ECLI:CZ:US:2022:1.US.3466.21.1
sp. zn. I. ÚS 3466/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Milana Boldyse, zastoupeného Mgr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2021 č. j. 26 Co 88/2021-261, usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 3. 2021 č. j. 15 EXE 294/2018-251 a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a uložení povinnosti nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že u Okresního soudu ve Znojmě bylo vedeno exekuční řízení, jehož stranami byli stěžovatel jako povinný a Česká kancelář pojistitelů jako oprávněná. Stěžovatel podal v průběhu řízení návrh na zastavení exekuce. Při jednání o návrhu byl vyslechnut svědek, kterému bylo přiznáno svědečné ve výši 3 616 Kč, které bylo svědkovi vyplaceno ze státních prostředků. Okresní soud ve Znojmě návrh na zastavení řízení usnesením zamítl a Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil. Okresní soud ve Znojmě usnesením uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice náklady za svědečné a Krajský soud v Brně toto rozhodnutí potvrdil.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí soudů, kterými mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady za svědečné a namítá, že tato rozhodnutí byla vydána až po právní moci rozhodnutí o návrhu stěžovatele na zastavení řízení. Takový postup vylučuje ustanovení §166 odst. 1, resp. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel dále uvádí, že obecné soudy nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť se nedostatečně vypořádaly s námitkami a obranou stěžovatele.
IV
Okresní soud ve Znojmě ve vyjádření uvedl, že námitky uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti byly poprvé uplatněny až v odvolacím řízení, a proto se s nimi soud prvního stupně nemohl ve svém odůvodnění vypořádat. K námitce stěžovatele o opožděném rozhodnutí o nákladech řízení vzniklých státu okresní soud uvádí, že nemohl rozhodnout o náhradě nákladů státu v podobě vyplaceného svědečného v usnesení o návrhu na zastavení exekuce, neboť v té době výše svědečného nebyla dosud pravomocně určena. Usnesení, jímž soud určil náklady řízení státu, bylo vydáno dne 10. 3. 2021. Usnesení, kterými soud prvního stupně a soud odvolací rozhodoval o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce, nabyla právní moci 15. 3. 2021. Tzn., že rozhodnutí o nákladech bylo vydáno ještě před tím, než byla věc pravomocně skončena. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci, a nevyplývaly by zároveň ze spisu, Ústavní soud je nezasílal stěžovateli k replice.
V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Ani počet sporů před obecnými soudy nemůže být důvodem zásahu Ústavního soudu, a to nejen sjednocujícího, jestliže to, co osobní zájem stěžovatele přesahuje, nenaplňuje kritéria důvodnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s postupem soudů při rozhodování o náhradě nákladů za svědečné. Podle §151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Podle §166 odst. 1 může soud doplnit rozsudek o rozhodnutí o nákladech řízení i bez návrhu účastníka do právní moci rozhodnutí. Toto ustanovení se použije přiměřeně i na usnesení (§167 odst. 2 o. s. ř.). Nebylo-li rozhodnutí o náhradě nákladů za svědečné obsaženo v usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce, mohlo být o ně rozhodnutí doplněno pouze do právní moci tohoto rozhodnutí. Pokud soud v této lhůtě opomene o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, rozhodnout, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno (srov. sp. zn. I. ÚS 672/03, IV. ÚS 113/13).
Ústavní soud si za účelem zjištění okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí okresního soudu vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě vedený pod sp. zn. 15 EXE 294/2018. Z doložky právní moci vyznačené na rozhodnutí tohoto soudu o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce zjistil, že toto rozhodnutí, společně s rozhodnutím odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. 3. 2021. Datum nabytí právní moci přitom bylo opraveno z původního 18. 2. 2021, když povinnému bylo rozhodnutí Krajského soudu opětovně doručováno, neboť předchozí usnesení neobsahovalo veškeré náležitosti soudního rozhodnutí (č. l. 250). Doručení rozhodnutí spolu s přípisem bylo potvrzeno doručenkou (obsaženou na č. l. 242). Byť v řízení došlo k určitým zmatkům ve vztahu k doručení rozhodnutí odvolacího soudu, byl v konečném důsledku postup obecných soudů dotýkající se doplnění rozhodnutí v souladu se zákonem, neboť k doplnění došlo ještě před nabytím právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce.
Obecné soudy řádně odůvodnily, proč uložily stěžovateli povinnost nahradit státu náklady za svědečné. K jeho námitce učiněné v odvolání o nemožnosti dodatečného rozhodnutí o nákladech odvolací soud pouze uvádí, že takové rozhodnutí je možné. Stěžovateli lze přisvědčit, že se odvolací soud mohl v odůvodnění zabývat námitkou stěžovatele podrobněji, nelze však dospět k závěru, že by odůvodnění rozhodnutí soudu nebylo řádné a bylo v zásadním rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Případný zásah Ústavního soudu by tak byl zcela formální a nemohl by vést k jakékoliv příznivé změně. Takový postup by tak byl v rozporu se zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 1119/17, I. ÚS 2432/17, III. ÚS 2097/17).
Ústavní soud uzavírá konstatováním, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s postupem a právními závěry obecných soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy své závěry odůvodnily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů ani postup jim předcházející byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
VI
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu