ECLI:CZ:US:2022:1.US.2137.22.1
sp. zn. I. ÚS 2137/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Stanislava Pavelky, advokáta, sídlem Libická 1832/5, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 22 Cdo 1186/2022-774, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2021 č. j. 4 Co 211/2020-721, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2020 č. j. 14 Co 368/2019-685 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2019 č. j. 14 Co 368/2019-607, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a André Havelky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy, v čl. 1 a 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky ve výši 1 856 270,68 Kč s příslušenstvím. V žalobě tvrdil, že jako advokát poskytoval vedlejšímu účastníkovi právní služby podle udělených plných mocí a pokynů klienta, aniž by účastníci uzavřeli dohodu o odměně advokáta.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 č. j. 44 C 86/2016-529 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 68 548,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 1 787 722,18 Kč a o příslušenství (výrok II.), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 173 514 Kč (výrok III.).
4. Napadeným usnesením ze dne 5. 11. 2019 č. j. 14 Co 368/2019-607 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), odmítl odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení o odvolání stěžovatele (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel přes výzvu soudu podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neupřesnil odvolání a neuvedl žádný způsobilý odvolací důvod. Navíc podle závěru městského soudu ve vztahu k vyhovujícímu výroku I. rozsudku obvodního soudu není stěžovatel k podání odvolání věcně aktivně legitimován, neboť tímto výrokem bylo stěžovateli vyhověno.
5. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Ústavní soud usnesením ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3867/19 (všechna rozhodnutí jsou dostupná una http://nalus.usoud.cz), ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, když nepodal proti napadenému rozhodnutí městského soudu žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
6. Následně podal stěžovatel proti výše uvedenému usnesení městského soudu žalobu pro zmatečnost. Městský soud usnesením ze dne 9. 7. 2020 č. j. 14 Co 368/2019-685 žalobu pro zmatečnost zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Městský soud dovodil, že stěžovatel měl dostatek času k odstranění vady odvolání, a že vadu v postupu soudu nelze spatřovat ani v tom, že veškeré písemnosti soudu byly doručovány advokátce stěžovatele, která jím byla zmocněna k zastupování v řízení ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 44 C 86/2016.
7. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. 6. 2021 č. j. 4 Co 211/2020-721 bylo usnesení městského soudu ve výroku I. potvrzeno, ve výroku II. bylo změněno tak, že o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta se nerozhoduje a ve výroku III. bylo rozhodnutí změněno tak, že stěžovatel je povinen zaplatit státu náhradu nákladů v plné výši (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud dovodil, že postup obvodního soudu, který vyzval stěžovatele k odstranění vad odvolání, nelze považovat za formalistický. Jeho postup v dané věci byl v souladu se zákonem (občanským soudním řádem), přičemž není případné ani tvrzení stěžovatele, že tímto postupem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Také v řízení o žalobě pro zmatečnost byla podle vrchního soudu zachována všechna procesní práva stěžovatele. Skutečnost, že soud zamítl návrh stěžovatele na výslech advokátky ke zjištění jejího zdravotního stavu, není porušením procesních práv stěžovatele, neboť soud rozhoduje o tom, který z navrhovaných důkazů provede. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem, že výslech advokátky stěžovatele je pro posouzení dané věci nadbytečný. Advokátka stěžovatele převzala výzvu k odstranění vad odvolání, na výzvu reagovala a požádala o delší lhůtu a ta jí byla soudem poskytnuta. Nadto stěžovatel věděl o tom, že jeho zástupkyně podala tzv. blanketní odvolání (nahlédl do spisu dne 25. 9. 2019) a přestože, jak tvrdí, měl vypracované doplněné odvolání dne 30. 9. 2019, soudu ho doručil až dne 8. 11. 2019 (tj. až po rozhodnutí o odmítnutí jeho odvolání městským soudem dne 5. 11. 2019).
8. Proti usnesení vrchního soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 4 Co 211/2020-721, usnesení městského soudu ze dne 9. 7. 2020 č. j. 14 Co 368/2019-685 a usnesení městského soudu ze dne 5. 11. 2019 č. j. 14 Co 368/2019-607 podal stěžovatel ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2168/21 odmítnuta jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, když proti napadenému usnesení vrchního soudu nepodal dovolání, ačkoli jej vrchní soud ve svém rozhodnutí poučil, že proti výroku I. tohoto usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení městského soudu, je dovolání přípustné za splnění podmínek uvedených v §237 o. s. ř.
9. Následně podal stěžovatel proti usnesení vrchního soudu ze dne 17. 6. 2021 č. j. 4 Co 211/2020-721 dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl, neboť dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.), odstraněny a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud uvedl, že v předmětné věci nelze dovolání projednat již z toho důvodu, že stěžovatel v rozporu s právní úpravou jakož i judikaturou Nejvyššího soudu v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Neuvádí žádnou relevantní právní otázku navázanou na konkrétní důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí vrchního soudu záviselo. Namítá-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv, konkrétně práv zaručených Listinou a Úmluvou, pak ani ve vztahu k nim podle Nejvyššího soudu neformuluje relevantní právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Obsahem dovolání je pouhá polemika s procesním postupem vrchního soudu, namítá, že tento procesní postup měl být jiný (a to takový, že soudy nižších stupňů měly zohlednit pracovní neschopnost právní zástupkyně stěžovatele). Stěžovatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v souvislosti s těmito závěry vrchního soudu za splněný, ani neformuluje konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by mělo být rozhodnutí vrchního soudu založeno. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve podrobně rekapituluje předchozí průběh řízení před obecnými soudy. Dále namítá, že obvodní soud se v průběhu řízení dopustil libovůle, překrucování faktů, nerespektování důkazů a porušení principu rovnosti účastníků řízení. Městský soud jednal v předmětné věci čistě formalisticky, řádně neodůvodnil své rozhodnutí, pominul podání stěžovatele, neposkytl mu jakoukoliv lhůtu a vše odmítl s poukazem na zákonnou úpravu. Vrchní soud nepřihlédl k dodatečně doložené pracovní neschopnosti jeho právní zástupkyně a nevyslechl ji, ačkoli to stěžovatel opakovaně navrhoval. Vrchní soud dále nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a jednal čistě formalisticky, aniž přihlédl ke konkrétním okolnostem dané věci. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s poukazem na to, že dovolání trpí vadami, na což však stěžovatele neupozornil, věcí se nezabýval a formálně dovolání odmítl. Stěžovatel je toho názoru, že městský soud, vrchní soud ani Nejvyšší soud nerespektovaly čl. 1 a 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3, Listiny, a v důsledku toho nedostály ani své ústavní povinnosti plynoucí z čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, a proto nemusí být zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ve vztahu k napadeným usnesením vrchního soudu a městského soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 25).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.), odstraněny, Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádné vybočení z mezí ústavnosti.
16. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
18. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným postupem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
19. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 §241a o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud může odmítnout dovolání jako vadné.
20. Namítá-li stěžovatel, že ho Nejvyšší soud nevyzval k odstranění vad dovolání podle §241b odst. 3 o. s. ř., pak přehlíží, že dovolání může být o chybějící náležitosti doplněno jen tehdy, běží-li lhůta k dovolání, a to jen samotným dovolatelem, neboť §43 o. s. ř., se pro dovolací řízení neuplatní (viz §243b o. s. ř.; srov. i usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14); dovolatel je soudem vyzýván pouze tehdy, není-li splněna podmínka jeho právního zastoupení podle §241 o. s. ř. (srov. též usnesení ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 42/22).
21. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatel v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil řádně ani důvod dovolání. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které Nejvyšší soud dovolání odmítl, jsou v jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
22. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Posouzení zbývající části ústavní stížnosti
23. V předmětné věci stěžovatel podal proti usnesení vrchního soudu dovolání, které považoval za poslední procesní prostředek k ochraně svého práva (bod 9 tohoto usnesení). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je vadné, neboť stěžovatel v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ani dovolací důvod, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (sub bod 9). Jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud při svém rozhodování o stěžovatelově dovolání pochybil (sub bod 21).
24. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (č. 460/2017 Sb.), se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
25. Stěžovatel tedy dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnil řádně, a tak způsobil, že jeho dovolání bylo pro vady odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl třeba podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je ústavní stížnost proti usnesením vrchního soudu a městského soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
26. Pro úplnost Ústavní soud k námitkám stěžovatele uvádí, že v předmětné věci byl stěžovatel (zastoupený advokátkou), srozumitelně poučen o tom, jak má doplnit své odvolání, zejména o vymezení, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu (důvod odvolání). Stěžovatel byl dále poučen o možnosti odmítnutí odvolání, nebude-li v soudem stanovené lhůtě doplněno. Usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění svého odvolání, bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne 7. 10. 2019. Stěžovatel však své odvolání ve stanovené lhůtě v souladu s poskytnutým poučením nedoplnil. Nelze přitom považovat za přepjatý formalismus, trvají-li obecné soudy na jasném vymezení odvolacího důvodu.
27. Jak bylo již výše uvedeno, právo na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny, resp. právo na soudní ochranu, je logicky vázáno na využití "stanoveného postupu". Postup, jakým se lze svého práva domáhat je předepsán procesními předpisy (v nyní posuzovaném případě občanským soudním řádem), včetně základních obsahových náležitostí podání. Stěžovateli byla poskytnuta právní pomoc, neboť byl zastoupen advokátkou a byl jasně poučen o tom, jaké obsahové náležitosti má jeho odvolání obsahovat. Koncipovat na základě uvedeného poučení řádné odvolání, navíc v případě stěžovatele - advokáta, zastoupeného advokátem, nelze považovat za obtížně splnitelný požadavek. Naopak jasné poučení a výzva k odstranění vad odvolání ze strany soudu je naplňováním práva stěžovatele na přístup k soudu, kdy soud sice nemůže aktivitu účastníka suplovat, ale měl by ho o potřebě této procesní aktivity poučit a k jejímu naplnění jej vyzvat. V předmětné věci však stěžovatel své odvolání ani přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nedoplnil.
28. Z pohledu ústavní záruky možnosti hájit svá práva před soudem je nutno konstatovat, že stěžovateli nebylo bráněno, aby svá práva před soudem hájil, což také s právní pomocí učinil, současně byl po nejasnostech v podání vyzván a jasně poučen o tom, jak má ústavně předvídaný a v procesním předpise konkretizovaný "stanovený postup" vypadat. Nedostál-li však ani po výzvě a poučení soudem procesním nárokům na obsahové náležitosti podání a stanovený postup tak nedodržel, nelze považovat odmítnutí jeho odvolání za porušení práva na přístup k soudu (srov. usnesení ze dne 2. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1566/14).
29. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se obecné soudy dostatečným způsobem zabývaly a vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, a to nejen týkajícími se vadnosti stěžovatelova odvolání, ale i s dalšími námitkami o doručování písemností, vyjadřovaly se i k námitce stěžovatele, že soudy nepřihlédly k pracovní neschopnosti jeho advokátky, jakož i ke stěžovatelem navrhovanému výslechu této advokátky. Z uvedeného je zřejmé, že postup obecných soudů v předmětné věci nelze považovat za formalistický ani svévolný, jak tvrdí stěžovatel. Rozhodnutí obecných soudů v předmětné věci jsou dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněna. Postup obecných soudů byl tak v souladu se zákonem.
VI.
Závěr
30. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu