ECLI:CZ:US:2022:1.US.2147.22.1
sp. zn. I. ÚS 2147/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Š., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 ? Záběhlice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2022 sp. zn. 9 To 140/2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. února 2022 sp. zn. 6 T 41/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. 6 T 41/2020 bylo rozhodnuto o tom, že odsouzený vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, který mu byl uložen trestním příkazem obvodního soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 6 T 41/2020-50. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 16. 7. 2020, přičemž od jeho výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením obvodního soudu ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 T 41/2020-72, které nabylo právní moci dne 23. 1. 2021.
3. Obvodní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že po právní moci usnesení, kterým bylo podmíněně upuštěno od zbytku trestu zákazu činnosti, kterým mu byla stanovena zkušební doba v trvání 12 měsíců, tj. do 23. 1. 2022, odsouzený nežil řádným životem. Stěžovatel byl totiž odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 7. 2021 sp. zn. 2 T 71/2021 (v právní moci dne 29. 7. 2021) za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil dne 2. 5. 2021, k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 22 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 17 měsíců. K tomuto odsouzený v nařízeném veřejném zasedání vypověděl, že znovu řídil ve zkušební době pod vlivem alkoholu, neboť jeho švagr ztratil klíče od bytu a požadoval po odsouzeném, aby pro něj přijel, což nejprve odmítl, neboť věděl, že by se mohl dostat do problémů, nakonec se ale nechal přemluvit a pro švagra jel. Dále bylo z evidenční karty řidiče zjištěno, že odsouzený má od 3. 5. 2021 zadržen řidičský průkaz, zákaz řízení má uložen od 29. 7. 2021 a jeho aktuální stav bodového hodnocení je 12 bodů. S ohledem na to obvodní soud dospěl k závěru, že odsouzený si nevážil dobrodiní soudu, který podmíněně upustil od jeho původně uloženého trestu zákazu činnosti, opětovně řídil pod vlivem alkoholu osobní motorové vozidlo a dal tak pácháním další trestné činnosti najevo, že jeho navrácení do silničního provozu není pro odsouzeného ani jeho okolí bezpečné a rozhodl, že uložený trest vykoná.
4. Městský soud v Praze jako soud stížnostní přezkoumal usnesení napadené stěžovatelem a správnost jeho výroků, jakož i řízení, které tomuto usnesení předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost je zcela nedůvodná. Konstatoval, že obvodní soud v odůvodnění svého usnesení pečlivě a přesvědčivě zdůvodnil, proč rozhodl o tom, že odsouzený vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu uložený trestním příkazem obvodního soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 6 T 41/2020-50 (v právní moci ode dne 16. 7. 2020), od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením obvodního soudu ze dne 19. 1. 2021 č. j. 6 T 41/2020-72 (v právní moci ode dne 23. 1. 2021). Lze tedy pouze shrnout, že usnesením nalézacího soudu ze dne 19. 1. 2021 o upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu bylo odsouzenému stěžovateli jednoznačně poskytnuto dobrodiní za účelem prokázání, že dosud vykonaná část trestu zákazu činnosti mu byla dostatečným ponaučením a že se již nebude dopouštět žádné trestné činnosti, přičemž za tímto účelem mu byla stanovena zkušební doba v trvání 12 měsíců, tj. do 23. 1. 2022. Bylo tedy na stěžovateli, zda nabízené příležitosti k prokázání schopnosti vedení řádného života a zejména nezávadného řízení motorového vozidla využije, ale nestalo se tak. Odsouzený stěžovatel se již po necelých 4 měsících dopustil shodné trestné činnosti, za níž byl obvodním soudem původně odsouzen.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdil, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv tím, že zamítly jeho žádosti o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Ačkoli stěžovatel daný skutek spáchal podruhé, není zde zcela jasné a nutné, aby mu bylo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zamítnuto, naopak by mu měla být uložena například delší zkušební doba, či aby mu byl stanoven dohled. Stěžovatel se po tomto skutku již poučil a svého pochybení velice lituje. Poukázal na to, že při spáchání druhého skutku v prvotní zkušební době, kterou stěžovatel porušil, soud to zohlednil při uložení trestu a stanovení zkušební doby, tudíž je na místě, aby bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu odsouzeného stěžovatele.
6. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti (po výzvě k odstranění vad podání z 16. 8. 2022), přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
8. Trestní zákoník v §91 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného propuštění či upuštění od výkonu zbytku trestu za výjimečné, proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu zbytku trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li dalším uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo ? výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je použít jen v mimořádných případech. Výjimečný postup dle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu.
9. K zodpovězení otázky, zda příčinu k nařízení výkonu zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, jestliže dodržoval právní řád, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro učinění závěru, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 358/03, II. ÚS 509/04, II. ÚS 547/04, III. ÚS 439/05, II. ÚS 554/05, III. ÚS 2262/07 a I. ÚS 2206/08).
10. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelovo chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nedostatek přiléhavosti upřít nelze. Proto se zde především prosadí limity ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen.
11. Ani sám stěžovatel nerozporuje, že během zkušební doby se dopustil již po necelých 4 měsících shodné trestné činnosti, za níž byl nalézacím soudem původně odsouzen, kdy řídil opětovně osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu (bylo mu naměřeno 2,01 promile alkoholu v dechu a po cca třech hodinách byla v jeho krevním séru zjištěna přítomnost alkoholu o koncentraci 1,52 g/kg), tudíž se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému řízení a ovládání motorového vozidla a za tuto trestnou činnost mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 7. 2021 sp. zn. 2 T 71/2021, pravomocně uložen dne 29. 7. 2021 trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 měsíců a dále mu byl opětovně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 17 měsíců.
12. Z evidenční karty řidiče bylo dále zjištěno, že stěžovatel má od 3. 5. 2021 zadržen řidičský průkaz, zákaz řízení má uložen od 29. 7. 2021 a jeho aktuální stav bodového hodnocení je 12 bodů. S ohledem na tato zjištění obvodní soud dospěl k závěru, že odsouzený si nevážil dobrodiní soudu, který podmíněně upustil od jeho původně uloženého trestu zákazu činnosti, když opětovně řídil pod vlivem alkoholu osobní motorové vozidlo. Pácháním další trestné činnosti tak dal najevo, že jeho navrácení do silničního provozu není pro něj ani jeho okolí bezpečné a proto rozhodl, že uložený trest vykoná.
13. Ústavní soud přisvědčil závěrům obecných soudů, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život a nevyhověl dalším uloženým podmínkám. Za situace, kdy navíc ani sám stěžovatel spáchání přestupků nepopírá, nelze postupu obecných soudů, které provedly také důkaz výpisem evidenční karty řidiče, nic vytknout. Lze dodat, že centrální registr řidičů má povahu informačního systému veřejné správy. Vydávají se z něj ověřené výstupy [srov. §122 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů]. Ověřený výstup z informačního systému veřejné správy má povahu veřejné listiny (podle §9 odst. 4 zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), s níž je spojen vysoký stupeň důvěry ve správnost všech údajů v ní obsažených.
14. Ústavní soud shodně jako obecné soudy dospěl k závěru, že stěžovatel měl ve zkušební době podmíněného upuštění prokázat, že k jeho nápravě není zapotřebí výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Namísto toho dal stěžovatel pácháním další trestné činnosti najevo, že jeho navrácení do silničního provozu není pro něj ani pro jeho okolí bezpečné a proto bylo rozhodnuto, že vykoná zbytek trestu zákazu činnosti. Požadavek stěžovatele, aby v jeho případě obvodní soud prodloužil zkušební dobu podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti či stanovení dohledu, je nemístný s ohledem na absolutní absenci sebereflexe odsouzeného a jeho speciální recidivu, kterou spáchal v době běhu zkušební doby. Stěžovatel momentálně vykonává trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to v trvání 17 měsíců.
15. V případě odsouzeného je dle názoru Ústavního soudu i obecných soudů třeba akcentovat skutečnost, že uložený zákaz činnosti je v případě odsouzeného nutným a zcela oprávněným opatřením k ochraně společnosti před jeho opakující se trestnou činností. Tvrzení stěžovatele, že závěr o nutnosti vykonat zbytek trestu je příliš přísný, má toliko charakter polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona. Ústavní soud neshledal porušení uvedených základních práv a svobod zaručených Ústavou, Listinou a Úmluvou.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu