ECLI:CZ:US:2022:3.US.1737.22.1
sp. zn. III. ÚS 1737/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem se sídlem Vídeňská 676/7, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2022 č. j. 8 To 85/2022-1054 a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 2. 2022 č. j. 21 PP 141/2021-1035, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených usnesení Okresního soudu v Břeclavi a Krajského soudu v Brně, stěžovatel se u nich neúspěšně domáhal podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadené rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, viz např. usnesení ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/2001 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 23. 6. 2009 nebo ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10. Ústavní soud v těchto případech zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným prostředkem, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, a nikoli povinnost, a posuzování účelnosti jejího využití je svěřeno soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti. Jinak řečeno, podle ustálené judikatury Ústavního soudu neexistuje subjektivní ústavní právo na podmíněné propuštění. Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu. Rovněž tak z hlediska Úmluvy není podmíněné propuštění právem, nýbrž privilegiem. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 70/09, ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 208/12 nebo nález ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09). Posouzení a vyvážení legitimních kritérií je proto věcí obecných soudů, jejichž úkolem je v každém konkrétním případě posoudit, zda pozitivní prvky v chování odsouzeného převažují nad prvky negativními, resp. nad rizikem recidivy (viz usnesení ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2479/19).
4. Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že u stěžovatele jsou splněny první dvě zákonné podmínky k podmíněnému propuštění - tj. vykonání příslušné části trestu odnětí svobody a tzv. polepšení (viz kupř. odst. 5 na s. 3 usnesení Krajského soudu v Brně). Nepovažovaly naopak za splněnou třetí podmínku spočívající v požadavku pozitivní prognózy budoucího chování po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu. K posouzení naplnění této podmínky obecnými soudy směřuje také jádro argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti, neboť porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a závěry, k nimž obecné soudy dospěly ve vztahu k naplnění této podmínky. Ústavní soud se však s tímto hodnocením stěžovatele neztotožňuje.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že hodnocení proměny osobnosti pachatele trestné činnosti a prognóza jeho dalšího chování po podmíněném propuštění z výkonu trestu je komplexním úkolem, který mohou řádně splnit pouze obecné soudy. Jedině ony mají k dispozici dostatečně široký souhrn informací o osobnosti pachatele a jeho chování, aby mohly rozhodování o takto citlivých otázkách dostatečně individualizovat. Není tedy úkolem Ústavního soudu, aby sám hodnotil, zda kritéria pro podmíněné propuštění jsou či nejsou naplněna, má pouze korigovat ústavně relevantní excesy obecných soudů, kterým je toto hodnocení zcela legitimně svěřeno. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
6. Stěžovatel ve své stížnosti poukazuje na celou řadu důkazů svědčících o pozitivních trendech ve vývoji jeho osobnosti. Usnesení Krajského soudu v Brně naproti tomu v bodech 9, 10 a 12 v návaznosti na usnesení Okresního soudu v Břeclavi uvádí několik skutečností, které podle něj vzbuzují důvodné pochybnosti o tom, zda u odsouzeného došlo k tak zásadní proměně osobnosti, která by dávala pozitivní prognózu budoucího chování po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu. Tyto důvody se netýkají pouze dřívějšího jednání stěžovatele, nýbrž reflektují jeho chování a postoje v průběhu aktuálně vedeného trestního stíhání. Nespočívají tedy pouze v hodnocení jednání, kterého se dopustil v minulosti, ale v hodnocení aktuálních postojů stěžovatele k této trestné činnosti a k jednání jiných osob do této činnosti zapojených. To se mimo jiné projevuje i ve skutečnosti, že stěžovatel vypovídal jen ve vztahu k některým osobám zapojeným do trestné činnosti, na níž se podílel, a to na základě nepřesvědčivě vysvětlených kritérií. Nejde tedy o hodnocení osobnosti stěžovatele na základě skutečností, které nastaly před jím tvrzenou proměnou jeho osobnosti, nýbrž na základě jeho aktuálního chování a vyjadřovaných postojů, které svědčí o charakteru jeho osobnosti v současnosti.
7. V tomto případě tedy nejde o libovůli ze strany obecných soudů, neboť jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a uvádějí konkrétní a přezkoumatelné důvody, proč obecné soudy dospěly k závěrům, které se promítly do výsledného rozhodnutí. Argumenty uváděné v ústavní stížnosti spočívající v opakování závěrů znaleckého posudku, výslechu znalkyně, vyjádření psycholožky a hodnocení ze strany věznice, již byly řádně vypořádány obecnými soudy a ústavní stížnost tak jen pokračuje v polemice s jejich závěry, avšak bez ústavně relevantního základu.
8. Není možné obecným soudům vytýkat, že nevycházely jen z důkazů navržených stěžovatelem či svědčících v jeho prospěch, ale že hodnotily jeho osobnost komplexně na základě všech dostupných informací včetně informací ze stále probíhajícího trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Jestliže po zohlednění všech dostupných skutečností dospěly obecné soudy k závěru, že mají pochybnosti o pozitivní proměně osobnosti stěžovatele v míře, která by odůvodňovala pozitivní prognózu budoucího chování po případném podmíněném propuštění z výkonu trestu, a tento závěr podložily konkrétními úvahami, důvody a skutečnostmi, ze kterých při tom vycházely, nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny.
9. Ústavní soud v souladu se svou shora uvedenou judikaturou konstatuje, že pro závěr o rozporu napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem je nutné, aby předmětné rozhodnutí obsahovalo pochybení natolik zásadní, že by v jeho důsledku došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele. V tomto případě však k takovému porušení nedošlo, neboť nelze napadená rozhodnutí považovat za výraz zjevného faktického omylu či logického excesu.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu