ECLI:CZ:US:2022:1.US.2101.22.1
sp. zn. I. ÚS 2101/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Strnada, Ph.D., zastoupeného JUDr. Jakubem Šilhou, advokátem, sídlem Krajánkova 1395/14, Praha 4 - Záběhlice, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2022 č. j. 25 Co 68/2022-506, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Romana Průši a obchodní společnosti Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se žalobou, podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") dne 16. 2. 2016, domáhal po vedlejším účastníkovi jako žalovaném náhrady škody ve výši 116 200 Kč s příslušenstvím. Škoda měla stěžovateli vzniknout na jeho automobilu v důsledku dopravní nehody zaviněné vedlejším účastníkem. Vedlejší účastnice (která vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného), u které byl vedlejší účastník pojištěn, zaplatila stěžovateli škodu na vozidle ve výši 219 253 Kč (oprava vozidla), a dále uhradila faktury za zapůjčení náhradního vozidla ve výši 38 000 Kč a 5 000 Kč. Neuhradila však částku ve výši 95 000 Kč představující snížení tržní (obchodní) hodnoty vozidla stěžovatele v důsledku dopravní nehody, ani náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši 6 200 Kč, a náklady právního zastoupení ve výši 15 000 Kč.
3. Okresní soud poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2782/2017 zrušil jeho v pořadí první rozsudek, rozsudkem ze dne 12. 12. 2019 č. j. 18 C 78/2016-402 přiznal stěžovateli nárok na náhradu škody ve výši 44 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve zbytku jeho nárok zamítl (výrok I.). Dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 36 582,41 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 1 819,50 Kč (výrok III.). Znaleckému ústavu Vysokému učení technickému v Brně - Ústavu soudního inženýrství okresní soud přiznal za účast při dvou soudních jednáních znalečné ve výši 39 110 Kč (výrok IV.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náhradu nákladů ve výši 46 786 Kč (výrok V.) a vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit náklady státu ve výši 28 517 Kč (výrok VI.). Okresní soud s odkazem na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu uznal základ nároku stěžovatele na vyrovnání tzv. obchodního znehodnocení vozidla, přiznal ho však v nižší částce, než stěžovatel požadoval (stěžovatel vycházel ze znaleckého posudku, zpracovaného znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s. r. o.), a to na základě revizního znaleckého posudku (zadaného okresním soudem), vypracovaného Vysokým učením technickým v Brně - Ústavem soudního inženýrství, který stanovil obchodní znehodnocení vozidla v důsledku havárie na 6 % z ceny vozidla před poškozením, resp. na částku cca 29 000 Kč. Z této částky okresní soud vyšel. Z revizního znaleckého posudku dále dovodil, že stěžovatelem předložený znalecký posudek "nesplňuje příslušné požadavky kladené na znalecké posudky, jakož i způsob posouzení ocenění snížení hodnoty předmětného automobilu po provedených opravách, je naprosto nedostačující a nerelevantní", když "nerozlišuje mezi faktory majícími vliv na cenu vozidla a faktory majícími vliv na změnu vozidla po opravě, poškození, přičemž své závěry opírá o obecný kalkulátor výpočtu škody na vozidle, jehož obecná platnost je zaměřena na konkrétní automobilový trh v USA, a nikoliv na podmínky týkající se území České republiky". Z těchto důvodů posoudil okresní soud náklady stěžovatele na vypracování tohoto znaleckého posudku jako neúčelně vynaložené. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř., když vycházel z toho, že vedlejší účastník i vedlejší účastnice mají nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 24,26 % (rozdíl úspěchu vedlejšího účastníka 62,13 % a úspěchu stěžovatele 37,87 %). Podle poměru výsledku řízení uložil okresní soud účastníkům zaplatit rovněž náhradu nákladů řízení státu.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 4. 2020 č. j. 25 Co 79/2020-433 odvolání stěžovatele proti VI. výroku napadeného rozsudku odmítl (výrok I.), dále rozsudek okresního soudu změnil ve II. výroku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 35 029,20 Kč, a ve zbytku výrok potvrdil (II. výrok), napadené výroky III. a V. rozsudku okresního soudu potvrdil (výrok III.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že při určení náhrady nákladů řízení se mělo postupovat podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 a 2 o. s. ř.), výši nákladů řízení přiznaných vedlejšímu účastníkovi pouze mírně snížil (o 1 553,21 Kč), když se neztotožnil s konkrétním postupem výpočtu nákladů řízení provedeným okresním soudem.
5. Stěžovatel podal následně ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadených nákladových výroků shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2389/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), shledal ústavní stížnost důvodnou a zrušil výroky II., III. a IV. usnesení krajského soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 25 Co 79/2020-433 a výroky II., III. a V. rozsudku okresního soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 18 C 78/2016-402. Podle Ústavního soudu nelze v posuzované věci přehlížet, že stěžovateli byla rozsudkem okresního soudu (vycházejícího toliko z revizního znaleckého posudku) přiznána náhrada škody v celkové výši 44 000 Kč, když právní základ jeho nároku byl důvodný, avšak na nákladech řízení (vedlejšímu účastníkovi, státu, i vedlejší účastnici) měl zaplatit v souhrnu částku 83 634,70 Kč. Jde o částky, které takřka dvojnásobně převyšují přiznané plnění a blíží se částce, kterou stěžovatel požadoval ve své žalobě jako náhradu škody za obchodní znehodnocení vozidla. Za této situace nelze akceptovat postup okresního soudu, který nezvážil použití §142 odst. 3 o. s. ř., popř. využití moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. Krajský soud toto pochybení nenapravil, resp. založil své rozhodnutí na argumentaci, která je ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Ústavní soud shrnul, že stěžovatel musel v řízení o mimořádném opravném prostředku (dovolání) nejprve "ubránit" samotný základ svého návrhu, v dalším řízení mu pak bylo na základě revizního znaleckého posudku přiznáno částečné plnění ve výši 44 000 Kč, avšak na nákladech řízení mu byla pravomocně uložena povinnost zaplatit celkem 83 634,70 Kč. Důsledkem toho, že se stěžovatel domáhal svého zákonného a existujícího práva na náhradu škody v podobě tzv. obchodního znehodnocení vozidla (byť ve výši neodpovídající závěrům revizního znaleckého posudku) je situace, kdy "skončil" s reálnou ztrátou takřka 40 000 Kč. Domáhal-li se stěžovatel mimo jiné náhrady nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku (kterou mu okresní soud nepřiznal), šlo o pouhé příslušenství pohledávky, nikoliv o "další" pohledávku se samostatným skutkovým základem.
6. Okresní soud následně usnesením ze dne 21. 2. 2022 č. j. 18 C 78/2016-476 rozhodl, že vedlejší účastník a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 186 349,40 Kč (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastník a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 46 786 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
7. Proti usnesení okresního soudu podali všichni účastníci řízení odvolání. Krajský soud napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 106 102 Kč a lhůta k plnění se stanoví v délce 40 dnů. Jinak bylo v tomto výroku usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.). Výrokem II. bylo usnesení okresního soudu ve výroku II. změněno tak, že se lhůta k plnění stanoví v délce 40 dnů. Jinak bylo v tomto výroku potvrzeno. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že okresní soud postupoval správně, a to rovněž s ohledem na závěry zrušovacího rozhodnutí Ústavního soudu, citovaného shora, rozhodl-li o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel byl, jde-li o základ nároku, ve věci úspěšný s tím, že výše tohoto nároku musela být stanovena znaleckým posudkem (rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku). I když měl tedy stěžovatel ve věci úspěch jen částečný, je podle krajského soudu namístě přiznat mu právě z těchto důvodů plnou náhradu nákladů řízení. Okresní soud však nesprávně stanovil výši náhrady za úkon právní služby, a počet těchto úkonů. Při stanovení odměny za úkon právní služby je zapotřebí vycházet jako z tarifní hodnoty z přiznané částky 44 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015). Odměna za úkon právní služby tak podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí 2 860 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že v rozporu se zákonem uplatnil pro výpočet náhrady nákladů řízení tarifní hodnotu podle částky přisouzené, ačkoli měl uplatnit tarifní hodnotu podle částky žalované. Tento svůj postup navíc řádně neodůvodnil, a napadené rozhodnutí tak je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné. Ústavní soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně vyslovil, že §8 odst. 1 advokátního tarifu je ustanovením kogentním, a proto je nelze obcházet a tarifní hodnotu sporu (a tedy i odměnu advokáta) odvozovat od výše vysouzené částky. Takový postup by vedl k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí krajského soudu je proto v extrémním rozporu s právem na spravedlivý proces a konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud jím předložený znalecký posudek při rozhodování o výši škody neakceptoval a vycházel výlučně ze zadaného revizního znaleckého posudku vypracovaného Vysokým učením technickým - Ústavem soudního inženýrství. Stěžovatel namítá, že tento revizní znalecký posudek neobstojí v poměru k jím předloženému znaleckému posudku, a to z důvodu mnoha technických i formálních nedostatků. V této souvislosti považuje stěžovatel za podstatné, že cena revizního znaleckého posudku vykazujícího shora naznačené nedostatky byla 36 193 Kč, zatímco stěžovatel uhradil za zpracování svého znaleckého posudku v téže věci částku 7 502 Kč, tedy téměř pětkrát méně.
10. Napadené rozhodnutí, v němž krajský soud vypočítal náhradu nákladů řízení z tarifní hodnoty podle částky přisouzené a nikoli žalované, je navíc podle stěžovatele nutno považovat za překvapivé rozhodnutí, které je zřejmým popřením principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí o změně výpočtu tarifní hodnoty řádně neodůvodnil. Pouhé uvedení odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015 nelze za řádné odůvodnění považovat. Rozhodnutí krajského je tak neodůvodněné a vykazuje znaky zjevné libovůle. Navíc odkaz krajského soudu na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí se soudy zabývaly odškodněním za ztrátu zavazadel, kdy žalobou uplatněná výše odškodnění byla stanovena na základě volné úvahy žalobkyně.
11. Stěžovatel uvádí, že nemohl výsledné vyčíslení náhrady škody na vozidle provedené v rámci revizního znaleckého posudku jakkoli předjímat. Vycházel v dobré víře z jím předloženého znaleckého posudku, který zpracoval renomovaný znalecký ústav Equity Solutions Appraisals s. r. o., a z jeho závěrů také vycházela žalovaná částka. Zadání znaleckého posudku stěžovatelem ještě před zahájením řízení bylo tedy jediným způsobem, jak mohl stěžovatel uplatněný nárok objektivně specifikovat. Sankcionovat stěžovatele za takto odpovědně uplatněný žalobní nárok, navíc bez toho, aby byla tato sankce řádně odůvodněna, je zjevným porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 201 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
16. V souladu s §142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, podle níž se řídí rozhodování o náhradě nákladů řízení. Použití uvedené výjimky připadá do úvahy, závisí-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle §136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Stejně tak je koncipována i závislost rozhodnutí na znaleckém posudku, neboť závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, není důvod postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř., a namístě je vždy aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 15/1977 a č. 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 977).
17. Rozhodování podle §142 odst. 3 o. s. ř., týkající se rozhodnutí, kdy výše plnění závisí na znaleckém posudku, nastává například u náhrady škody, jejíž přesnou výši žalobce při podání žaloby nezná a teprve znalec ji v průběhu řízení vyčíslí. To, jak bylo uvedeno výše, však neplatí, je-li znalecký posudek podkladem hodnocení, zda nárok vznikl, zda je dáno spoluzavinění poškozeného apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1975 sp. zn. 5 Cz 11/75).
18. V předmětné věci byl podle rozhodnutí krajského soudu dán základ odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu. Neúspěch stěžovatele ve sporu spočíval pouze ve výši požadovaného plnění, kterou soud - vázán výší požadovaného plnění - určil na základě znaleckého posudku. Sloužil-li znalecký posudek soudu k závěru o konkrétní výši náhrady škody, jde o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci tohoto ustanovení však není částka požadovaná žalobou, jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti, nýbrž základem pro ohodnocení tohoto nároku za účelem určení výše náhrady nákladů řízení je až částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta. Je totiž spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ačkoli z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (§142 odst. 3 o. s. ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 3976/15, rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969 sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy vyšly z revizního znaleckého posudku, který stěžovatel považuje za nedostatečný, a nepřihlédly ke znaleckému posudku jím předloženému, vypracovanému znaleckým ústavem Equity Solutions Appraisals s. r. o., napadá tím v podstatě skutková zjištění učiněná obecnými soudy, přičemž Ústavní soud, jak výše uvedeno, nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Posouzení, zda znalecké posudky jsou s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilé být podkladem rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší obecným soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20). Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces v posuzované věci nezjistil. V posuzované věci vyšly ve věci jednající soudy ze závěrů revizního znaleckého posudku, které považovaly za stěžejní důkaz. Správnost závěrů okresní soud ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil (viz sub 3) a Ústavnímu soudu nepřísluší závěry tohoto posudku přehodnocovat.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu