ECLI:CZ:US:2022:2.US.1054.22.1
sp. zn. II. ÚS 1054/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Procházky, zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, č. j. 26 Co 9/2022-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. X1, umístěné v budově č. p. X2, X3, X4, X5, bytový dům, na pozemku parc. č. X6, adresa X. Dne 3. prosince 2019 uzavřel stěžovatel s vedlejší účastnicí nájemní smlouvu k výše uvedené bytové jednotce. Stěžovatel opakovaně vyzýval vedlejší účastnici k uhrazení dlužných nájmů a usiloval o řádné dodržení povinností obou smluvních stran vyplývajících z uzavřené nájemní smlouvy. Následně byl donucen domáhat se poskytnutí soudní ochrany svým majetkovým právům vyplývajících z nájemní smlouvy, dle které plnil řádně.
3. V řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně jako soudu prvního stupně pod sp. zn. 207 C 147/2021 se stěžovatel domáhal pohledávky z nájmu s příslušenstvím a nároku na smluvní pokutu z prodlení. Před samotným jednáním ve věci samé vzal stěžovatel v prvním stupni jeden z uplatněných návrhů, konkrétně druhý jmenovaný nárok, v celém rozsahu zpět. Tento nárok účastníci sjednali v dohodě o uznání dluhu a splátkovém kalendáři za účelem utvrzení povinnosti vedlejší účastnice hradit včas dlužné nájemné, když touto dohodou stěžovatel umožnil vedlejší účastnici další odsun splatnosti pohledávky. Okresní soud v Kladně dle ustanovení §96 o. s. ř. proto řízení ohledně druhého zmiňovaného nároku zastavil. Dále soud prvního stupně návrhu stěžovatele v prvním nároku na zaplacení dlužného nájemného spolu se zákonnými úroky z prodlení plně vyhověl rozsudkem pro zmeškání ze dne 20. října 2021, č. j. 207 C 147/2021- 39. Dále rozsudkem rozhodl tak, že žádné ze stran nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
4. Proti výroku III. rozhodnutí Okresního soudu v Kladně o nákladech řízení pak podal stěžovatel odvolání, kterému Krajský soud v Praze nyní napadeným usnesením nevyhověl. Krajský soud v Praze své rozhodnutí odůvodnil tím, že z §142 odst. 1 a 2 o. s. ř. vyplývá, že ve sporném řízení soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje podle míry úspěchu ve věci, přičemž při zastavení řízení platí zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud některý z účastníků zastavení řízení nezavinil. Žalobce uplatnil ve společném řízení dva samostatné nároky, každý z nich představoval zaplacení částky téměř ve shodné výši. Z toho odvolací soud dovodil, že při uplatnění §142 odst. 2 o. s. ř., kdy stěžovatel má úspěch ve věci pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Žalobce byl v plném rozsahu úspěšný ve vztahu k nároku na zaplacení dlužného nájemného; zároveň to byl žalobce, kdo zavinil zastavení řízení o zaplacení smluvní pokuty, protože vzal žalobu bez uvedení důvodu zpět. Odvolací soud uzavřel, že v daném řízení byl každý z účastníků úspěšný přibližně z poloviny, a je tak správný závěr soudu prvního stupně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo v otázce náhrady nákladů řízení k nezákonnému postupu obecných soudů dosahující judikaturou požadované ústavní intenzity. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve svém důsledku znamená, že je stěžovateli odepřeno hájit svá práva před soudem, resp. dosáhnout náhrady nákladů řízení ve věci, kterou sice před soudem po značném mimosoudním vyjednávání inicioval, skutkově však nezavinil. V souladu se zásadou procesní ekonomie také přistoupil k žalování jinak samostatných a oddělitelných nároků ve společném návrhu. Náhrada nákladů řízení mu však nebyla přiznána ani v úspěšném nároku, přestože vedlejší účastnici žádné náklady nevznikly. V jeho věci došlo ke slepé interpretaci zákonných ustanovení, bez ohledu na ústavní obsah. Účelem započtení v §142 odst. 2 o. s. ř. je přitom pouze předejití nadbytečné administrativě spočívající v situaci, kdy by si účastníci hradili náklady navzájem. Odvolací soud se navíc v odůvodnění s touto skutečností nevypořádal, pouze poukázal na ustanovení procesních předpisů s tím, že každý z účastníků byl při porovnání tarifních hodnot úspěšný v řízení z 50 %.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Stěžovatel se domáhá zrušení výroku odvolacího soudu o úhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi problematikou nákladů řízení zabýval opakovaně, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Patří do výlučné pravomoci obecných soudů rozhodnout o přiznání náhrady nákladů řízení a jejich výši. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že rovněž rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají základní zásady spravedlivého procesu, mezi které tradičně náleží zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí (za všechny srov. shrnutí v nálezu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2890/20).
9. Zmíněná omezenost ústavněprávního přezkumu je v aktuální věci ještě zdůrazněna aspektem její bagatelnosti (v odvolacím řízení byl stěžovatelem vyčíslený nárok 19 827 Kč). Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]; najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen při extrémním vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal
10. Stěžovatel si předestřené překážky uvědomuje a snaží se s nimi v ústavní stížnosti vypořádat. Jeho argumentace však není přesvědčivá. Ústavní soud rovněž nesdílí názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je svévolné a excesivní, či že byla interpretace postupu odvolacího soudu formalistická a nedostatečně odůvodněná. Odvolací soud konstatoval, že v posuzované věci byla předmětem řízení částka skládající se ze dvou samostatných nároků s odlišným skutkovým základem. Rozhodnutí o každém z těchto nároků má charakter samostatného výroku, při jejich uplatnění ve společném řízení (objektivní kumulaci nároků) se pak o uplatněném nároku rozhoduje jednou souhrnnou částkou a jediným výrokem, a uplatní se zásada vyjádřená v §142 odst. 2 o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015).
11. Obecný soud rozhodnutím napadeným ústavní stížností neporušil žádná ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu