ECLI:CZ:US:2022:2.US.495.22.1
sp. zn. II. ÚS 495/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného JUDr. Janem Žateckým, advokátem se sídlem Na Podkovce 171/16, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 27. května 2020 č. j. 9 T 6/2019-4271, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 7 To 70/2020-4594 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2021 č. j. 3 Tdo 261/2021-5075, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2020, č. j. 9 T 6/2019-4271, uznán vinným trestným činem zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. V bodu 2 byl stěžovatel shledán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku u zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c) trestního zákoníku. Stěžovatel byl za tyto a sbíhající se zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 7 To 341/2019, podle §272 odst. 2 trestního zákoníku za užití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Stěžovatel se proti rozsudku krajského soudu odvolal, přičemž Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Stěžovatel tak byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2020, č. j. 9 T 6/2019-4271, uznán vinným trestným činem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Stěžovatel byl současně uznán vinným z účastenství ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se zločiny podle bodu 2 byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na 11 let a 6 měsíců, přičemž byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
4. Stěžovatel brojil proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel spatřoval porušení jeho práva na spravedlivý proces v tom, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Kratochvíla, a to přestože byl navrhován. Stěžovatel také nedostal možnost vyjádřit se k obsahu odposlechů, které byly pořízené na chatě. Stěžovatel v dovolání namítl, že nebyly zjištěny všechny skutečnosti týkající se skutku, který je mu kladen za vinu. Dále dle názoru stěžovatele ohodnocení znalce Ing. Žehry neodpovídalo skutečnému stavu a v uvedeném případě se nemohlo jednat o škodu velkého rozsahu, neboť znalec škodu určil nesprávnou metodou. Nejvyšší soud však dovolání usnesením ze dne 24. 8. 2016, č. j. 3 Tdo 261/2021-5075, podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, že uvedenou formulaci dovolacího důvodu lze použít k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé. Dovolací soud má rovněž za to, že se soud prvního i druhého stupně řádně vypořádal s provedenými důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti. Soudy se vypořádaly i s námitkami obviněných a vysvětlily, proč nevyhověly návrhům na doplnění dokazování.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v první řadě poukazuje na to, že během řízení došlo k porušení zásady in dubio pro reo, dále ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege a rovněž porušení principu ultima ratio. Stěžovatel ve své stížnosti konkrétně uvádí, že se obecné soudy nevyrovnaly řádně s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav věci a provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně a v neprospěch stěžovatele, aniž by zohlednily mj. nesouhlasnou argumentaci stěžovatele ve věci určení výše škody znalcem Ing. Žehrou. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž v obecné rovině konstatuje, že postupem obecných soudů došlo k porušení zásady objektivní pravdy a principu presumpce neviny. Dle názoru stěžovatele nebyly naplněny znaky trestného činu, za který byl uznán vinným, a to konkrétně účastenství ve formě organizátorství ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení. Stěžovatel na závěr své stížnosti dodává, že dovolací soud nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu stran požadavků na úplnost a přesvědčivost odůvodnění, když neodůvodnil své rozhodnutí konkrétně a řádně. S ohledem na plošné odposlouchávání všech výslechových místností v souvislosti s kauzou vyšetřování brněnského kriminalisty V. M. stěžovatel rovněž namítá, že odposlechy probíhaly ve vazební věznici v Brně - Bohunicích, kde byl umístěn, tím pádem mu de facto nebylo umožněno mluvit se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud po posouzení splnění procesních předpokladů řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný.
7. Stěžovatel je rovněž právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je rovněž přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu relevantního spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a další). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, nověji např. shrnutí v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).
10. Podle stěžovatele nebylo usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání jako nepřípustného dle §237 občanského soudního řádu dostatečně odůvodněno, neboť se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho argumentací. Podle judikatury Ústavního soudu má Nejvyšší soud povinnost své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přitom přezkoumává, "zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání [...] a také zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrétních důvodů dovolací soud shledal dotčené dovolání nepřípustným" [nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016; srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016; nález sp. zn. I. ÚS 281/18 ze dne 2. 10. 2018, bod 45]. Povinností soudů je vypořádat se s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017, bod 21], a proto i Nejvyšší soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost reagovat na argumentaci dovolatele [srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 1538/14 ze dne 17. 5. 2016, body 23-24]. V obecné rovině se tak lze ztotožnit s argumentací stěžovatele ohledně povinnosti Nejvyššího soudu odůvodňovat rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Na rozdíl od stěžovatele však Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud odůvodněním napadeného usnesení nevybočil z takto vytyčených ústavních mezí a jeho rozhodnutí v tomto ohledu obsahuje ústavně konformní argumentaci.
11. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí a připojeného spisového materiálu nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádné procesní pochybení, které by představovalo dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že konkrétní hodnocení důkazů je doménou obecných soudů. Opětovné hodnocení jednotlivých stěžovatelem namítaných důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší. Je pouze věcí obecných soudů, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédnou, a o jaké důkazy opřou svá rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.
12. Ústavní soud se rovněž zabýval údajným porušením práva stěžovatele komunikovat se svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby, přičemž zohlednil, že ve své ústavní stížnosti vedl stěžovatel argumentaci v rovině hypotetické, aniž by poukázal, zda vůbec měl nařízený odposlech v jiné věci dopad na napadená rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí nevyplývá, že by při svém rozhodování soudy vycházely ze skutečností, které měly být zjištěny prostřednictvím nařízených odposlechů, rozhodnutí odposlechy vůbec nezmiňují. Proto tuto námitku stěžovatele Ústavní soud považuje za čistě hypotetickou, postrádající faktický základ. I z důvodu chybějící fakticity nemůže být konstatován zásah do základních práv a svobod stěžovatele [usnesení sp. zn. II. ÚS 1577/13 ze dne 22. 8. 2013]. Posuzování námitek hypotetických Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu