ECLI:CZ:US:2022:1.US.1550.22.1
sp. zn. I. ÚS 1550/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. O., zastoupené JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 6 Tdo 1334/2021-1311, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2021 č. j. 13 To 95/2021-1252 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2020 č. j. 26 T 14/2017-1173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Kladně, kterým byla uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto její odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Skutek, za který byla stěžovatelka odsouzena, spočíval (stručně vyjádřeno) v tom, že společně s blíže nezjištěným spolupachatelem vystupujícím pod jménem J. N. postupně vylákala od poškozeného finanční prostředky v celkové výši 600 000 Kč, a to pod záminkou úhrady nákladů na zprostředkování údajných právních služeb směřujících k předčasnému ukončení výkonu trestu odnětí svobody strýce poškozeného. Stěžovatelka namítá, že její vina byla prokázána pouze na základě výpovědi poškozeného, kterou považuje za nedůvěryhodnou, neboť byl osobně zainteresován na pozměnění skutkového průběhu svého jednání. Má za to, že se trestní soudy nevypořádaly s tím, že základem posuzované věci byl soukromoprávní vztah, konkrétně příkazní smlouva, přičemž její jednání (ve spolupachatelství s nezjištěným spolupachatelem) je nutno posuzovat právě v tomto kontextu. Tvrdí, že její jednání nikdy nebylo vedeno úmyslem uvést poškozeného v omyl. Podle jejího názoru měl poškozený zájem, aby dotčená (nezjištěná) osoba zajistila propuštění vězně pomocí úplatků pro státního zástupce a soudce, přičemž nelze kriminalizovat pouze jednu stranu vztahu založeného uzavřením příkazní smlouvy. Soudy podle ní navíc nebyly schopny zjistit, zda dotčená osoba měla vlivné kontakty ve složkách výkonné a soudní moci. Zdůrazňuje, že poškozený nemohl v civilním řízení spravedlivě uplatňovat požadavek na vrácení uhrazení finančních prostředků, a proto podal trestní oznámení. Stěžovatelka rovněž namítá, že ve věci existovala objektivní okolnost legitimně zpochybňující nestrannost soudce Okresního soudu v Kladně, a má za to, že Okresní státní zastupitelství v Kladně a Okresní soud v Kladně měly být vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřují převážně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Přitom hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že stejné námitky stěžovatelka uplatňovala již v průběhu trestního řízení a polemizuje tak se skutkovými závěry soudů způsobem, jakým to činila v rámci své obhajoby. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud předně musí odmítnout stěžovatelčino tvrzení, že její vina byla prokázána pouze na základě výpovědi poškozeného. Odkazuje na č. l. 4-5 usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kde byly přehledně shrnuty podstatné výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně, z nichž byl závěr o vině stěžovatelky ze spáchání trestného činu podvodu spolehlivě dovozen. Stěžovatelka byla usvědčována nejen výpovědí poškozeného, ale též výpovědí svědka Šulce, přičemž obě tyto výpovědi byly podpořeny ostatními důkazy. Odvolací soud přesvědčivě vyvrátil i námitku stěžovatelky, že poškozený měl zájem na tom, aby její (blíže nezjištěný) spolupachatel zajistil propuštění strýce poškozeného pomocí úplatků. V neposlední řadě je třeba odkázat na č. l. 11-15 rozsudku Okresního soudu v Kladně, kde se nalézací soud důsledně a logicky vypořádal s tvrzeními, která stěžovatelka uváděla na svou obhajobu.
Trestní soudy tedy svá skutková zjištění založily na pečlivém hodnocení provedených důkazů, které rovněž náležitě odůvodnily. Za těchto okolností Ústavní soud neshledává žádné důvody, aby způsob, jakým hodnotily provedené důkazy (včetně výpovědi poškozeného), jakkoli zpochybňoval. Totéž pak platí pro rozhodující skutkové i právní závěry, včetně konkluze o úmyslném zavinění stěžovatelky.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalšímu tvrzení stěžovatelky, totiž že se trestní soudy nevypořádaly se soukromoprávním charakterem vztahu, který sama označuje jako příkazní smlouvu. Nejvyšší soud se touto námitkou pečlivě zabýval na č. l. 5-7 svého usnesení, kde přesvědčivě vysvětlil, že se trestná činnost majetkového charakteru často odehrává na půdorysu občanskoprávních jednání a vztahů, což však nevylučuje trestní odpovědnost v případech, kdy zároveň dojde k naplnění skutkové podstaty některého trestného činu. Uvedl, že při posuzování naplnění všech podmínek trestní odpovědnosti přitom není podstatné, zda byl právní úkon (založený jednáním pachatele) platný nebo neplatný, přičemž přiléhavě odkázal na nález sp. zn. II. ÚS 1320/08. Nejvyšší soud vypořádání této námitky uzavřel s tím, že v daném případě byl tvrzený soukromoprávní vztah, jenž měl být založen příkazní smlouvou, pouze prostředkem, jímž stěžovatelka s neustanoveným spolupachatelem realizovali svůj podvodný úmysl směřující k jejich obohacení ke škodě poškozeného. Ústavní soud nenachází v těchto úvahách žádné pochybení, zvláště když stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní a relevantní námitky, jež by tuto argumentaci vyvracely, či alespoň zpochybňovaly.
Pokud jde o námitku stěžovatelky směřující ke zpochybnění nestrannosti soudce Okresního soudu v Kladně, resp. k tomu, že Okresní státní zastupitelství v Kladně a Okresní soud v Kladně měly být vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení, je třeba předně zdůraznit, že tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v dovolání, čímž výrazně snížila možnost jejího přezkumu Ústavním soudem. Vyplývá to z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, z nějž je patrné, že stěžovatelka své dovolání podávala výhradně z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nikoli též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu, který je založen právě na tom, že měl ve věci rozhodovat vyloučený orgán. Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 432/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, III. ÚS 117/2000, I. ÚS 269/02, IV. ÚS 430/05, I. ÚS 1324/08, III. ÚS 330/15 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem ostatních soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud proto již jen stručně uvádí, že se s uvedenou námitkou (v rozsahu, v jakém ji stěžovatelka prezentovala ve svém odvolání) dostatečně vypořádal krajský soud na č. l. 4 svého usnesení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu