ECLI:CZ:US:2022:3.US.1981.22.1
sp. zn. III. ÚS 1981/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Rokycany, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 23. července 2021 č. j. KRPP-122746-198/TČ-2019-030881, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Rokycanech ze dne 4. března 2022 č. j. ZN 1580/2019-85 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 19. května 2022 č. j. 1 KZN 1051/2022-10, za účasti Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Rokycany, Oddělení hospodářské kriminality, Okresního státního zastupitelství v Rokycanech a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označených vyrozumění Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Rokycany, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "krajské ředitelství policie"), Okresního státního zastupitelství v Rokycanech (dále jen "okresní státní zastupitelství" a Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Navrhuje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že policejní orgán i státní zastupitelství odložením trestního oznámení porušily jeho právo na spravedlivý proces, a aby orgánům činným v trestním řízení uložil věc řádně vyšetřit, shromáždit všechny potřebné důkazy a vyslechnout svědky, zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností a poté vydat nové rozhodnutí v souladu s trestním řádem a ústavním pořádkem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že krajské ředitelství policie dne 23. 7. 2021 pod č. j. KRPP-122746-198/TČ-2019-030881 písemně vyrozumělo zástupce stěžovatele o postupu podle §159a odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") - odevzdání věci podezření ze spáchání trestného činu k projednání přestupku. Konstatovalo, že vzhledem k celkovému prověřování provedenému ze strany Policie České republiky, Oddělení hospodářské kriminality Rokycany, a na základě vyhodnocení veškerých důkazních prostředků dospěl policejní orgán k závěru, že ve věci a v jednání Z. E. není spatřováno podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ani podezření z přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, pro které bylo jeho jednání policejním orgánem důsledně prověřováno, a nejde o podezření ani z jiného trestného činu, ale je na místě věc posuzovat a vyřídit jako naplnění skutkové podstaty přestupku podle §52d odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Proto policejní orgán podle §159a odst. 1 písm. a) tr. řádu odevzdal věc k dalšímu projednání Ministerstvu spravedlnosti, oddělení akreditací a boje s vinklařením, odboru insolvenčních a soudních znalců. Současně stěžovatele vyrozuměl, že jeho práva na náhradu škody nejsou tím žádným způsobem dotčena a lze je uplatnit cestou občanskoprávního řízení.
3. Stěžovatel požádal okresní státní zastupitelství o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu, neboť nesouhlasil s tím, že by v případě Z. E. nešlo o neoprávněné podnikání, když je nepochybné, že se dlouhodobě živil poskytováním právních služeb, činnost provozoval ve větším rozsahu, aniž by byl advokátem, a některým ze svých klientů tak mohl neodborným zastoupením způsobit škodu.
4. Okresní státní zastupitelství přezkoumalo postup policejního orgánu, včetně opatření krajského ředitelství o odevzdání věci k projednání přestupku, a napadeným vyrozuměním stěžovateli oznámilo, že po prostudování spisu neshledalo v postupu policejního orgánu žádné závady, když policejní orgán provedl ve věci veškeré potřebné úkony a věc správně vyhodnotil.
5. Podáním ze dne 1. 4. 2022 stěžovatel požádal o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu krajské státní zastupitelství. Toto podání bylo vyhodnoceno dle jeho obsahu jako žádost o dohled nad postupem okresního státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.
6. O výsledku vykonaného dohledu byl stěžovatel informován napadeným vyrozuměním krajského státního zastupitelství, které po přezkoumání relevantního spisového materiálu konstatovalo, že okresní státní zastupitelství postupovalo v souladu se zákonem. S jeho závěry se ztotožnilo a v podrobnostech na ně odkázalo. Uzavřelo, že po vyhodnocení předloženého spisového materiálu nebylo možné dojít k jinému závěru, než k tomu, že není na místě zahájení trestního stíhání vůči konkrétní osobě, přičemž pochybení neshledalo ani v postupu policejního orgánu podle §159a odst. 1 písm. a) tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv zaručených ústavním pořádkem zejména v tom, že orgány činné v trestním řízení odmítly činnost podezřelého řádně vyšetřit a že po několikaletém prověřování došly k chybnému závěru, že věc je promlčena. Jejich činnost považuje za odepření spravedlnosti. Námitky vznáší i proti názoru krajského státního zastupitelství, že majetková práva by měla být méně chráněna než práva jiná, jako je právo na život, zdraví či tělesnou integritu, přičemž poukazuje na to, že byl v minulosti poměrně úspěšným a bohatým podnikatelem ve stavebnictví a prohrané soudní spory znamenaly nejenom jeho ekonomickou likvidaci, ale i rozpad jeho rodiny a psychické zhroucení. Připomíná závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1559/20 (dostupného jako všechny rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), vyslovující se k právu poškozeného na účinné vyšetřování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená vyrozumění vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Napadená vyrozumění lze označit za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nemohl napadnout žádné formální rozhodnutí, nýbrž postup orgánů činných v trestním řízení při vyřízení jeho podnětů. Za "rozhodnutí" zasahující do ústavních práv stěžovatele je tedy možno považovat nejen opatření krajského ředitelství policie, ale i sdělení vyššího státního zastupitelství, kterým byl jeho podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, resp. přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05].
13. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatel dovolává účinného šetření věci podezření ze spáchání trestného činu, které inicioval svým trestním oznámením. Problematikou účinného vyšetřování se Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze požadavku na účinné vyšetřování [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15].
14. Stěžovatel měl v trestním řízení postavení poškozeného, proto mu nelze, jsou-li splněny další zákonné předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, upřít právo domáhat se ústavní stížností přezkumu rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení z hlediska práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud v minulosti formuloval ve vztahu k obsahu práva na účinné vyšetřování, že má být vhodné, důkladné, nestranné a nezávislé, bez zbytečných průtahů a pod veřejnou kontrolou [podrobně k tomuto právu, jeho ústavnímu základu a vývoji relevantní judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva viz zejména nález ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), nález ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485), nález sp. zn. III. ÚS 1716/16, nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18 (N 153/96 SbNU 14) nebo usnesení ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 2972/20]. Účinné vyšetřování ovšem nezaručuje žádný konkrétní výsledek trestního řízení, ale jen řádnost postupu uvedených orgánů (např. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, bod 20).
15. Ústavní soud po přezkoumání napadených vyrozumění neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah.
16. Již z vyrozumění krajského ředitelství policie je zřejmé, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé prověřování zaměřené na prověření podezření možného spáchání trestných činů podvodu a neoprávněného podnikání, přičemž na základě vyhodnocení veškerých důkazních prostředků dospěl policejní orgán k závěru, že v jednání podezřeného nelze takové podezření spatřovat. Současně byl však přijat závěr o tom, že je namístě věc posoudit a vyřídit jako naplnění skutkové podstaty přestupku podle §52d odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, pročež byla věc postoupena k tomu příslušnému orgánu. Rozhodnutí policejního orgánu bylo následně podrobeno kontrole okresního státního zastupitelství, přičemž vady, které stěžovatel v žádosti o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu namítal, zjištěny nebyly. Stejné námitky stěžovatel uplatil v žádosti o vykonání dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím a byly krajským státním zastupitelstvím podrobně vypořádány, včetně poukazu na konkrétní zjištění, vyvozená z provedených důkazů, z nichž nebylo možné vyvodit, že by jednáním podezřelého byly naplněny skutkové podstaty prověřovaných či jiných trestných činů.
17. Pro posouzení věci je rozhodující závěr obou státních zastupitelství, vyvozený z příslušného spisového materiálu, že v rámci objasňování a prověřování věci bylo respektováno ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, neboť dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu. Označilo-li krajské státní zastupitelství za přiléhavý i závěr okresního státního zastupitelství o případném promlčení jednání podezřelého, z jeho vyrozumění ani z vyrozumění okresního státního zastupitelství nevyplývá, že by na tomto zjištění bylo rozhodnutí policejního orgánu postaveno.
18. Právo na účinné vyšetřování na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015]. Ústavní soud tak nemůže z podnětu stěžovatele přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007 či sp. zn. II. ÚS 1274/17 ze dne 13. 6. 2017). Ústavnímu soudu však přísluší přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Jak vyplývá z vydaného opatření krajského ředitelství policie a z vyrozumění obou státních zastupitelství, této povinnosti orgány činné v trestním řízení dostály, jejich závěry nevykazují žádné známky svévole a z ústavního hlediska jsou akceptovatelné. Sama okolnost, že stěžovatel vyslovuje názor opačný, nemůže věc posunout do ústavní roviny.
19. Zbývá dodat, že pokud se stěžovatel cítil být jednáním podezřelého subjektivně poškozen, nic mu nebránilo, aby se svých práv domáhal cestou občanskoprávního řízení.
20. S ohledem na uvedené, Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena žádná ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu