ECLI:CZ:US:2022:2.US.583.22.1
sp. zn. II. ÚS 583/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Dominiky Dombrovské a 2) Tomáše Dombrovského, zastoupených JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Pivovarská 8/58, Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2021, č. j. 26 Cdo 1551/2021-325, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2020, č. j. 25 Co 111/2020-261, ve znění opravného usnesení ze dne 11. května 2021, č. j. 25 Co 111/2020-322, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. listopadu 2019, č. j. 13 C 347/2016-207 a doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. července 2020, č. j. 13 C 347/2016-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, obrátili na Ústavní soud s tím, že měla být porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i 11 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces právo a též na pokojné užívání majetku.
2. Stěžovatelé jsou vlastníky bytové jednotky č. X1 v budově č. p. X2, části obce Ruzyně, na pozemku parc. č. X3, zastavěná plocha a nádvoří, v kat. území Ruzyně, zapsáno na LV X4, a k jednotce náležejícího spoluvlastnického podílu na společných částech budovy o velikosti 5908/405092 a spoluvlastnického podílu na parcele č. X3, zapsáno na LV X5, s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 4. 2012. Mezi stěžovateli a společenstvím vlastníků (jako vedlejším účastníkem) se stalo sporné vlastnictví čtyř sklepních kójí, přístupové chodby a úklidové komory. Na obecné soudy se proto stěžovatelé obrátili žalobou na vyklizení a předání nemovitosti.
3. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 2019, č. j. 13 C 347/2016-207, spolu s doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 7. 2020, č. j. 13 C 347/2016-242, soud prvního stupně zamítl žalobu na vyklizení a předání části bytové jednotky, která se nachází v 1. nadzemním podlaží budovy v prohlášení vlastníka budovy ze dne 29. 7. 2004 vymezené jako nebytový prostor č. Y, a to část nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy, vyznačené v grafické součásti tohoto výroku jako prostory Y1, Y2, Y3, v nichž se nachází čtyři sklepní kóje, přístupová chodba a úklidová komora. Obvodní soud k otázce nabytí vlastnického práva poukázal na §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013, a §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění platném do 31. 12. 2013, rovněž přitom poukázal na relevantní judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/1998). Prvním nabyvatelem jednotky, původně nebytového prostoru, v domě od původního vlastníka Městské části Praha 6, byl v roce 2010 Václav Rajdl, který dle zjištění prvostupňového soudu věděl, že předmětné sporné prostory nejsou součástí nebytové jednotky, věděl rovněž, že jednotka zahrnuje toliko prostory původního nebytového prostoru, tedy dvě místnosti bez sporného prostoru. Původní vlastník si tak byl vědom rozporu prohlášení vlastníka vloženého v katastru nemovitostí se skutečným stavem. V řízení také bylo prokázáno, že minimálně stěžovatelka 1) věděla, že stav jednotky, jak je zakreslena v prohlášení vlastníka, neodpovídá skutečnému stavu. Musela vědět, že stav zápisu v katastru neodpovídá skutečnosti, neboť se do prostoru nastěhovala již v lednu 2012, tedy ještě před kolaudací prostor na byt. Dle svých slov zjistila někdy v únoru 2012, že sporné prostory nejsou rekonstruovány (což navíc muselo být očividné již při přestěhování do jednotky v lednu 2012), proto když uzavřela v dubnu 2012 kupní smlouvu, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. Y, nelze učinit jiný závěr než ten, že kupovali jednotku bez sporného prostoru. Předmětné prostory v dané době nemohly být součástí předmětu převodu vlastnického práva již z toho důvodu, že v kupní smlouvě je uvedeno, že se jednotka převádí včetně příslušenství, protože dřívější právní úprava sklepní kóje chápala jako příslušenství bytu ve smyslu §121 odst. 2 občanského zákoníku, a to i pokud se jednalo o prostory mimo byt, určené k užívání s ním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, č. j. 26 Cdo 2195/2003). V zásadě pak platilo, že pokud mělo být převedeno příslušenství nacházející se mimo byt, musel k tomu výslovně směřovat také písemný projev vůle převodce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1455/2008).
4. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 25 Co 111/2020-261, ve znění opravných usnesení ze dne 17. 2. 2021, č. j. 25 Co 111/2020-317, a ze dne 11. 5. 2021, č. j. 25 Co 111/2020-322 prvostupňový rozsudek společně s doplněním potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení. Ve shodě s prvostupňovým soudem konstatoval, že rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, odbor výstavby, ze dne 3. 2. 2012, byl udělen souhlas se změnou užívání stavby nebytového prostoru č. X1 v 1. nadzemním podlaží domu na bytovou jednotku 1+1 s příslušenstvím. Tu dle projektové dokumentace zpracované Ing. Janem Panochem tvoří pokoj, obytná kuchyň, předsíň, chodba, koupelna s WC, o celkové výměře 47,52 m2. V prohlášení vlastníka budovy ze dne 29. 7. 2004 je však původní nebytová jednotka č. X1 vymezena jako část nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy o výměře 59,08 m2, tedy včetně sporných prostor, v nichž se nachází čtyři sklepní kóje, přístupová chodba a úklidová komora. Podle prohlášení jsou pak společnými prostorami mimo jiné i místnosti se sklepními kójemi, přičemž sporné sklepní kóje jsou určeny k výhradnímu užívání vlastníků jednotek č. X6, X7, X8 a X9, což plyne i ze smluv o převodu vlastnictví, které byly s těmito vlastníky jednotek (jejich právními předchůdci) uzavřeny. I v původní projektové dokumentaci vypracované Projektovým ústavem výstavby hl. m. Prahy označené datací 1/78 jsou sporné prostory označeny jako sklepy, přičemž slyšení svědci potvrdili, že k tomuto účelu byly vždy i užívány. Odvolací soud vyšel z toho, že sporné prostory, v nichž se nacházejí čtyři sklepní kóje (Y1, 2) a přístupová chodba s úklidovou komorou (Y3), jsou (a vždy byly) stavebně technicky oddělené od jednotky žalobců a byly zkolaudovány a užívány jako společné části a žalobci je do svého spoluvlastnictví nenabyli. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2120/2004, uzavřel, že při rozhodování o vyklizení místností (částí bytu) není soud vázán prohlášením vlastníka budovy o vymezení jednotek. Je-li prohlášení vadné, je to důvod pro postup podle §1168 zákona č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku, nikoli pro změnu vnitřních dispozic domu. Proto dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců. Dodal, že není dána ani pasivní věcná legitimace žalovaného, neboť sporné prostory užívají jednotliví vlastníci bytových jednotek jako příslušenství svých bytů, tedy neodvozují jejich užívání od souhlasu žalovaného.
5. Stěžovatelé posléze brojili proti rozhodnutí městkého soudu dovoláním, které však podle Nejvyššího soudu nebylo podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přípustné. Předložené právní otázky, zda může rozhodnutí správního orgánu o kolaudaci či rekolaudaci ve stavebním řízení změnit bez dalšího specifikaci jednotky z prohlášení vlastníka a kdo je ve sporu o vyklizení sporných prostor věcně aktivně a pasivně legitimován, již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, a tento neměl důvod se od dřívějších závěrů odklonit. Konkrétně dospěl k závěru, že v projednávané věci je prohlášení vlastníka ze dne 29. 7. 2004 v rozporu s §2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), jestliže vymezilo původně nebytovou jednotku tak, že do ní začlenilo společné prostory (chodbu, úklidovou místnost, sklepní kóje). Tento rozpor mohl podle dřívější právní úpravy aplikované v případě stěžovatelů případně způsobit částečnou neplatnost prohlášení (srov. usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016). Podle současné právní úpravy se však této neplatnosti dovolat nelze a případné vady prohlášení je možné odstranit jen postupem podle §1168 zákona č. 89/2021 Sb., občanského zákoníku. Stále však platí, že prohlášení vlastníka (navíc vadné) nezakládá právní důvod a tudíž věcnou aktivní legitimaci k žalobě na vyklizení místností (jiných prostor) v domě, jak uzavřel v souladu se shora uvedenou judikaturou odvolací soud. Vzhledem k nedostatku věcné aktivní legitimace žalobců (stěžovatelů) považoval za nadbytečné řešit otázku pasivní věcné legitimace žalovaného u žaloby na vyklizení společných částí domu, byť ji a priori vyloučit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3372/2007, uveřejněný ve Sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2008, a contrario).
6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají porušení práva na ochranu vlastnictví a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Obecné soudy svými rozhodnutími zpochybnily vlastnictví stěžovatelů, které vyplývá z prohlášení vlastníka a ze zápisu v katastru nemovitostí. Upozorňují, že právo požadovat vyklizení nemovitosti je součástí práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 687/05 ze dne 31. 1. 2007). Jestliže soudy nevyhoví oprávněnému požadavku na vydání rozhodnutí o vyklizení nemovitosti, porušují tím ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek (nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94). Požadavek řádného odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývá z práva na spravedlivé soudní řízení zakotveného v čl. 36 Listiny a k seznámení účastníků řízení s důvody, na kterých soud založil své rozhodnutí, a tedy zvýšení přesvědčivosti rozhodnutí. Požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí je dále úzce spojen i s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva. Úvahy, které stojí za určitým právním názorem, by měly být v judikatuře uvedeny, což se v projednávané věci nestalo.
II. Posouzení Ústavním soudem
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není žádný opravný prostředek přípustný. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
10. Obecné soudy s odkazem na přechodná ustanovení v §3028 odst. 2 a §3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nárok stěžovatelů na vyklizení a předání části budovy (tj. ochranu jejich případného vlastnického práva) posoudily podle §1040 odst. 1 téhož zákona a otázku nabytí vlastnického práva stěžovatelů k předmětným prostorám podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, tj. dle "starého" občanského zákoníku.
11. Ústavní soud se zabýval námitkou nepřípadnosti klíčové judikatury, avšak uzavřel, že z obecnými soudy citované judikatury skutečně vyplývá, že právnímu důvodu užívání místností nelze jednostranně nadřazovat účel a právní důsledky tzv. prohlášení vlastníka (resp. spoluvlastníků) budovy, i když toto je ve smyslu §4 odst. 1 již výše citovaného zákona o vlastnictví bytů jako vymezení jednotek (bytů) předpokladem vzniku vlastnictví jednotky a podkladem pro eventualitu jejího převodu. Nejvyšší soud nepochybil, když s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2120/2004 stěžovatelům nepřisvědčil.
12. Podle ustálené judikatury k úpravě platné do 31. 12. 2013 prohlášení vlastníka není právním důvodem užívání jednotky a na jeho základě se nelze domáhat vyklizení jednotky či její části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 333/2002, a usnesení ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3248/2008, dle kterých platnost prohlášení vlastníka není podmíněna jeho souladem s kolaudačním rozhodnutím). V usnesení ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1184/2016, pak Nejvyšší soud dodal, že vlastník domu nemůže v prohlášení jako nebytové prostory určit společné části domu, jejichž příkladný výčet je uveden v §2 písm. g) zákona o vlastnictví bytů, přičemž takové prohlášení (jeho část) by bylo neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
13. Ústavní soud v tomto směru podotýká, že je v tomto směru třeba rozlišovat práva založená dle zákona o vlastnictví bytů od práv založených novým občanským zákoníkem. Byť byl zákon o vlastnictví bytů zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., vztahy jím založené se zákonem o vlastnictví bytů řídí i nadále. Skutečnost, že pro nynější právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb. účinnou od 1. 1. 2014 již Nejvyšší soud dovodil, že prohlášení vlastníka nelze prohlásit za neplatné a jeho případné vady lze odstranit pouze postupem podle §1168 téhož zákona, tak ještě nevede k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 ICdo 34/2015).
14. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného uspořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal, protože výklad podústavního práva se jeví jako racionální a náležitě odůvodněný.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu