ECLI:CZ:US:2022:3.US.188.22.1
sp. zn. III. ÚS 188/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Věry Kontríkové, zastoupené Mgr. Janou Grohmannovou, advokátkou, sídlem Na Ročkově 310/18, Praha - Kolovraty, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 5 Co 1024/2021-219 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. června 2021 č. j. 6 C 116/2020-209, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Stanislava Soukupa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky ve výši 8 880 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazení jí fakturovaných účetních služeb.
3. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 30. 6. 2021 č. j. 6 C 116/2020-209 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby, neboť vedlejší účastník řízení dlužnou částku uhradil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení okresní soud sice vyšel z §146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když žaloba byla stěžovatelkou vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka řízení, nicméně ve věci spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci §150 o. s. ř.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 11. 2021 č. j. 5 Co 1024/2021-219 změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 6 000 Kč. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu o úplném nepřiznání náhrady nákladů řízení. Nepřijal především jeho argumentaci, že vedlejší účastník řízení se dozvěděl o specifikaci každé jednotlivé žalobou požadované položky až v průběhu soudního řízení. Za daného stavu tudíž aplikoval §150 o. s. ř. jen v omezené míře. Další důvod pro snížení náhrady nákladů spatřoval v použití zásady přiměřenosti, neboť náklady požadované na právní zastoupení považoval ve vztahu k žalované částce za nepřiměřeně vysoké. Zdůraznil, že stěžovatelka měla svá skutková tvrzení řádně a úplně vymezit již v žalobě nebo nejpozději v první reakci na vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Nic na tom pak nezměnilo ani to, že další podání činila k výzvám soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Je si přitom vědoma bagatelního charakteru věci, nicméně v postupu obecných soudů spatřuje zásah do jejích práv, neboť judikatura není v bagatelních věcech totožná a soudy vyšších stupňů nemohou zajistit její sjednocování. Vyslovuje přesvědčení, že §150 o. s. ř. nelze aplikovat jen v "omezené míře" a nelze ani použít zásadu přiměřenosti. Krajskému soudu vytýká, že částečnou aplikaci §150 o. s. ř. neodůvodnil a neoznačil ani žádnou okolnost hodnou zvláštního zřetele, pročež jeho rozhodnutí vykazuje prvky libovůle a nahodilosti. Navíc nedal stěžovatelce příležitost vyjádřit se k možnému použití §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutím o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatelka vědoma, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
10. V dané věci pak šlo o rozhodnutí podle §150 o. s. ř., pro něž ovšem platí výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení ještě více. Zmírňovací právo obsažené v §150 o. s. ř. přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není současně žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)]. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostatečně jasně a srozumitelně vyložily, proč je třeba v nyní posuzované věci použít §150 o. s. ř.
11. Vedle toho nelze ani přehlédnout, že náklady řízení, o něž v řízení jde, se pohybují na hranici bagatelnosti (stěžovatelka vyčíslila náklady řízení částkou 26 415 Kč, přičemž přiznáno jí bylo 6 000 Kč). Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13).
12. Namítala-li stěžovatelka, že jí nebyla dána příležitost vyjádřit se k možné aplikaci §150 o. s. ř., pak nelze přehlédnout, že to byl již okresní soud, který toto ustanovení použil a krajský soud reagoval právě na odvolání stěžovatelky, v němž svůj nesouhlas s jeho aplikací vyjádřila. V tomto směru nelze spatřovat jakékoliv pochybení krajského soudu.
13. Jde-li o námitku, že soudy neměly aplikovat zásadu přiměřenosti (myšleno ve vztahu mezi žalobním návrhem a požadovanými náklady řízení), pak lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767). Ústavní soud v něm vymezil obecná kritéria, která by měla být obecnými soudy v těchto případech při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení zohledněna. Z tohoto nálezu se podává, že "[O]becné soudy by tak měly určit výši odměny za zastupování advokátem s ohledem na princip proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů." K těmto právním závěrům se Ústavní soud následně ve své judikatuře opakovaně přihlásil [viz např. nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), nález ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3678/12 nebo usnesení ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2979/12, či ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2747/13].
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu