ECLI:CZ:US:2022:1.US.3195.22.1
sp. zn. I. ÚS 3195/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Trpáka, zastoupeného JUDr. Helenou Grout, advokátkou, sídlem Národní obrany 909/45, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2022 č. j. 15 Co 294/2022-49, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 13. října 2022 č. j. 15 Co 294/2022-62, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále Lucie Blažejové a Petra Blažeje, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 6. 2022 č. j. 39 C 87/2022-30 bylo zastaveno řízení ve věci vyklizení části nemovitosti (výrok I.), stěžovateli jako žalovanému byla uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům jako žalobcům náklady řízení ve výši 9 712 Kč (výrok II.), a dále bylo rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku vedlejším účastníkům (výrok III.). Výrok o zastavení řízení obvodní soud odůvodnil s odkazem na §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tím, že vedlejší účastníci vzali žalobu v celém rozsahu zpět. Tomu odpovídá i vrácení části soudního poplatku podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Výrok o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil odkazem na §146 odst. 2 o. s. ř., tím, že důvodně podanou žalobu vzali vedlejší účastníci zpět pro chování stěžovatele. Stěžovatel je proto povinen zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení.
3. Proti nákladovému výroku II. usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ve spojení s opravným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu v napadeném výroku II. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 1 270,50 Kč (výrok II.). Městský soud poukázal na to, že §146 odst. 2 o. s. ř., zakotvuje zásadu náhrady nákladů řízení při jeho zastavení podle procesního zavinění, a to je v předmětné věci nepochybně na straně stěžovatele, který v průběhu řízení požadavek žaloby splnil, když odpad z části pozemku p. č. X odstranil. Městský soud konstatoval, že otázka vlastnictví této části pozemku i poukaz stěžovatele na další skutečnosti (že k vyklizení odpadu z části pozemku p. č. X přistoupil z hygienických důvodů, popř. na žádost p. Kohoutka a na jeho náklady, nebo že se p. Kohoutek soudí o určení vlastnictví k této části parcely) z tohoto pohledu postrádají relevanci. V této souvislosti městský soud dodal, že nákladům soudního řízení bylo možno snadno předejít sdělením, že stěžovatel předmětnou část pozemku hodlá vyklidit (když tak během několika týdnů učinil). Na základě uvedeného městský soud dovodil, že obvodní soud nepochybil, když o nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť z obsahu spisu důvod pro jiný postup (ani pro postup podle §150 o. s. ř.) zřejmý není. Městský soud proto napadené rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení jako správné potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl městský soud podle §224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož mají procesně úspěšní vedlejší účastníci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že souhlasí se zastavením řízení, nesouhlasí však s uloženou povinností nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Proto podal proti výroku II. usnesení obvodního soudu odvolání. Pouze o této části pak rozhodoval městský soud napadeným usnesením. Stěžovatel namítá, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení v předmětné věci se žádný ze soudů nezabýval jeho námitkou, že není v tomto sporu pasivně legitimován. Obvodní soud rozhodl o zastavení řízení, aniž stěžovateli doručil návrh vedlejších účastníků na zastavení řízení. Návrh na zastavení řízení mu byl doručen až současně s rozhodnutím obvodního soudu o zastavení řízení.
5. Vzhledem k tomu, že obecné soudy se v předmětném řízení nezabývaly otázkou pasivní legitimace stěžovatele, nebylo zjištěno, zda stěžovatel jako žalovaný je účastníkem hmotněprávního vztahu, o který v posuzované věci jde. Stěžovatel namítá, že od počátku řízení nebyl účastníkem hmotněprávního vztahu, a nedostatek jeho pasivní věcné legitimace byl důvodem pro zamítnutí žaloby, případně pro nepřiznání náhrady nákladů řízení při zastavení řízení. Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem městského soudu, že "nákladům soudního řízení bylo možno snadno předejít sdělením, že stěžovatel předmětnou část pozemku hodlá vyklidit (když tak během několika týdnů učinil)". S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel tvrdí, že městský soud své rozhodnutí, kterým potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, řádně neodůvodnil, jde-li o jeho námitky ohledně pasivní legitimace stěžovatele v daném řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
11. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165) a usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další].
12. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně zatěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
13. V předmětné věci stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že brojí pouze proti nákladovému výroku usnesení obvodního soudu, který byl následně potvrzen napadeným usnesením městského soudu, neboť nesouhlasí s tím, že mu byla uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Současně však v ústavní stížnosti namítá, že od počátku řízení nebyl účastníkem hmotněprávního vztahu a nedostatek jeho pasivní věcné legitimace byl důvodem pro zamítnutí žaloby, případně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení za situace, kdy došlo k zastavení řízení. Dále namítá, že mu návrh na zastavení řízení nebyl doručen před vydáním rozhodnutí. Stěžovatel tak uvedenými argumenty v podstatě brojí proti výroku I. usnesení obvodního soudu, kterým bylo prvostupňové řízení zastaveno. Vzhledem k tomu, že výrok I. usnesení obvodního soudu o zastavení řízení stěžovatel nenapadl odvoláním, nebyl tento výrok předmětem přezkumu městským soudem. Stěžovatel tak námitky proti rozhodnutí o zastavení řízení nepřípustně uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud se však těmito námitkami z důvodu principu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl zabývat.
14. V předmětné věci obecné soudy dospěly shodně k závěru, že vedlejší účastníci vzali důvodně podanou žalobu zpět pro chování stěžovatele. Tento svůj závěr městský soud v napadeném rozhodnutí dostatečně a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Za této procesní situace považuje Ústavní soud závěr soudů, že stěžovatel je v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř., povinen zaplatit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení, za ústavně konformní. Obecnými soudy zvolené řešení nevybočuje z ústavních mezí, není v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti ani nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. V nyní posuzované věci je třeba navíc zdůraznit, že vzhledem k částce uložené stěžovateli na náhradě nákladů prvostupňového řízení (ve výši 9 712 Kč) jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo výše uvedeno, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu