ECLI:CZ:US:2022:1.US.1478.22.1
sp. zn. I. ÚS 1478/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Stanislava Ingra, zastoupeného JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Kyjov, Žižkova 791, proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 7. 2021 č. j. 4 C 323/2020-101 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2022 č. j. 38 Co 178/2021-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv na rovnost, účinnou právní ochranu a spravedlivý proces, jakož i principů zakotvených v čl. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o výživné rozvedené manželky.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Hodoníně (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli přispívat na výživu žalobkyně (rozvedené manželky stěžovatele) částku 3 000 Kč měsíčně a zaplatit dluh na výživném za období od 21. 12. 2020 do 31. 8. 2021 ve výši 24 968 Kč (výrok I.); zamítl žalobu v části, aby stěžovatel byl povinen přispívat na výživu žalobkyně navíc částku 1 500 Kč měsíčně (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. pouze ohledně data splatnosti výživného k rukám žalobkyně a ohledně dlužného výživného tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni dlužné výživné za období od 21. 12. 2020 do 31. 3. 2022 ve výši 46 065 Kč; v ostatních výrocích jej potvrdil.
Stěžovatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z provedených důkazů. Polemizuje se závěrem soudů obou stupňů, že si žalobkyně aktivně shání práci a že má v celodenní péči děti. Podle stěžovatele je přiznání výživného žalobkyni v rozporu s dobrými mravy, neboť skutečnost, že se žalobkyně stará o nezletilé děti, které jsou ve škole a v předškolním zařízení, jí nebrání v uplatnění na trhu práce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z argumentace v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel pokračuje v polemice ze skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu