ECLI:CZ:US:2022:2.US.3225.22.1
sp. zn. II. ÚS 3225/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava, proti příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 9. 2022, č. j. 0 Nt 1511/2022-3, a proti jinému zásahu Policie České republiky spočívajícího v odnětí věcí při prohlídce nebytových prostor provedené na základě tohoto příkazu, za účasti Okresního soudu v Opavě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Opava, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud konstatoval porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny a čl. 12 odst. 1 a odst. 2 Listiny napadeným příkazem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") a porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 12 odst. 1 Listiny napadeným jiným zásahem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územního odboru Opava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), aby podle čl. 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený příkaz okresního soudu zrušil a aby podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal policejnímu orgánu pokračování v porušení ústavně zaručených základních práv jejích i jiných osob a přikázal, aby obnovil stav před tímto porušením, tedy aby vydal věci zabavené při prohlídce jiných prostor a pozemků provedené dne 6. 10. 2022, specifikovaných v protokolu o jejím provedení.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. K návrhu vedlejšího účastníka soudce okresního soudu při postupu před zahájením trestního stíhání přikázal napadeným příkazem podle §83a odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, prohlídku jiných prostor a pozemků specifikovaných v bodech 1. až 4. výrokové části příkazu, z nichž tři jsou ve vlastnictví stěžovatelky, a provedením prohlídky pověřil policejní orgán a rovněž jeho oddělení analytiky a kybernetické kriminality do 7. 10. 2022. Napadený příkaz byl vydán v trestním řízení zahájeném policejním orgánem pro podezření ze spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit neznámý pachatel tím, že v roce 2021 v Opavě či jinde zřídil v síti Internet internetové domény, z nichž jedna obsahovala slovní ochrannou známku "JAWA", a jejich prostřednictvím nabízel prodej různých výrobků označených obrazovou ochrannou známkou "JAWA", jejichž vlastníkem je společnost JAWAUNION s. r. o., aniž by od ní získal licenci k užití těchto ochranných známek.
3. Napadený příkaz byl odůvodněn zejména tím, že operativním šetřením bylo zjištěno, že výrobky označené uvedenou obrazovou ochrannou známkou byly z původního skladu po zahájení úkonů trestního řízení přesunuty do prodejny společnosti B, která se nachází v jedné z předmětných nemovitostí, přičemž tyto předměty byly dále nabízeny k prodeji. Všechny čtyři nemovitosti označené ve výrokové části příkazu přitom tvoří jeden komplex, tři z nich jsou ve vlastnictví stěžovatelky a čtvrtá je ve vlastnictví jednatele společnosti B, který je současně i členem představenstva stěžovatelky, a jeho manželky. Okresní soud proto dospěl k odůvodněnému podezření, že by se v těchto nemovitostech mohly nacházet věci důležité pro trestní řízení, zejména zboží, u nějž je podezření, že je na něm neoprávněně vyobrazena ochranná známka, jakož i výpočetní technika, kterou je provozován e-shop s nimi. Podle úvahy okresního soudu vzhledem k dosud zjištěným informacím a obsahu podaných vysvětlení nebylo možno využít mírnějšího postupu podle §78 trestního řádu, neboť osoby, u nichž byla zjištěna spojitost s předmětným zbožím, s orgány činnými v trestním řízení nespolupracují, popírají vědomost o něm a odmítají je vydat.
4. Dne 6. 10. 2022 byla prohlídka předmětných jiných prostor a pozemků provedena. Při prohlídce bylo odňato 59 věcí, především různé druhy oblečení s obrazovou ochrannou známkou JAWA, datové stopy a rovněž 27 barelů s čirou tekutinou.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka nejprve rekapituluje obsah napadeného příkazu a dalších rozhodných okolností, následně proti němu a proti dalším tvrzeným zásahům namítá 1) neodůvodnění neodkladnosti a neopakovatelnosti prohlídky v textu příkazu; 2) provedení prohlídky i v budovách, které nesouvisí s činností společnosti B; a 3) zajištění věcí, pro které příkaz nebyl vydán. Jádra těchto námitek lze přiblížit následovně:
6. Ad 1) stěžovatelka namítá, že napadený příkaz byl vydán ve fázi prověřování, přičemž v něm není uvedeno, proč má jít o neodkladný a neopakovatelný úkon. Tento požadavek však vyplývá z judikatury Ústavního soudu a její nesplnění představuje porušení čl. 12 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 3370/10 a sp. zn. I. ÚS 201/01.
7. Ad 2) stěžovatelka upozorňuje, že nemovitosti uvedené pod bodem 3. a 4. výroku napadeného příkazu se pouze nachází ve stejném areálu jako nemovitosti uvedené pod bodem 1. a 2. výroku napadeného příkazu, v nichž měla provozovnu a sídlo společnost B. Podle stěžovatelky tak prohlídka měla být provedena pouze v posledně dvou uvedených nemovitostech, neboť prvé dvě uvedené nemovitosti se společností B nijak nesouvisí. Skutečnost, že stěžovatelka je s touto společností personálně propojena osobou člena svého představenstva, je dle jejího názoru nedostatečná k odůvodnění nařízení prohlídky i u prvých dvou zmíněných nemovitostí. Napadený příkaz je tak dle jejího názoru v rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 287/96.
8. Ad 3) stěžovatelka poukazuje na to, že jelikož prohlídka neměla vůbec být provedena v nemovitostech označených pod body 3. a 4. napadeného příkazu, je protiprávní i odnětí veškerých věcí z nich při prohlídce. Kromě toho z těchto nemovitostí byly odňaty věci, které by mohly být ve vlastnictví jednatele společnosti B a jeho manželky, a dále barely s čirou tekutinou, které zjevně podle obsahu napadeného příkazu nijak s prověřovanou trestnou činností nesouvisí a které mohou být v jejím vlastnictví. Tím se jejich odnětí dostalo do rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 2979/10, neboť nebyl dán legitimní důvod k jejich odnětí. Bylo tedy porušeno vlastnické právo podle čl. 11 Listiny.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná osobou neoprávněnou. Ústavní soud považuje za stěžejní pro rozhodnutí o nynější ústavní stížnosti skutečnost, že předmětná prohlídka byla u stěžovatelky provedena jakožto u třetí osoby, tedy že ona sama ve věci podezření ze spáchání trestného činu, v níž byl napadený trestní příkaz vydán, nefiguruje jako podezřelá či jako obviněná, ani že by ji provedení předmětné prohlídky vystavilo riziku trestního stíhání.
11. Ústavní soud v této souvislosti opakuje závěry své dřívější rozhodovací praxe, že z hlediska požadavků na ochranu ústavně zaručených základních práv při domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor a pozemků je třeba rozlišovat situaci, v níž taková prohlídka probíhá u osoby podezřelé či obviněné, a situaci, v níž probíhá u třetí osoby, tedy mezi situací, kdy provedením a výsledky takové prohlídky může být negativně ovlivněno i právo osoby, u níž taková prohlídka probíhá, na obhajobu, a situací, kdy je zasaženo pouze do jejího soukromí, podnikání či vlastnického práva. V prvé nastíněné situaci se požadavky na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod osoby, u níž prohlídka probíhá, tedy osoby podezřelé či obviněné, zvyšují [nález sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461) či nález sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012 (N 4/64 SbNU 39)].
12. Stěžovatelka v nynější věci netvrdí ani neprokazuje, že by orgány činné v trestním řízení dovozovaly její spojení s prověřovanou věcí, resp. že by věci odňaté při předmětné prohlídce jiných prostor a pozemků mohly sloužit jako důkaz v trestním řízení proti ní. Jakékoliv porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky by tak muselo vyplývat ze samotné skutečnosti, že předmětná prohlídka byla provedena v prostorách, které jsou ve vlastnictví stěžovatelky, nikoliv z okolností, které jsou relevantní jen pro obhajobu v předmětné trestní věci. Takové porušení však Ústavní soud na podkladě ústavní stížnosti neshledal. V rozsahu, v němž se napadený příkaz týká bezprostředních zájmů stěžovatelky, je dostatečně a přesvědčivě odůvodněn v souladu s požadavkem, aby pro "nepodezřelou" osobu, u níž prohlídka probíhá, bylo z příkazu alespoň v základní míře seznatelné, proč je u ní prohlídka nařízena [srov. např. sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461)], a důvody pro vydání napadeného příkazu z ústavněprávního hlediska obstojí. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
13. Námitka 1) se netýká bezprostředních stěžovatelčiných zájmů, neboť skutečností, že v napadeném příkazu nebylo zdůvodněno, proč má být prohlídka provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, nemohlo dojít k porušení žádného ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatelky, ale toliko práva na obhajobu či na soudní a jinou ochranu podezřelého [srov. k tomu např. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2024/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 215/79 SbNU 461), bod 19.; či usnesení sp. zn. I. ÚS 1475/19 ze dne 26. 6. 2019, bod 30.]. Pokud by předmětná prohlídka následně vedla k zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce, což Ústavní soud nijak nepředjímá, měla by tato možnost namítat porušení svého práva na obhajobu či na soudní a jinou ochranu v daném trestním řízení a orgány činné v trestním řízení by měly povinnost se s touto její námitkou vypořádat. Ani stěžovatelka sama však netvrdí a neprokazuje, že by předmětná prohlídka přinesla či mohla přinést výsledky, které by vedly k jejímu obvinění.
