ECLI:CZ:US:2022:1.US.1689.21.1
sp. zn. I. ÚS 1689/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Zapletala, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem sídlem Elišky Machové 1247/41, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 10. 2019, č.j. 4 C 220/2015-236, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2020, č.j. 17 Co 318/2019-298, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, č.j. 28 Cdo 538/2021-349, za účasti Okresního soudu v Prostějově, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) Římskokatolické farnosti Smržice, sídlem Zákostelí 134/14, Smržice, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Římskokatolická farnost Smržice se coby žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem orné půdy, která byla v katastru nemovitostí zapsána jako orná půda p. č. X1 o výměře 25.209 m2 na listu vlastnictví č. X2 pro k. ú. Smržice ve vlastnictví stěžovatele (první žalovaný), je Česká republika (druhá žalovaná). Uvedla, že je právnickou osobou státem registrované Církve římskokatolické a oprávněnou osobou dle §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.". Žalobu opřela o tvrzení, že sporný pozemek byl v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 právnímu předchůdci žalobkyně označovanému jako "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" odňat bez náhrady výměrem bývalého Okresního národního výboru v Prostějově z 30. 3. 1949 s odkazem na zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Kupní smlouvou z 10. 1. 2011 stát v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), který jakýkoliv převod původního církevního majetku zakazoval, pozemek převedl na stěžovatele. Žalobkyně se proto domnívala, že stěžovatel nenabyl pozemek řádně do vlastnictví, neboť smlouva o převodu pozemku mezi účastníky byla absolutně neplatná pro rozpor s §29 zákona č. 229/1991 Sb., a pozemek je tak ve vlastnictví státu.
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2019, č. j. 4 C 220/2015-236, určil, že vlastníkem orné půdy p. č. X1, jak je tento pozemek zapsán v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov, na listu vlastnictví č. X2 pro obec a k. ú. Smržice, je Česká republika (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli nepřiznává. Výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na soudním poplatku částku 5.000 Kč a výrokem IV. byla České republice uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
3. Okresní soud vyšel z nikým nezpochybňovaného zápisu vlastnictví v pozemkové knize a dovodil, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka sporného pozemku, církevní právnické osoby "Smržické římskokatolické fary u svatého Petra a Pavla", které byl pozemek v roce 1949 státem odňat. Kupní smlouva o převodu pozemku do vlastnictví stěžovatele, kterou žalovaní uzavřeli dne 10. 1. 2011, byla dle okresního soudu pro rozpor s §29 zákona č. 229/1991 Sb. absolutně neplatná. Jelikož na straně stěžovatele nebyly shledány žádné okolnosti mimořádného významu, které by mohly vést k prolomení blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. (stěžovatel je sám ani netvrdil), určil okresní soud, že vlastníkem pozemku je Česká republika.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č.j. 17 Co 318/2019-298, k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání určovací žaloby dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Okresní soud dle krajského soudu správně vyložil, že v pozemkové knize bylo zapsáno vlastnické právo k pozemku pro právního předchůdce žalobkyně "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" a jde o církevní právnickou osobu "Smržická římskokatolická fara u svatého Petra a Pavla". Této církevní právnické osobě byl pozemek odňat bez náhrady výměrem bývalého Okresního národního výboru v Prostějově ze dne 30. 3. 1949, kdy jako adresát bylo označeno "Farní obročí římskokatolického kostela ve Smržicích, k rukám dp. Jana Daňka, faráře ve Smržicích". Krajský národní výbor v Olomouci ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 1950, kterým rozhodoval o odvolání proti výměru o odnětí, označil jako adresáta "římskokatolické farní obročí Smržice". Vlastníkem pozemku, který jí byl jako církevní majetek státem bez náhrady odňat, tak dle krajského soudu nepochybně byla římskokatolická farnost ve Smržicích.
6. Dne 8. 7. 2013 rozhodl Arcibiskup olomoucký o sloučení církevní právnické osoby, a to "Smržické římskokatolické fary u svatého Petra a Pavla" s "římskokatolickou farností Smržice", kdy tímto sloučením se ruší a zaniká slučovaná právnická osoba "Smržická římskokatolická fara u svatého Petra a Pavla" bez likvidace a veškerý její majetek, věci, pohledávky a jiná práva, nároky, penězi ocenitelné jiné hodnoty a závazky přecházejí na nástupnickou církevní právnickou osobu "římskokatolickou farnost Smržice". Dle krajského soudu okresní soud nepochybil, pokud uzavřel, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka církevního majetku, což doplnil o odkaz na usnesení sp. zn. I. ÚS 1240/09 ze dne 26. 11. 2010 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle kterého vznikne-li pochybnost o kanonické platnosti či dovolenosti určitého aktu s možnou relevancí do práva českého, jsou to jedině církevní orgány, které jsou příslušnými v takové věci rozhodovat, přičemž státní orgán předložené autonomní církevní stanovisko již dále nepřezkoumává, toliko akceptuje.
7. Krajský soud dále konstatoval, že stěžovatel (coby kupující) a Česká republika (coby prodávající) byli povinni respektovat blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku, a pokud tak nečinili, je nutno takový právní úkon shledat absolutně neplatným. Okresní soud dle krajského soudu správně posuzoval dobrou víru stěžovatele, neboť má-li být nakládání s věcmi podléhajícími §29 zákona č. 229/1991 Sb. posouzeno jako platné, musí to odůvodňovat mimořádné okolnosti, které obzvlášť intenzivně působí ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na které byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny. Sama okolnost, že kupní smlouva byla sjednána Pozemkovým fondem České republiky, výjimečné prolomení blokačního účinku neodůvodňuje (sám stěžovatel převoditelnost pozemku nezkoumal). Dobrou víru stěžovatele popírá i znění čl. VIII. smlouvy, v níž bere na vědomí, že nepravdivost tvrzení obsažených v tomto článku kupní smlouvy má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku. Okresní soud také zkoumal, zda ve věci nejsou dány mimořádné okolností, které by se vztahovaly např. k osobě stěžovatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání či dopadu pozbytí majetku. Stěžovatel přitom žádné okolnosti mimořádné povahy odůvodňující prolomení tzv. blokačního ustanovení netvrdil (vyjádřil se v tom smyslu, že "přijde-li o pozemek, nějak to přežije", ale projevil obavu, aby se pozemku nezmocnil subjekt, který ohrozí krajinu setím nepůvodní komodity). Nenalezl-li okresní soud žádné vážnější, natož mimořádné důvody pro to, aby akceptoval dobrou víru stěžovatele, že předmětný pozemek řádně nabyl proti legitimnímu očekávání vrácení odňatého pozemku na straně žalobkyně, krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil.
8. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, č.j. 28 Cdo 538/2021-349, odmítnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř., neboť nebylo shledáno přípustným.
9. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel v dovolání předestřel otázku, zda jsou soudy v řízení dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., nadány pravomocí přezkoumávat rozhodnutí církevního orgánu o zániku právnické osoby založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti s právním nástupnictvím jiné takovéto osoby. Jestliže při hodnocení interních církevních poměrů právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti ("Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul") krajský soud vyšel z osvědčení samotné církve (rozhodnutí Arcibiskupa olomouckého) o jejím zániku s právním nástupnictvím žalobkyně, nezprotivil se dle Nejvyššího soudu judikatuře, která se ustálila v závěru, že při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
10. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3105/2019, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, nebo usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05).
11. Nejvyšší soud taktéž doplnil, že definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb. (závěr o tom, který konkrétní subjekt je právním předchůdcem osoby uplatňující restituční nárok), je ostatně dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, či usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019), přičemž prostřednictvím skutkových námitek na přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. usuzovat nelze.
12. Kladl-li stěžovatel v dovolání subsidiárně otázku, zda je dána pravomoc soudů posuzovat sloučení právnické osoby netvořící součást registrované církve nebo náboženské společnosti s některou z oprávněných osob ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb., Nejvyšší soud konstatoval, že na jejím řešení rozhodnutí krajského soudu nezáviselo, neboť tento vyšel ze závěru, že právní předchůdce žalobkyně ("Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul") součást registrované církve tvořil.
13. V souvislosti s otázkou, zda jsou soudy v řízení dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinny posuzovat též naplnění veškerých zákonných předpokladů pro restituci dotčeného majetku, pak stěžovatel dle Nejvyššího soudu nevymezil splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud však dodal, že závěry krajského soudu korespondují ustálené rozhodovací praxi, dle níž v řízení o určení vlastnického práva státu zásadně nelze řešit jiné otázky, než otázky vztahující se k tomu, zda předmětná nemovitost v době před účinností zákona č. 428/2012 Sb. byla převedena na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoli, neboť ty by mohly být významné až v eventuálně navazujícím restitučním řízení, přičemž výjimky z uvedeného pravidla musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, či usnesení ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Nejvyšší soud proto uzavřel, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nebyly a dovolání stěžovatele odmítl.
II.
14. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Současně podle něj nebyl respektován ani čl. 1, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
15. Obecné soudy dle stěžovatele výslovně odmítly posoudit otázku aktivní legitimace Římskokatolické farnosti Smržice, přestože z provedeného dokazování beze vší pochybnosti plyne, že tato církevní právnická osoba nemůže být oprávněnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., a nemohla tedy podat žalobu. Touto argumentací se však obecné soudy podle stěžovatele vůbec nezabývaly a přijaly tak nepřípustně extenzívní a zjevně účelový výklad jednoznačného znění zákona.
16. Dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může určovací žalobu podat pouze oprávněná osoba, tedy subjekt, který naplňuje definici pojmu oprávněné osoby dle §3 citovaného zákona. Ze sémantického výkladu dikce tohoto ustanovení "v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu" stěžovatel dovozuje, že podmínku právního nástupnictví musela oprávněná osoba splňovat výlučně ke dni nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tj. ke dni 1. 1. 2013. Právnická osoba "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" jakožto oprávněná osoba však žalobu nepodala, ani k jejímu podání nezmocnila jinou osobu. Pokud ke dni 1. 1. 2013 neměla právního nástupce, neexistoval dle stěžovatele subjekt, který by mohl nárok uplatnit, když Římskokatolická farnost Smržice nemohla splnit statut oprávněné osoby dle §3 citovaného zákona zpětně ke dni 1. 1. 2013.
17. Jestliže k administrativnímu vytvoření oprávněné osoby tím, že z církevní moci arcibiskupa byla "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" sloučena s Římskokatolickou farností Smržice, došlo až po nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., stalo se tak dle stěžovatele simulovaným právním jednáním, obcházejícím účel a smysl zákona pouze pro rozšíření okruhu žalobkyní uplatňovaného majetku, a to aniž by původní osoba byla specifikována, aniž by existovalo její vyjádření ke sloučení, apod. Očividnou účelovost dodatečného umělého vytvoření oprávněné osoby z fakticky ani právně neexistující historické "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" stěžovatel spatřuje také v tom, že před okamžikem sloučení nenaplňovala charakteristické znaky existující právní osobnosti.
18. Pokud má sloučení přesah do práva sekulárního a má zasáhnout do vlastnických práv k nemovitým věcem s účinností pro subjekty mimo okruh církve, nelze dle stěžovatele ponechat jednání arcibiskupa jako neomylné, bez možnosti ověření správnosti jeho postupu. Sloučení "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul" se žalobkyní až několik měsíců po nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb. pouze za účelem uplatnění restitučních nároků, se stěžovateli jeví jak očividné zneužití práva, resp. zneužití autonomie církevního práva na úkor práva sekulárního, které by nemělo požívat právní ochrany.
III.
19. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
20. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
21. Zákon č. 428/2012 Sb. podle §1 upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu, v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
22. Podle §18 zákona č. 428/2012 Sb. může oprávněná osoba podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
23. Podle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se pro účely tohoto zákona původním majetkem registrovaných církví a náboženských společností rozumí věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty, včetně spoluvlastnických podílů a součástí a příslušenství věcí, které byly alespoň část rozhodného období ve vlastnictví nebo které příslušely registrovaným církvím a náboženským společnostem, právnickým osobám zřízeným nebo založeným jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matici nebo dalším právnickým osobám zřízeným nebo založeným za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právním předchůdcům.
24. Podle §29 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi žalovanými) nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.
25. Podle §3 zákona č. 428/2012 Sb. je oprávněnou osobou a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
26. Podle §5 písm. a) citovaného zákona jsou skutečnostmi, v jejichž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě).
27. Obecné soudy se dle stěžovatele nezabývaly otázkou aktivní legitimace Římskokatolické farnosti Smržice coby žalobkyně, přestože z provedeného dokazování podle něj beze vší pochybnosti plyne, že tato církevní právnická osoba nemůže být oprávněnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb. Dokazování provedené obecnými soudy však stěžovatel v ústavní stížnosti nijak relevantně nezpochybňuje a nepoukazuje ani na žádné konkrétní důkazy, které by toto jeho tvrzení měly podporovat.
28. Pokud stěžovatel uvádí, že obecné soudy výslovně odmítly posoudit otázku aktivní legitimace žalobkyně, již z výše naznačené rekapitulace vyplývá, že toto tvrzení stěžovatele nekoresponduje s obsahem napadených rozhodnutí (byť je třeba připustit, že Nejvyšší soud interpretoval otázky formulované v dovolání stěžovatele poměrně volně).
29. Obecné soudy vycházely z příslušných ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., řádně se zabývaly tím, kdo byl původním vlastníkem daného pozemku, a popsaly, jakými změnami prošel pozemek v čase. Vzhledem k rozhodnutí arcibiskupa se spolu s odkazy na četnou judikaturu podrobně vyjádřily také k limitům přezkumu rozhodnutí příslušných církevních orgánů majícím dopad do jejich interních poměrů, a pokud dovodily, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka církevního majetku, který byl státem bez náhrady odňat, tento závěr taktéž adekvátním způsobem zdůvodnily.
30. Pro úplnost lze doplnit, že obecné soudy se v kontextu blokačního ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. pečlivě věnovaly také otázce dobré víry stěžovatele a případných mimořádných okolností, které by teoreticky mohly působit ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na které byly věci náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny, přičemž poukázaly také na rozdíly mezi nynějším řízením o určení vlastnického práva a eventuálním navazujícím restitučním řízením.
31. V souvislosti s otázkou aktivní legitimace žalobkyně stěžovatel dále namítá, že podmínku právního nástupnictví musela oprávněná osoba splňovat výlučně ke dni nabytí účinnosti zákona č. 428/2012 Sb., tj. ke dni 1. 1. 2013, což dovozuje ze sémantického výkladu dikce §3 "v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu", neboť zákonodárce dle stěžovatele jistě vědomě nepoužil formulaci "v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce nebo osoba, která se stane jejím právním nástupcem v době jednoho roku po účinnosti tohoto zákona, majetkovou křivdu".
32. Ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. poskytuje definici oprávněné osoby, tedy osoby, která může dle §18 odst. 1 téhož zákona podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu (viz body 22. a 25. tohoto usnesení). Stěžovatelem vyslovená časová podmínka v §3 zakotvena není a nijak z něj nevyplývá ani ve spojení s §1 a §18 tohoto zákona.
33. Nic také nesvědčí o stěžovatelem tvrzené zjevné účelovosti a dodatečném umělém vytvoření oprávněné osoby. Po provedeném dokazování obecné soudy jako původního vlastníka pozemku určily církevní právnickou osobu "Smržická římskokatolická fara u svatého Petra a Pavla", což v řízení nijak nerozporoval ani sám stěžovatel. Pakliže byla za právního nástupce původního vlastníka pozemku a oprávněnou osobu dle zákona č. 428/2012 Sb. označena právě žalobkyně (resp. byla-li za právního předchůdce Římskokatolické farnosti Smržice označena "Smržitzer röm. katholische Pfarre zu Set. Peter und Paul"), nejde o skutečnost, která by se s přihlédnutím k okolnostem daného případu jevila jako jakkoliv problematická (když jde o situaci, která se zřetelně odlišuje od stěžovatelem uváděného příkladu "ad absurdum", dle kterého by Arcibiskup olomoucký mohl stejným postupem sloučit s farností Smržice také obchodní dům Tesco v Prostějově a učinit jej tak bez dalšího majetkem farnosti).
34. Nedostatky, pro které by z hlediska ústavněprávního přezkumu bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování, napadená rozhodnutí netrpí. Jelikož stěžovatelem tvrzené porušení základních práv Ústavním soudem shledáno nebylo, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu