ECLI:CZ:US:2022:1.US.555.22.1
sp. zn. I. ÚS 555/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 7 Tdo 1185/2021-2514, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. června 2021 č. j. 4 To 253/2020-2485 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2020 č. j. 32 T 80/2019-2346, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dál jen "okresní soud") uznán vinným přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, a to oběma ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (pod bodem I.), přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (pod bodem II.) a přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem III.). Skutků pod body I. a II. se stěžovatel zkráceně uvedeno dopustil tím, že ve vzájemné součinnosti s V. L., jako příslušník Policie České republiky v době výkonu služby v kanceláři Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích, v rámci trestního řízení při postupu podle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, při objasňování a prověřování trestné činnosti poškozeného M. R. (dále jen "poškozený"), nutili poškozeného k doznání tím, že mu vyhrožovali, a to i stíháním pro trestnou činnost, pro kterou nebyl ani podezřelý, uráželi ho, stěžovatel záměrně do protokolu nezapsal, že poškozený opakovaně spáchání konkrétních jednání popřel, V. L. poškozeného udeřil do tváře, stěžovatel mu vyhrožoval fyzickým násilím, křičeli na něj apod., vše s cílem přinutit jej k doznání. Skutku pod bodem III. se stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že jako zapisovatel nezapsal do úředního záznamu o podaném vysvětlení podstatný obsah tvrzení svědkyně N. D., že poškozený opakovaně předával jí a jiným osobám látku pervitin. Za to mu byl uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Současně mu bylo povoleno hradit peněžitý trest v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Poškozený byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvoláním příslušného státního zástupce (v neprospěch stěžovatele), stěžovatele a jeho manželky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 4. 2020 č. j. 4 To 253/2020-2382 podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil a podle §222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání stěžovatele mohlo být posouzeno.
4. K odvolání Nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2020 č. j. 7 Tdo 865/2020-2408 usnesení krajského soudu zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí pozbyvších tím podkladu a krajskému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
5. Krajský soud po vrácení věci znovu rozhodl o podaných dovoláních usnesením ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 To 253/2020-2436 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozsudek okresního soudu zrušil a podle §222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil služebnímu funkcionáři Policie České republiky příslušnému k vedení řízení o kázeňském přestupku, neboť jako kázeňský přestupek by jednání stěžovatele mohlo být posouzeno.
6. Také toto druhé usnesení krajského soudu bylo k dovolání Nejvyššího státního zástupce zrušeno, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021 č. j. 7 Tdo 411/2021-2465. Věc byla opětovně přikázána krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Následně krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem z podnětu odvolání příslušného státního zástupce rozsudek okresního soudu zrušil a sám nově uznal stěžovatele vinným pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a pokračujícím přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, oběma ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (pod body I. a II.) a přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem III.). Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu ve výměře osmnácti měsíců. Poškozený M. R. byl s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
8. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že procesní námitka stěžovatele, že záznamy o sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu nejsou jako důkazní prostředek použitelné, neodpovídá v dovolání deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Zdůraznil, že z hlediska zásad spravedlivého procesu se danou námitkou podrobně zabýval již ve svých předchozích rozhodnutích v dané věci, zejména v usnesení ze dne 1. 9. 2020 č. j. 7 Tdo 865/2020-2408, na které odkázal a uzavřel, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru o použitelnosti záznamů o sledování osob v nyní posuzované věci. Poukázal na to, že v daném případě šlo o použití záznamů v jiné trestní věci, a to záznamů pořízených při sledování na základě povolení soudce podle §158d odst. 3 trestního řádu. Za nesprávný označil Nejvyšší soud názor stěžovatele, že povolí-li soudce sledování podle §158d odst. 3 trestního řádu, nelze záznamy v jiné trestní věci jako důkaz použít. Uvedl, že v posuzované věci důkazní použití záznamů o sledování neodporuje zásadě proporcionality, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony policie (kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo jiné trestné jednání, které nebylo možno označit za bagatelní.
9. Nejvyšší soud se ztotožnil také s právním posouzením zjištěných skutků a přisvědčil i závěru, že jednání pod body I. a II. výroku rozsudku okresního soudu tvoří dílčí útoky pokračujícího trestného činu, což okresní soud nevyjádřil ve výroku svého rozsudku, ale toto pochybení napravil krajský soud ve svém rozhodnutí. Na základě učiněných skutkových zjištění neshledal Nejvyšší soud žádné pochybnosti ani u spáchání skutku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, neboť ač nebyla prokázána předchozí dohoda stěžovatele a V. L. ohledně fyzického násilí vůči poškozenému M. R., z jednání stěžovatele vyplynulo, že se vůči tomuto projevu nijak neohradil, ale že jej schvaloval a navázal na něj dalším nátlakem na poškozeného výhrůžkou "nemel, vole, nebo ti dám lepáka ještě já". Byť byl tedy podíl stěžovatele na trestné činnosti menší, společný úmysl byl u něj dán v celém rozsahu.
10. Za právně relevantně uplatněnou, avšak zjevně neopodstatněnou, označil Nejvyšší soud námitku stěžovatele, že ve věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Podotkl, že stěžovatel se dopustil více dílčích skutků a že tendence postupovat při výsleších osob nezákonným způsobem byla dlouhodobějšího charakteru. Vytýkaným jednáním stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty několika uvedených trestných činů, přičemž nebylo možno konstatovat, že by tyto znaky nebyly naplněny ani "hraničním způsobem", tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání stěžovatele a jeho kolegy bylo podle Nejvyššího soudu prokazatelně nezákonné a závažné a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že poškozený byl speciálním recidivistou a osobou zřejmě nebezpečnou, ani poukaz na části výslechu, které byly vedeny zákonným způsobem. Nejvyšší soud dodal, že zahajování trestního stíhání a případně obžalování osob na podkladě vynucených doznání a jinak nezákonně získaných důkazů lze obecně označit za závažné a v právním státě neakceptovatelné.
II.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení namítá porušení principu subsidiarity trestní represe a použití nezákonných odposlechů. Je přesvědčen, že závažnost jeho jednání oscilovala na hraně trestního a kázeňského práva, k čemuž odkazuje především na odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 5. 1. 2021 č. j. 4 To 253/2020-2436, se kterým se ztotožňuje. Má za to, že v daném případě zjevně zapadla idea, že by trest měl mít výchovný charakter, neboť ač se dopustil prvního závažnějšího pochybení, jde v jeho případě o zřejmou profesní a osobní likvidaci, namísto toho, aby dostal "druhou šanci" a toto své pochybení mohl odčinit dalším výkonem služby pro společnost. Nejvyššímu soudu vyčítá, že nezohlednil možnost vyřešení celé věci prostředky trestního práva tak, aby se "lidově řečeno vlk nažral a koza zůstala celá" a aby obdržel "druhou životní šanci".
12. V další části ústavní stížnosti stěžovatel opětovně poukazuje na to, že aprobace zákonnosti záznamů o sledování povoleném soudem v jiné věci odporuje principu proporcionality. Podle jeho mínění výklad učiněný Nejvyšším soudem favorizuje možnost orgánů činných v trestním řízení zasahovat do základních práv stěžovatele, ačkoliv pro to neexistuje pregnantně stanovený zákonný podklad. Domnívá se, že i pro Nejvyšší soud je obtížné k danému výkladu zaujmout jednoznačný postoj a klade otázku, zda by interpretační nepřesnost §158d odst. 10 trestního řádu neměla být přičítánu k tíži státu a nikoli k jeho tíži. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se použití analogie v trestním řízení a závaznosti a sjednocování soudní judikatury. Trvá na nepoužitelnosti prostorových odposlechů, které byly pořízeny v jiné věci. Má za to, že jsou jako důkaz pro jeho trestní stíhání nepoužitelné a že připuštění takového důkazu představuje nepřípustné použití analogie v jeho neprospěch.
13. Závěrem se stěžovatel omlouvá za své neakceptovatelné pochybení a apeluje na Ústavní soud, aby se pokusil nalézt spravedlivé řešení, neboť za daného stavu nemůže dále sloužit jako příslušník Policie České republiky, ačkoliv tato práce byla pro něj celoživotní náplní a smyslem profesního života.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání proti rozsudku krajského soudu, se kterými se obecné soudy a zejména Nejvyšší soud náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
17. Jde-li o právní posouzení jednání stěžovatele, které stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje (vyjma otázky subsidiarity trestní represe), Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací.
18. Podstatou podané ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatele týkající se jednak použití nezákonných odposlechů a jednak porušení principu subsidiarity trestní represe.
19. K námitce, že záznamy o sledování osob a věcí podle §158d trestního řádu nejsou jako důkazní prostředek použitelné, Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci (tj. v usnesení ze dne 1. 9. 2020 č. j. 7 Tdo 865/2020-2408) uvedl, že danou námitkou se zabýval již krajský soud (na základě odvolání stěžovatele) a dospěl ke správnému závěru o použitelnosti daných záznamů v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud důvodně konstatoval, že záznamy o sledování osob a věcí uvedené v §158d odst. 2 trestního řádu a připojené protokoly lze použít jako důkaz i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování povoleno, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejiž práv a svobod bylo sledováním zasahováno. To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§158d odst. 2 trestního řádu), tak i v případech, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§158d odst. 3 trestního řádu). Poukázal na to, že v případech sledování povoleného soudcem, při němž je zasahováno do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v §158d odst. 3 trestního řádu, je třeba přípustnost takového důkazu v jiné věci posuzovat s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Přitom je třeba zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v §158d odst. 3 trestního řádu a k závažnosti trestného činu, o němž je vedeno řízení v jiné trestní věci. Dodal, že daný názor aproboval i Ústavní soud (viz např. usnesení ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1518/13 či ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 1638/14 aj.).
20. Nejvyšší soud ve shodě s názorem krajského soudu uzavřel, že v posuzované věci neodporuje použití záznamů o sledování ani zásadě proporcionality, neboť sledování bylo povoleno v objektu kanceláře, kde byly prováděny služební úkony policie (a kde je míra chráněného soukromí podstatně nižší než v obydlích chráněných právem na domovní svobodu), přičemž vyšlo najevo (jiné) trestné jednání, které nelze označit za bagatelní.
21. Nejvyšší soud se řádně a podrobně vyjádřil také k námitkám stěžovatele k (ne)použití zásady subsidiarity trestní represe. Mimo jiné zdůraznil, že zásadně je třeba vyvodit trestní odpovědnost za každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku s tím, že tento závěr je u méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe upravenou v §12 odst. 2 trestního zákoníku. Nepřisvědčil názoru stěžovatele, že v nyní posuzované věci došlo k porušení zmíněné zásady. Především poukázal na to, že stěžovatel se dopustil více dílčích skutků a že tedy jeho tendence postupovat při výsleších osob nezákonným způsobem byla dlouhodobějšího charakteru, přičemž stěžovatel popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat několika trestných činů. Nebylo tak podle Nejvyššího soudu možno konstatovat, že by tyto znaky byly naplněny jen "hraničním způsobem", tedy tak, že by z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Podotkl rovněž, že pro výslech konající policisty (tj. i pro stěžovatele) nešlo o žádnou překvapivou situaci nebo hostilní prostředí, ale o výslechy prováděné v bezpečném prostředí policejní budovy včetně možnosti předchozí přípravy, a že u stěžovatele a jeho kolegy nešlo o samoúčelné vulgarity a nadávky, ale o jednání zaměřené na získání doznání poškozeného.
22. Ústavní soud připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Použití dané zásady přichází v úvahu pouze v případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní posuzované věci stěžovatel spáchal více skutků a vytýkaným jednáním naplnil zákonné znaky skutkových podstat několika trestných činů. Společenská škodlivost jeho jednání tak překračuje hranice potřebné společenské škodlivosti. Ústavní soud proto ve shodě s názorem obecných soudů shledal, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči stěžovateli bylo správné.
23. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele (včetně námitek, které stěžovatel zopakoval v ústavní stížnosti) a po přezkoumání věci nezjistil žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa
předseda senátu