14. Námitka 2) nemůže být důvodná. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Ústavní soud ve své judikatuře připouští provedení domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků u třetí osoby, tedy u osoby, která není podezřelá, či již obviněná v trestní věci, v níž je příkaz k takové prohlídce vydán, avšak důvody k jejímu nařízení musí být natolik relevantní a dostatečné, aby veřejný zájem na provedení prohlídky převážil nad právy takové osoby, která nadto musí být v příkazu k takové prohlídce jednoznačně specifikována [nález sp. zn. IV. ÚS 2227/12 ze dne 14. 11. 2012 (N 189/67 SbNU 271), body 32. až 35.]. V nynější věci tyto požadavky splněny byly.
15. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o důvodech pro nařízení domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků se vždy z povahy věci odehrává toliko v rovině pravděpodobnosti, nikoliv jistoty [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 2209/15 ze dne 6. 2. 2018 (N 17/88 SbNU 235) či usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/12 ze dne 5. 2. 2013 (U 1/68 SbNU 475)]. Na orgány činné v trestním řízení tak nelze klást nerealistické požadavky na prokázání, že se v určitém prostoru nachází věci či osoby důležité pro trestní řízení, a to ani když má být tato prohlídka provedena u třetí osoby. To samozřejmě neznamená, že orgány činné v trestním řízení mohly nařizovat a provádět prohlídky v prostorách třetích osob bez omezení či bez projevení náležitého respektu k jejich právům, tato však musí být vždy pečlivě proti důvodům pro nařízení prohlídky vážena.
16. V nynější věci lze za důvody proti provedení předmětné prohlídky považovat skutečnost, že tato byla nařízena v trestním řízení vedeném pro přečin, tedy že prověřovanou trestnou činnost nelze srovnávat např. se závažnou násilnou, drogovou či organizovanou trestnou činností, avšak tato skutečnost byla z ústavněprávního hlediska dostatečně vyvážena tím, že podle dosavadních výsledků prověřování nedošlo v návaznosti na zahájení úkonů trestního řízení k ukončení prověřované činnosti, ale naopak k přesunutí a ukrytí věcí důležitých pro trestní řízení a dalšímu nabízení a prodeji předmětných věcí.
17. Za těchto okolností okresní soud nemohl pochybit, pokud uzavřel, že mírnější postup podle §78 trestního řádu není na místě, neboť by podezřelé osoby mohl varovat a vzhledem k tomu, že přesná lokalizace zájmových věcí nebyla známa, hrozilo by zmaření účelu institutu předložení nebo vydání věci a v posledku i zmaření účelu celého trestního řízení, pokud by následně v reakci na výzvu k předložení či odnětí věci, na niž zájmové osoby již jednou reagovaly přemístěním těchto věcí, došlo k jejich nenávratném zničení či dalšímu a sofistikovanějšímu ukrytí, které by zabránilo jejich vypátrání v budoucnu.
18. Tyto skutečnosti stěžovatelka ani nezpochybňuje. Závěr o důvodnosti nařízení domovní prohlídky i ve vztahu k nemovitostem, které neměly přímou souvislost s aktivitami společnosti B, napadá v zásadě toliko odkazem na to, že její propojení s touto společností prostřednictvím osoby jejího člena představenstva a jednatele druhé zmíněné společnosti není dostatečné. Z ústavněprávního hlediska však za okolností výše uvedených taková spojitost obstojí. Skutečnost, že personálně propojené právnické osoby používají jeden obchodní areál, totiž nelze podceňovat, a závěr, že by zájmové věci mohly být ukryty i jinde v tomto areálu než v nemovitostech přímo užívaných společností B je racionální a přiměřený obavě ze zničení či dalšího přemístění hledaných věcí, neboť k jejich ukrytí v jiné části areálu koneckonců mohlo dojít i bez vědomí vlastníka dotyčné nemovitosti či jejích oprávněných uživatelů. Byť je samozřejmě třeba hodnotit podmínky pro vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků podle stavu ex ante, nelze přehlédnout ani to, že hledané věci - textil vyobrazující předmětnou ochrannou známku - nakonec byly nalezeny i v nemovitostech, které společnost B přímo neužívala, tedy podezření orgánů činných v trestním řízení, že by se tyto věci mohly nacházet i tam, nakonec bylo potvrzeno.
19. Pro námitku 3) platí do značné míry totéž co pro námitku 1). Stěžovatelka nikterak nespecifikovala své ústavně zaručené základní právo či svobodu, jež považuje za porušené tím, že v předmětných nemovitostech byly zajištěny a odňaty věci související s důvodem pro vydání předmětného příkazu. Stěžovatelka totiž netvrdí ani neprokazuje, že by vlastnické právo k těmto odňatým věcem - výrobkům označených obrazovou ochrannou známkou - svědčilo právě jí, a ani se k němu nehlásí, naopak naznačuje, že tyto věci měl ve vlastnictví člen jejího představenstva a současně jednatel společnosti B.
20. Jak Ústavní soud již od počátku své činnosti konstantně rozhoduje, možnost podání ústavní stížnosti ve prospěch třetí osoby, tedy aniž by stěžovatel tvrdil porušení svých vlastních ústavně zaručených základních práv či svobod (tzv. actio popularis), zákon o Ústavním soudu nepřipouští [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94 ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259), usnesení sp. zn. I. ÚS 360/98 ze dne 8. 12. 1998 (U 74/12 SbNU 545), usnesení sp. zn. I. ÚS 74/99 ze dne 11. 5. 1999 (U 34/14 SbNU 329) či usnesení sp. zn. I. ÚS 641/2000 ze dne 25. 4. 2001 (U 16/22 SbNU 361)]. Jelikož stěžovatelka v rámci námitky 3) uvádí jen možné důvody hypotetického zásahu do vlastnického práva třetích osob, má Ústavní soud za to, že námitka 3) je případem právě actionis popularis, a tudíž stěžovatelka Ústavní soud nepřesvědčila, že namítaným postupem mohlo být porušeno některé její ústavně zaručené základní právo či svoboda.
21. Mutatis mutandis to platí i pro odňaté věci - barely s čirou tekutinou - o nichž stěžovatelka uvádí pouze to, že se mohou nacházet v jejím vlastnictví. Takové spekulativní tvrzení nepředstavuje dostatečnou formulaci tvrzení porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek. Stěžovatelka totiž ani výslovně netvrdí, že by odnětím těchto věcí mohlo dojít k porušení jejího vlastnického práva, natož aby to prokazovala. Pokud pak stěžovatelka namítá, že tyto věci neměly žádnou souvislost s prověřenou údajnou trestnou činností, pak Ústavní soud uzavírá, že toto hodnocení stěžovatelce nepřísluší, neboť jde opět o námitku, která se týká práva na obhajobu osob, proti nimž se řízení vede. Nelze přitom vyloučit ani odnětí věcí, které jsou na místě nalezeny až při provádění řádně nařízené domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků a které zakládají podezření, že mají souvislost s úplně jinou trestnou činností, než která je prověřována či vyšetřována v trestním řízení, v němž byl příkaz k takové prohlídce vydán. Ústavní pořádek ani trestní řád, který jej v tomto ohledu provádí, takový postup nevylučuje.
V. Závěr
22. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelkou vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jejího ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelkou neuvedenou, bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodl tak, že jej odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný v rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala zásahu Ústavního soudu ve vztahu k porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod, a jelikož stěžovatelka navrhovala i zákaz policejnímu orgánu pokračovat v porušování ústavně zaručených základních práv i jiných osob než stěžovatelky, v této části návrh odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu