ECLI:CZ:US:2022:1.US.3391.21.1
sp. zn. I. ÚS 3391/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 4 Tdo 814/2021-1789, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. 4 To 9/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020 č. j. 4 T 3/2020-1577, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů v jeho věci představuje exces, který je v rozporu s principy právní logiky, a závěr o jeho vině vyjadřuje svévoli soudní moci. Tvrdí, že pouhé prohlášení poškozeného o předání hotovosti ve výši 18 355 930 Kč nemůže být považováno za dostatečný důkaz o tom, že se tak skutečně stalo. Podle něj neexistuje žádný přímý důkaz, na němž by trestní soudy mohly postavit svůj závěr o vině, nepřímé důkazy pak netvoří ucelený řetězec. Uvádí, že výpověď poškozeného je potvrzována jen jeho blízkými osobami (manželkou a nejlepším přítelem), kteří tuto informaci měli pouze od poškozeného. Připomíná, že částku 1 341 300 Kč mu poškozený zaslal na účet, takže je nelogické, aby většinu finančních prostředků, celých 17 034 630 Kč předával v hotovosti bez jakýchkoli dokladů. Odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 a uvádí, že se v trestním řízení negativně projevila jeho příslušnost do množiny sociálně marginalizovaných osob z důvodu jeho národnosti. Trestní soudy podle něj nerespektovaly princip in dubio po reo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Výše uvedené námitky směřující výhradně k revizi hodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu za trestné činy. Přitom hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a polemizuje tak se skutkovými závěry soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Stěžovatel brojí primárně proti tomu, že soudy jako pravdivou vyhodnotily výpověď poškozeného a na ni navazující důkazy. Ústavní soud k tomu nejprve uvádí, že důkazní situace, kdy proti sobě stojí na jedné straně tvrzení obžalovaného a na straně druhé výpověď poškozeného, podporovaná případně dalšími důkazy, je poměrně běžná, zejména u některých trestných činů. Ústavní soud v obdobných případech opakovaně judikoval, že skutková zjištění trestního soudu lze v odůvodněných případech opřít o výpověď jediného svědka (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 1854/10, III. ÚS 722/12 a III. ÚS 1310/13).
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že si trestní soudy byly v posuzované věci dobře vědomy uvedené důkazní situace a věrohodností tvrzení poškozeného i stěžovatele se velmi pozorně a důkladně zabývaly. Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 39-43 rozsudku Městského soudu v Praze, kde nalézací soud podrobně vyložil hodnocení provedených důkazů. Z tohoto odůvodnění vyplývá, že výpověď poškozeného byla podporována nejen svědeckou výpovědí jeho manželky (rovněž poškozené trestným činem stěžovatele) a nejlepšího přítele, jak tvrdí stěžovatel, ale i výpověďmi dalších osob. Předávky peněz stěžovateli byly dále nepřímo prokazovány výpisy z účtu poškozeného a jeho manželky, z nichž je patrné, že docházelo k výběru z bankomatů v době bezprostředně předcházející předávkám hotovosti. Nalézací soud také upozornil na některé zásadní nelogičnosti ve výpovědi stěžovatele.
Odůvodnění hodnocení provedených důkazů dále doplnil odvolací soud na č. l. 6-7 a 10-12 svého usnesení, když zejména rozvedl vysvětlení důvodů, pro které bylo třeba výpověď stěžovatele vyhodnotit jako jednoznačně nevěrohodnou a účelovou. Rovněž upozornil na nepravdivost tvrzení stěžovatele, že svědek Š. v řízení vypovídal čistě na základě informací získaných od poškozeného. Uvedený svědek totiž v několika případech zaznamenal, že poškozený ihned poté, co od něj převzal peníze, je složil ve Sberbank (u níž měl účet stěžovatel) nebo běžel na schůzku se stěžovatelem, přičemž ve dvou případech stěžovatele i viděl z dálky.
Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na citované pasáže napadených rozhodnutí a podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nijak nereaguje na uvedené konkrétní důvody, na jejichž základě trestní soudy hodnotily provedené důkazy v jeho neprospěch. Také proto Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že hodnocení provedených důkazů ze strany trestních soudů má excesivní charakter, je v rozporu s principy právní logiky a je projevem jejich svévole. Žádné takové vady v Ústavní soud v argumentaci trestních soudů neshledal a nenachází ani žádný další důvod pro to, aby zpochybňoval jejich výsledný závěr, že provedené důkazy spolehlivě prokazují vinu stěžovatele, a není proto prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud závěrem podotýká, že pokud stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 tvrdí, že se v trestním řízení negativně projevila jeho příslušnost do "množiny sociálně marginalizovaných osob především skrze svou národnost", neuvádí nic konkrétního, čím by toto tvrzení dokládal. Samotná skutečnost, že trestní soudy uznaly vinnou osobu, která není českým státním občanem, však nemůže představovat důvod k pochybnostem o zákonnosti takového rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu