ECLI:CZ:US:2022:1.US.2789.22.1
sp. zn. I. ÚS 2789/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti CZ IZOLACE s.r.o., se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zastoupené JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2022 č. j. 3 Afs 82/2020-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") platebními výměry ze dne 12. 1. 2018 č. j. 63740/18/3202-50522-809964, ze dne 25. 4. 2018 č. j. 2048043/18/3202-50523-802335, č. j. 2048044/18/3202-50523-802335 a č. j. 2048302/18/ 3202-50523-802335, ze dne 30. 8. 2018 č. j. 3152025/18/3202-50523-810103 a č. j. 3152026/18/3202-50523-810103, a ze dne 10. 10. 2018 č. j. 3424153/18/3202-50523-810103 a č. j. 3424154/18/3202-50523-810103, podle §101h odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), uložil stěžovatelce pokuty za opožděná podání kontrolního hlášení ve výši 1 000 Kč za každé ze zdaňovacích období srpen, říjen a listopad roku 2017 a únor, duben, květen, červenec a srpen roku 2018. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, které Odvolací finanční ředitelství rozhodnutími ze dne 7. 11. 2018 č. j. 49867/18/5100-41456-711893 a ze dne 6. 6. 2019 č. j. 23483/19/5100-41456-711893 a č. j. 23504/19/5100-41456-711893 zamítlo a napadená rozhodnutí správce daně potvrdilo. Tato rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobami u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který řízení o těchto žalobách spojil ke společnému řízení (usnesením ze dne 16. 1. 2020) a žaloby rozsudkem ze dne 30. 1. 2020 č. j. 22 Af 8/2019-50 zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl její kasační stížnost.
Stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že k porušení výše citovaného základního práva mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které se při výkladu §101h odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty a při hodnocení, zda došlo ke spáchání správního deliktu (naplnění materiální stránky deliktu), dopustily nepřiměřeného formalismu. Podle názoru stěžovatelky je postup soudů učebnicovým příkladem libovůle veřejné moci, kdy v důsledku nečinnosti správce daně byla na straně stěžovatelky dána dobrá víra, že její výklad rozhodných právních norem je správný a její postup je v souladu se zákonem, a který byl nečinností správce daně aprobován. Stěžovatelka dále namítá, že správní soudy se nezákonně odmítly zabývat otázkou vznesené námitky diskriminace právnické osoby ve věci lhůty pro podání kontrolního hlášení a Nejvyšší správní soud neprovedl důkaz listinou předloženou stěžovatelkou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena výhradně v rovině práva podústavního. Přestože tedy ústavní stížnost postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly tvrzené ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. Soud rozhodoval nestranně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné. Při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty. Jeho závěr, že §101h odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty neposkytuje prostor pro správní uvážení a povinnost plátce daně z přidané hodnoty podat kontrolní hlášení každý měsíc v zákonem stanovené lhůtě je stanovena bezvýhradně, je řádně a logicky odůvodněn.
Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal se všemi (v průběhu řízení) vznesenými námitkami stěžovatelky a též ústavně konformně odůvodnil, že stěžovatelka námitku týkající se odlišného zacházení s právnickými a fyzickými osobami v žalobě platně nevznesla (srov. body 17 až 20 napadeného rozsudku). Za této situace se stěžovatelčinou argumentací ohledně tvrzené diskriminace nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud. Předmětná námitka však není přípustná ani v řízení před Ústavním soudem, jelikož ji stěžovatelka řádně neuplatnila v žalobě u krajského soudu, přestože jí v tom nebránily žádné zvláštní okolnosti. Za zvláštní okolnost pak nelze považovat, že nebyla právně zastoupena. Nejvyšší správní soud rovněž dostatečně odůvodnil, proč stanovisko Ústavu pro jazyk český, předložené stěžovatelkou v řízení o kasační stížnosti, neprovedl jako důkaz (bod 19 napadeného rozsudku).
Ústavní soud v této souvislosti nepřehlédl, že stěžovatelka je personálně propojena se společností EFE cz s.r.o., jejíž ústavní stížnost ve skutkově a právně obdobné věci zdejší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. I. ÚS 1770/20. Pro úplnost uvádí, že se problematikou kontrolních hlášení zabýval již např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, přičemž nutno shledat, že uvedené závěry daňových orgánů a správních soudů v nyní posuzované věci nejsou se závěry Ústavního soudu uvedenými v uvedeném nálezu v rozporu.
Nadto jde v dané věci o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv a svobod. Takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, III. ÚS 405/04, II. ÚS 2538/09, I. ÚS 2552/09 nebo IV. ÚS 686/17). Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13, IV. ÚS 2294/14 nebo nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu