ECLI:CZ:US:2022:1.US.1623.22.1
sp. zn. I. ÚS 1623/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Tomkové, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Zábradlí 205/1, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022 č. j. 18 Co 252, 253/2021, 18 Co 127/2022-564 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. února 2021 sp. zn. 20 C 136/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PREdistribuce, a. s., sídlem Svornosti 3199/19a, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 1. 2022 č. j. 20 C 136/2014-542 a doplňujícího usnesení ze dne 24. 5. 2021 č. j. 20 C 136/2014-429, byla zamítnuta žaloba, kterou se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 43 069,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 5. 2. 2013 do zaplacení (výrok I.), současně byla uložena vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 110 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 24. 2. 2013 do zaplacení (výrok II.) a povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok III.); doplňujícím usnesením ze dne 24. 5. 2021 č. j. 20 C 136/2014-429 obvodní soud uložil každé účastnici povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 24 454 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému odběru elektrické energie ve smyslu §51 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, neboť byla porušena zákonná povinnost nezasahovat do měřícího zařízení a byl prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s tímto porušením. Celkem bylo neoprávněně odebráno 10 168,08 MWh v hodnotě 59 137,15 Kč. Náklady vynaložené vedlejší účastnicí za zjištění neoprávněného odběru soud vyčíslil částkou 11 501 Kč, celkem tedy částka činila 70 638 Kč. Stěžovatelka uhradila (dne 24. 2. 2013) vedlejší účastnici částku 200 000 Kč a uplatnila vzájemný návrh na vrácení částky 110 000 Kč, které požadovala vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Tuto úhradu však okresní soud neposoudil jako částečné plnění na dluh od počátku, když provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stěžovatelka uplatněný nárok vedlejší účastnice před zahájením řízení neuznala a soustavně rozporovala jeho výši, resp. způsob jeho výpočtu. Částku ve výši 90 000 Kč však posléze stěžovatelka považovala za úhradu na škodu vniklou neoprávněným odběrem. Jelikož výše škody způsobená stěžovatelkou neoprávněným odběrem odpovídá částce pouze 70 638,15 Kč a již jí bylo hrazeno 90 000 Kč, přičemž vedlejší účastnice netvrdila jiný právní titul, na základě kterého jí byla částka 90 000 Kč uhrazena, soud žalobu vedlejší účastnice zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl obvodní soud podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť o náhradě škody bylo rozhodováno na základě znaleckého posudku. Obvodní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3306/2015 uzavřel, že vedlejší účastnice byla co do základu nároku úspěšná, liší se pouze jeho přisouzená výše. Celkem vyčíslil náklady vedlejší účastnice částkou 25 090 Kč. Zároveň označil za úspěšnou stěžovatelku co do vzájemného návrhu a opět podle §142 odst. 3 o. s. ř., vyčíslil její náklady stanovené z přisouzené částky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015) v celkové výši 246 043,16 Kč. Dále se vypořádal s tím, z jakého důvodu nepřiznal náhradu za jednání před mediátorem s poukazem na nutnost a účelnost zastoupení stěžovatelky při mediaci a důvody nepřiznané náhrady u některých úkonů. Obvodní soud poté od sebe odečetl úspěch obou účastníků, přičemž stěžovatelce vznikl nárok na uhrazení částky nákladů řízení ve výši 220 953,16 Kč. Doplňujícím usnesením rozhodl o povinnosti účastníků platit náklady zálohované státem České republice jednou polovinou.
3. K odvolání účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. co do jistiny 110 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7, 05 % p. a. za dobu od 1. 8. 2015 do zaplacení potvrdil. Ohledně úroku z prodlení z částky 110 000 Kč ve výši 7, 05 % p. a. za dobu od 24. 2. 2013 do 31. 7. 2015 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 25 090 Kč a vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před obvodním soudem částku 191 779,50 Kč (výrok II.). Dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 48 908 Kč (výrok III.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Městský soud dospěl k závěru, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky. První samostatný nárok se týká určení výše škody za neoprávněný odběr energie, druhý samostatný nárok se týká nároku stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení. Náklady řízení se v takovém případě musí stanovit u každé věci zvlášť. Obvodní soud tedy správně určil náhradu nákladů vedlejší účastnici podle §142 odst. 3 o. s. ř., s odkazem na vyhlášku č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, ve výši 25 090 Kč. Náhrada nákladů řízení stěžovatelce za řízení před obvodním soudem byla stanovena s odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř., když stěžovatelka byla úspěšná co do vzájemného návrhu a byla neúspěšná jen do části přiznaných úroků z prodlení, tedy v nepatrné části svého nároku. Městský soud však uzavřel, že toto právo stěžovatelce vzniklo až počínaje datem podání vzájemné žaloby, která byla doručena do datové schránky obvodního soudu dne 20. 2. 2015. Vzhledem k tomu stěžovatelce nemohly být přiznány náklady jednání před mediátorem, které vznikly dne 18. 1. 2015, a ani ostatní náklady datované před dnem 20. 2. 2015, které jí byly obvodním soudem přiznány a které, vzhledem k tomu, že předmětem řízení byla do uvedeného data pouze náhrada škody vzniklá na základě neoprávněného odběru, se nemohly týkat vrácení bezdůvodného obohacení. Výše uvedené platí i o nákladech za znalecký posudek v celkové výši 26 494,16 Kč. Náhrada nákladů stěžovatelky před obvodním soudem pak byla správně obvodním soudem stanovena z částky 110 000 Kč (tedy v rozsahu její úspěšnosti) a s odkazem na §7 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto s odkazem na §148 odst. 1 o. s. ř., když tyto náklady byly vynaloženy v souvislosti se zjištěním výše škody způsobené vedlejší účastnici neoprávněným odběrem stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že v této věci byla stěžovatelka neúspěšná, neboť vedlejší účastnice má právo na zaplacení této škody, byla povinnost zaplatit tyto náklady stanovena stěžovatelce. Tyto náklady jsou tvořeny částkami zaplacenými znaleckému ústavu Vysoká škola báňská, Technická univerzita v Ostravě, Fakulta elektrotechniky a informatiky, za vypracování znaleckého posudku a jeho doplnění č. 27/2017 ve výši 48 908 Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto s odkazem §224 odst. 1, 2 a §142 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastnice se odvolala do výroků o věci samé a nákladů řízení a byla úspěšná pouze co do nepatrné části úroků z prodlení z částky 110 000 Kč, náklady řízení pak nebyly změněny podle jejího návrhu, ale v souvislosti s jiným posouzením věci městským soudem. Stěžovatelka se odvolala, pouze do nákladů řízení, které však byly změněny tak, že jí bylo uloženo zaplatit náklady státu v plné výši a jejím odvolacím námitkám ohledně výše tarifní hodnoty a počtu úkonů nebylo vyhověno. Za této situace tak městský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů k účelnému bránění práva. Stěžovatelka uvádí, že částka ve výši 117 781,50 Kč, která jí byla soudy přiznána, nekryje všechny výdaje na právní zastoupení, které musela vynaložit. Částka přiznaná soudy také vůbec nereflektuje složitost a náročnost celé věci, důležitost celého sporu pro stěžovatelku a nezohledňuje ani délku řízení a množství úkonů právní služby. Dokonce jí byla uložena povinnost nahradit náklady státu a také vedlejší účastnici, která byla ve sporu neúspěšná. Podle stěžovatelky je neospravedlnitelné, aby hradila na nákladech cokoliv vedlejší účastnici (zejména jakékoliv úkony právní služby a soudní poplatek, pokud již od počátku sporu nárok vedlejší účastnice neexistoval, protože byl zaplacen), a dále aby hradila státu náklady soudního řízení (ve vztahu k posudku, kde nejsou zohledněny zaplacené zálohy na znalecký posudek, a zejména procesnímu zavinění za to, že bylo nutné znalecký posudek vypracovávat, které vznikly opět z důvodů na straně vedlejší účastnice - navíc podle dodatku ústavního znaleckého posudku je zjevné, že nárok vedlejší účastnice byl od počátku nedůvodný). Stěžovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastnice byla 100% neúspěšná. Byla-li vedlejší účastnice 100% neúspěšná, nelze uvažovat o aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř.
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že tarifní hodnotu je nutné spočítat podle hodnoty sporu tak, jak se měnila v průběhu sporu, a proto je nutno tarifní hodnotu zvýšit. Stěžovatelka uvádí, že tento názor potvrzuje např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1310/18, případně nález ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého jsou obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení povinny přihlédnout k tomu, zda a jak se předmět řízení původně vymezený žalobou anebo jinými procesními úkony v jeho průběhu změnil a podle toho také posuzovat míru úspěchu účastníků v konkrétním řízení. Stěžovatelka se proto domnívá, že zahrnutí vzájemné žaloby do výpočtu tarifní hodnoty (její přičtení k částkám požadovaným vedlejší účastnicí) je po právu. Vedl se spor o dva nároky peněžitého plnění a tarifní hodnota tedy odpovídá i složitosti věci (a náročnosti právního zastoupení, včetně nutného času věnovaného věci). Rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jelikož tarifní hodnota pro výpočet náhrady nákladů řízení byla určena nesprávně. Tímto došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu, jakož i k zásahu do vlastnického práva.
6. Stěžovatelka dále namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu tím, že městský soud ve svém rozsudku řádně nezdůvodnil, proč nepřiznává stěžovatelce náhradu nákladů. Stěžovatelka namítá, že namístě byla aplikace §150 o. s. ř.
7. Stěžovatelka uzavírá, že tím, že jí nebyla přiznána plná náhrada nákladů soudního řízení (a to jak před obvodním soudem, tak i městským soudem, včetně nákladů na vypracované znalecké posudky a včetně uhrazeného soudního poplatku) a že jí byla uložena povinnost hradit vedlejší účastnici a státu náklady řízení, přestože byla ve všech řízeních plně úspěšná, bylo porušeno její právo na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
12. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však městský soud nedopustil.
13. V předmětné věci dospěl městský soud k závěru, že předmětem řízení byly dva samostatné nároky. První samostatný nárok se týká určení výše škody za neoprávněný odběr energie, druhý samostatný nárok se týká nároku stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení. Náklady řízení se v takovém případě musí stanovit u každé věci zvlášť. Městský soud dovodil, že obvodní soud správně určil náhradu nákladů vedlejší účastnici podle §142 odst. 3 o. s. ř., neboť vedlejší účastnice byla co do základu nároku úspěšná, liší se pouze jeho přisouzená výše (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3306/2015), zároveň označil za úspěšnou stěžovatelku co do vzájemného návrhu a opět podle §142 odst. 3 o. s. ř., vyčíslil její náklady stanovené z přisouzené částky opět s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015. Náklady řízení před obvodním soudem byly stěžovatelce stanoveny rovněž s odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř., když stěžovatelka byla úspěšná co do vzájemného návrhu a byla neúspěšná jen do části přiznaných úroků z prodlení, tedy v nepatrné části svého nároku. Městský soud přitom uzavřel, že toto právo stěžovatelce vzniklo až počínaje datem podání vzájemné žaloby. Náhrada nákladů stěžovatelky před obvodním soudem pak byla správně obvodním soudem stanovena z částky 110 000 Kč (tedy v rozsahu její úspěšnosti) a podle §7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto s odkazem na §148 odst. 1 o. s. ř., když tyto náklady byly vynaloženy v souvislosti se zjištěním výše škody způsobené vedlejší účastnici neoprávněným odběrem stěžovatelky.
14. V souladu s §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, podle níž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití uvedené výjimky připadá v úvahu, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je koncipována i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod podle §142 odst. 3 o. s. ř., postupovat a namístě je vždy aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1977 a č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977). V usnesení ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 3306/2015 Nejvyšší soud dovodil, že stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle §142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku.
15. Rozhodování podle §142 odst. 3 o. s. ř., týkající se rozhodnutí, kdy výše plnění závisí na znaleckém posudku, nastává například u náhrady škody, jejíž přesnou výši žalobce při podání žaloby nezná a teprve znalec ji v průběhu řízení vyčíslí. Uvedené však neplatí, je-li znalecký posudek podkladem hodnocení, zda nárok vznikl, zda je dáno spoluzavinění poškozeného apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1975 sp. zn. 5 Cz 11/75).
16. V předmětné věci byl podle rozhodnutí městského soudu dán základ odpovědnosti stěžovatelky za škodu. Neúspěch vedlejší účastnice ve sporu spočíval pouze ve výši požadovaného plnění, kterou soud - vázán výší požadovaného plnění - určil na základě znaleckého posudku. Sloužil-li znalecký posudek soudu k závěru o konkrétní výši náhrady škody, jde o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení však není částka požadovaná žalobou, jak namítá stěžovatelka, nýbrž základem pro ohodnocení tohoto nároku za účelem určení výše náhrady nákladů řízení je až částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969 sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je totiž spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ačkoli z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (§142 odst. 3 o. s. ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná.
17. Odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1310/18, případně nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 neshledal Ústavní soud případným, a to s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci, zvláště když Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/18 konstatoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech, a se zřetelem ke konkrétním okolnostem posuzovat vhodnost aplikace §132 odst. 2 o. s. ř., nebo §142 odst. 3 o. s. ř. Právě posledně uvedené platí i pro nyní posuzovanou věc.
18. Právě s ohledem na výše uvedené nelze v předmětné věci přehlédnout konkrétní okolnost, že stěžovatelka sice uhradila vedlejší účastnici za neoprávněný odběr dne 24. 2. 2013 částku 200 000 Kč (v podání ze dne 18. 2. 2015 pak stěžovatelka uplatnila vzájemným návrhem nárok na zaplacení částky 110 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení). Obvodní soud však neposoudil úhradu částky 200 000 Kč jako částečné plnění na dluh, když provedeným dokazováním bylo prokázáno, že stěžovatelka uplatněný nárok vedlejší účastnice před zahájením řízení neuznala a soustavně rozporovala jeho výši, resp. způsob jeho výpočtu. K plnění došlo, podle tvrzení stěžovatelky, pro účely znovuobnovení dodávek elektřiny vedlejší účastnicí. Částka ve výši 200 000 Kč byla uhrazena jako záloha za účelem znovuobnovení dodávek elektrické energie, které vedlejší účastnice odmítla stěžovatelce dodávat, nezaplatí-li celou částku jí vypočtené škody ve výši 699 658,82 Kč. Následně podáním ze dne 18. 2. 2015 ve spojení s podáním ze dne 2. 8. 2016 stěžovatelka uvedla, že částku 90 000 Kč je připravena vedlejší účastnici ponechat v rámci narovnání vzájemných sporných práv a povinností, resp. považuje ji za úhradu na škodu vniklou neoprávněným odběrem. Právě tyto okolnosti pak soudy promítly do svého rozhodování o úspěchu účastnic v předmětném řízení o náhradu škody.
19. Stěžovatelka pak byla úspěšná co do vzájemného návrhu na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž neúspěšná byla jen do části přiznaných úroků z prodlení, tedy v nepatrné části svého nároku. Náhrada nákladů řízení stěžovatelce za řízení před obvodním soudem proto byla stanovena rovněž s odkazem na §142 odst. 3 o. s. ř.
20. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že obecné soudy měly v předmětné věci při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat §150 o. s. ř., Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití daného ustanovení (srov. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 389/05). Jde o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Ústavní soud však opakovaně uvádí, že úvaha (závěr) soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek [srov. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)].
21. Stěžovatelka v ústavní stížnosti svoji argumentaci postavila především na nesouhlasu s použitím §142 odst. 3 o. s. ř. Prostý nesouhlas stěžovatelky a její odlišný právní názor na aplikaci právní normy však nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
22. Městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není neudržitelné. Městský soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, proč považuje výši přiznaných nákladů řízení za správnou (a z jaké tarifní hodnoty sporu je třeba vycházet) i proč některé úkony právní služby nepovažuje za provedené (doložené). Závěr o způsobu stanovení tarifní hodnoty, jakož i výpočtu nákladů v předmětném řízení byl městským soudem řádně a srozumitelně odůvodněn. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však městský soud nevykročil, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. Městský soud se navíc argumenty stěžovatelky zabýval, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud zastává jinou interpretaci podústavního práva než stěžovatelka. Tato otázka je pak jen otázkou interpretace podústavního práva, do níž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu