ECLI:CZ:US:2022:2.US.929.22.1
sp. zn. II. ÚS 929/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Střední škola polytechnická Kyjov, příspěvková organizace, se sídlem Havlíčkova 1223/17, Kyjov, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021, č. j. 49 Co 176/2018-341 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2022, č. j. 21 Cdo 2741/2021-374, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Namítá, že jimi byla porušena zásada zákonnosti stanovená v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, porušeno právo stěžovatelky podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V nyní projednávané věci došlo ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka rozhodla dne 26. 4. 2017 o nadbytečnosti dvou zaměstnanců organizačním opatřením ke snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce (dále jen "organizační opatření"). Přestože jí nebylo známo v důsledku oznámení ze strany předmětné odborové organizace ani z žádných jiných zdrojů, že by některý z dotčených zaměstnanců byl členem orgánu odborové organizace v době jejich funkčního období, požádala z opatrnosti odborové organizace působící u ní o stanovisko k organizačnímu opatření, v jehož důsledku měl být ukončen pracovní poměr s panem Markem Ivičičem (vedlejším účastníkem a žalobcem v této věci). Organizace Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborníků České republiky (dále jen "OS PZV"), jejímž byl tento zaměstnanec členem, vyjádřila jako jediná z odborových organizací působících u stěžovatelky s ukončením pracovního poměru nesouhlas. Stěžovatelka přesto přistoupila k výpovědi, jelikož v důsledku rapidního úbytku žáků pro něj neměla práci. Po doručení výpovědi se na stěžovatelku obrátil právní zástupce tohoto zaměstnance, který stěžovatelku informoval, že byl tento zaměstnanec funkcionářem OS PZV, proto je jeho výpověď neplatná a že trvá na dalším zaměstnávání. Stěžovatelka tvrzenou neplatnost výpovědi odmítla, proto zaměstnanec podal dne 27. 7. 2017 žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
3. Žalobce Radek Ivičič (vedlejší účastník) se žalobou domáhal určení, že rozvázání jeho pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele (stěžovatelky) ze dne 27. 4. 2017 je neplatné. Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 13 C 218/2017-118 žalobu zamítl. Výrok odůvodnil zejména tím, že v průběhu řízení stěžovatelka jako zaměstnavatel přesvědčivě odůvodnila jak potřebu snížení pedagogického sboru, jehož byl žalobce součástí, právě o dvě pracovní místa, neb došlo k poklesu v provozu pracovní výchovy o 2,1 úvazku, rovněž doložila důvody, pro které padla volba právě na žalobce. K odvolání vedlejšího účastníka byl uvedený rozsudek krajským soudem změněn tak, že byla určena neplatnost napadené výpovědi (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2019 č. j. 49 Co 176/2018-155). Důvodem neplatnosti výpovědi byla skutečnost, že přestože byl žalobce v době výpovědi členem orgánu odborové organizace, stěžovatelka jako zaměstnavatel v rozporu s §61 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, nepožádala odborovou organizaci o předchozí souhlas s výpovědí stěžovatele. Dle zjištění krajského soudu stěžovatelka pouze s odborovou organizací projednala organizační opatření, jehož důsledkem mělo být propuštění dvou konkrétních zaměstnanců (vedlejší účastník byl jedním z nich). Nejvyšší soud dospěl posléze v rozsudku ze dne 22. 9. 2020 č. j. 21 Cdo 778/2020-212, k závěru, že i přes uvedené pochybení nelze určit v tomto případě neplatnost napadené výpovědi a tento svůj závěr odůvodnil odkazem na §580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 49 Co 176/2018-155, a rozhodl, aby o věci tento soud znovu jednal.
4. Obecné soudy tedy ve věci rozhodovaly podruhé. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru výpovědí žalovaného ze dne 27. 4. 2017 je neplatné z důvodu, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení o skutečnostech, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby vedlejšího účastníka nadále zaměstnávala [viz §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (předmětem je neplatnost výpovědi ze dne 27. 4. 2017, doručené žalobci 28. 4. 2017); ve spojení s §61 zákoníku práce]. Krajský soud shrnul, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce v době doručení výpovědi z pracovního poměru byl členem orgánu odborové organizace působící u žalovaného (resp. členem závodního výboru Základní organizace OS PZV). Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení o skutečnostech, na základě kterých by bylo možno dospět k závěru, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával za situace, kdy k výpovědi z pracovního poměru žalobce, odborového funkcionáře, přistoupil přesto, že nepožádal příslušnou odborovou organizaci o předchozí souhlas s rozvázáním pracovního poměru s žalobcem výpovědí (srov. §61 odst. 2 zákoníku práce).
5. Proti druhému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Otázka, zda při nesouhlasném vyjádření odborové organizace, jejíhož orgánu je zaměstnanec členem, s výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, lze či nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance nadále zaměstnával, byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán rozumný důvod, aby tato otázka byla posouzena jinak.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Nejvyššího soudu a krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Konkrétně bylo porušeno především právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost v čl. 26 odst. 1 Listiny, zásady zákonnosti stanovené v čl. 4 odst. 1 Listiny, práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelka spatřovala nesprávnost rozsudku krajského soudu v tom, že spolu s Nejvyšším soudem extenzivním výkladem ustanovení §61 odst. 4 zákoníku práce ad absurdum dovodil, že skutečnost naplňující výpovědní důvod sama o sobě nikdy nemůže být současně skutečností naplňující znaky důvodu spravedlivého požadavku, a zaměstnavatel tak musí vždy prokázat i jiné skutečnosti, než je výpovědní důvod. Proto se krajský soud vůbec nezabýval, zda prokázané skutečnosti jsou dostatečné k naplnění důvodu spravedlivého požadavku. Současně neposkytl stěžovatelce k prokázání §61 odst. 4 zákoníku práce ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dostatečné poučení. Neprovedl ani stěžovatelkou navržené relevantní důkazní návrhy k prokázání §61 odst. 4 zákoníku práce a dokonce opomenul důkaz navržený stěžovatelkou.
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost stěžovatelky je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), tj. i extensivního výkladu namítaného stěžovatelkou. Z napadených rozhodnutí je patrno, že se takového nedostatku soudy nedopustily.
11. Za situace, kdy vše podstatné již bylo uvedeno v napadených rozhodnutích, obzvláště je-li podstatou námitek především posouzení věci v rovině podústavního práva, se Ústavní soud omezuje na konstatování, že v těchto rozhodnutích neshledal svévoli ani jiné kvalifikované pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na příslušné části odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Obecné soudy se dle Ústavního soudu především podrobně zabývaly důkazy, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje. Pakliže je neprovedly pro nadbytečnost, Ústavní soud se s takovým dílčím procesním závěrem ztotožňuje. Své závěry obecné soudy řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení odůvodnily, přičemž se vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, kterou nyní uplatňuje v ústavní stížnosti. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3410/18. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny Nejvyšším soudem i krajským soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
13. Jak správně odkázal Nejvyšší soud, situace žalobce (vedlejšího účastníka) jako člena příslušného odborového orgánu byla specifická tím, že pro platnost výpovědi z pracovního poměru takového zaměstnance musí být splněny nejen obecné formální a materiální předpoklady výpovědi z pracovního poměru, ale nadto předpoklady stanovené v §61 odst. 2 (případně odst. 4) zákoníku práce. Závěr, že na stěžovatelce jako zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnávala, musí proto spočívat v jiných dalších skutečnostech, než na pouhém konstatování, že byly splněny obecné předpoklady platnosti výpovědi z pracovního poměru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3561/2010, obdobně rozsudek ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1539/2008). Pakliže jsou ovšem zákonnými předpoklady platnosti výpovědi podle §52 písm. c) zákoníku práce přijetí "organizační změny", nadbytečnost zaměstnance a příčinná souvislost mezi uvedenými, pak je i dle Ústavního soudu správný závěr odvolacího soudu, že důvody, pro které by bylo možno usoudit, že nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával, musí ležet mimo množinu těchto zákonem stanovených předpokladů možnosti zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr.
14. K námitce nedostatku poučení ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů konstatoval, že poučení se stěžovatelce dostalo u jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2021, přičemž plně koresponduje s požadavky, které zákon a příslušná judikatura klade na takové poučení. Stěžovatelka nepřednesla argumenty, které by tento závěr před Ústavním soudem zpochybnily.
15. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu