ECLI:CZ:US:2022:3.US.2175.21.1
sp. zn. III. ÚS 2175/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Štického, zastoupeného Mgr. Janou Čižmárovou, advokátkou sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 4 As 168/2019-42 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019 č. j. 9 A 75/2017-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 - Holešovice, a Vysoké školy ekonomické v Praze, sídlem nám. Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "zákon 106/1999 Sb."), žádal Vysokou školu ekonomickou v Praze (dále jen "VŠE") o informace týkající se konkrétní fyzické osoby (dále jen "subjekt údajů"), a to: 1) název diplomové práce, kterou na VŠE obhajovala, 2) jména členů zkušební komise pro závěrečné zkoušky, před kterými skládala na této škole státní závěrečnou zkoušku, a 3) termín, kdy skládala na této škole státní závěrečnou zkoušku, o jaký typ státní závěrečné zkoušky se jednalo a pro případ, že bylo takových dat více, uvedení všech termínů. VŠE odmítla podle §15 odst. 1 zákona 106/1999 Sb. stěžovatelovy žádosti o informace s odůvodněním, že požadované informace obsahují osobní údaje, které nemohou být bez souhlasu subjektu údajů třetí osobě poskytnuty. Následně podané odvolání stěžovatele rektorka VŠE zamítla rozhodnutím ze dne 31. 1. 2017 č. j. 28/9011/2017, proti kterému podal stěžovatel žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rovněž v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
3. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku předeslal, že v posuzované věci není mezi účastníky řízení sporu o tom, že všechny stěžovatelem požadované informace zahrnují osobní údaje ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"). Nejvyšší správní soud konstatoval, že souhlas subjektu údajů s poskytnutím požadovaných informací představujících osobní údaje nebyl prokazatelně poskytnut. Z §8a zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů je zřejmé, že VŠE byla oprávněna poskytnout stěžovateli požadované informace bez souhlasu subjektu údajů pouze za předpokladu, pokud by se na údaje obsažené v těchto informacích vztahovala některá z výjimek vyplývajících z §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel v rámci své žalobní argumentace ale netvrdil, že by v posuzované věci byla dána některá z výjimek umožňujících zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů dle §5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. K tomu Nejvyšší správní soud připomněl, že není úkolem správních soudů, aby nad rámec stěžovatelem uplatněných žalobních bodů z úřední povinnosti zkoumaly, zda některé z uvedených ustanovení na posuzovanou věc dopadá, neboť to by bylo popřením dispoziční zásady ovládající správní soudnictví.
4. S ohledem na to, že stěžovatel řádně neuplatnil žalobní argumentaci, která by umožňovala posouzení aplikovatelnosti některé z výjimek ze zákazu zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů uvedených v §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, by bylo provádění testu proporcionality ze strany městského soudu, jak se jej stěžovatel domáhal, nadbytečné. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že posouzení proporcionality poskytnutí údajů vymezených v §8a zákona 106/1999 Sb. přichází v úvahu teprve za předpokladu, že jde o některý z případů výjimky z tohoto souhlasu vymezený v §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. Související námitku stěžovatele, obsaženou až v kasační stížnosti, že v jeho případě mu měly být poskytnuty požadované informace podle výjimky zakotvené §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů, hodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustnou podle §104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovatel ji totiž neuplatnil v žalobě, ač mu v tom nic nebránilo.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému posouzení střetu práva na ochranu osobních údajů a práva na informace, tedy bylo nesprávně upřednostněno právo na ochranu osobních údajů. Podle stěžovatele dopadá na předmětnou věc výjimka podle ustanovení §5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů. Stěžovatel přitom nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti dané námitky ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. K tomu stěžovatel poukazuje na to, že již v rozhodnutích VŠE o jednotlivých žádostech stěžovatele je argumentováno, že není v předmětné věci dána žádná výjimka ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů. A dále dodává, že v jednotlivých řízeních uváděl důvody, pro které mělo být jeho žádosti vyhověno, přičemž tyto se vztahují i k naplnění předmětné výjimky.
6. Pokud jde o posouzení střetu práva na ochranu osobních údajů a práva na informace považuje stěžovatel v posuzované věci za zásadní následující skutečnosti. Informace požadované stěžovatelem byly již v minulosti zveřejněny formou veřejnosti státní závěrečné zkoušky. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2006 musí být diplomové práce zveřejněny, a ačkoliv předmětná diplomová práce subjektu údajů měla být obhájena dříve, měla by být podle stěžovatele zohledněna pozdější změna právní úpravy. Účelem veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby diplomové práce, jakož i zveřejňování diplomových prací, je také zajištění kontroly průběhu státní závěrečné zkoušky. Jde o výraz transparentnosti a otevřenosti vysokoškolského prostředí. Stěžovatel je přesvědčen, že je ve veřejném zájmu možnost kontroly, zda určitá osoba absolvovala vysokou školu. Absolvování vysoké školy může být důvodem pro rozhodnutí volit určitou osobu do veřejných funkcí, ovlivňuje respektování informací či názorů pocházejících od této osoby apod. Přitom možnost uvedené kontroly nelze omezovat na pouhou dobu trvání zkoušky, když se např. v pozdější době mohou objevit skutečnosti ve smyslu pochybností o průběhu zkoušky. Stěžovatel dále považuje za podstatné, že žádal o poskytnutí informací, jejichž zveřejnění za běžných okolností nepředstavuje pro dotčenou osobu žádnou újmu. Jedinou možnou myslitelnou újmu by představovala situace, kdy by určitá osoba o sobě nepravdivě uváděla, že absolvovala vysokou školu. Takovouto ochranu osobnosti však nelze poskytnout. Konečně podle stěžovatele městský soud nijak nepřihlédl ke skutečnostem, že subjekt údajů je veřejně činnou osobou a že stěžovatel je novinářem, který jeho působení sleduje, jak podrobně uvedl zástupci VŠE v telefonickém hovoru v souvislosti s podáním žádosti.
II.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014).
10. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
11. Jednou ze základních povinností žalobce vyplývajících z ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je, aby v žalobě vymezil žalobní body, tedy uvedl, z jakých skutkových a právních důvodů považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné nebo nicotné. Tato zákonná povinnost je interpretována ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu - kterou Ústavní soud akceptuje - tak, že "ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce napadené výroky správního rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné" (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 149/2004-52 ze dne 27. 10. 2004, zveřejněný pod č. 488/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 18/2004-37 ze dne 13. 4. 2004, zveřejněný pod č. 312/2004 Sb. NSS). Podle §75 odst. 2 s. ř. s. je pak správní soud těmito žalobními body vázán, s výjimkami uvedenými v §76 s. ř. s., které však v posuzovaném případě nenastaly.
12. Mantinely žalobních bodů je pak z logiky §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. svázána i kasační stížnost a rozhodování o ní. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V popsané úpravě soudního řádu správního je tak provedena zásada vigilantibus iura, která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Zmíněná zásada pak není nijak v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a jeho komponenty [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 138/06 ze dne 10. 8. 2006 (N 152/42 SbNU 237)].
13. V několika rozhodnutích Ústavní soud judikoval, že k určitým okolnostem či důvodům, byť i neuplatněným či uplatněným teprve v kasační stížnosti, musí kasační soud v zájmu spravedlivé ochrany skutečných subjektivních veřejných práv přihlédnout a tyto zkoumat z úřední povinnosti; jde např. o absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluzi, jež mají vliv na samotnou (ne)existenci předmětného právního vztahu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387)]. K zásadám dispozitivnosti a koncentrace řízení je též nutné přistupovat flexibilně ve statusových věcech [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)] a ve věcech týkajících se správního trestání, které se blíží spíše trestnímu řízení než řízení občanskému (viz nález sp. zn. II. ÚS 2732/15 ze dne 12. 1. 2016).
14. V projednávaném případě se však o žádnou z uvedených výjimek nejedná, přičemž stěžovateli nic nebránilo v tom, aby v rámci své žalobní argumentace tvrdil, že je v posuzované věci dána některá z výjimek umožňujících zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů podle §5 odst. 2 písm. a) až g) zákona o ochraně osobních údajů. Uvedené stěžovatel nadále přehlíží, poukazuje-li v ústavní stížnosti v této souvislosti na to, že argumentace k tomu, že v předmětné věci není dána žádná výjimka podle §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, je obsažena v rozhodnutích VŠE o jednotlivých jeho žádostech o informace. Stěžovatel měl ale uplatnění předmětné výjimky namítat sám ve své žalobě ke správnímu soudu, jak vyplývá z výše popsané zásady dispozitivnosti ve správním soudnictví. Ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti neoznačuje žádnou konkrétní část jeho správní žaloby, která by uvedenou argumentaci měla obsahovat. Pouze obecně konstatuje, že "v jednotlivých řízeních uváděl důvody, pro které mělo být jeho žádosti vyhověno, přičemž tyto se vztahují i k naplnění předmětné výjimky". K uvedenému Ústavní soud dodává, že správní soud by se mohl předmětným žalobním bodem kvalifikovaně zabývat jen tehdy, pokud by byl v žalobě uveden v dostatečné míře konkrétnosti.
15. Ze strany Ústavního soudu by pak za těchto okolností bylo posouzení předmětné námitky stěžovatele - týkající se posouzení proporcionality poskytnutí údajů jako výjimky podle §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů - porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen v pouhém vyčerpání procesních prostředků, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů (a potřeby domáhání se práva zákonem stanoveným postupem - srov. čl. 36 odst. 1 Listiny) vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další (popř. jediná) instance soudního řízení a rozhodoval o věcech, o kterých obecné soudy nedostaly příležitost rozhodnout. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
16. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15] jde v této části posuzované věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou (usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1838/21).
17. Nicméně přes výše uvedené se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zabýval námitkami, které stěžovatel uplatňuje rovněž v ústavní stížnosti, a to jako "zásadní skutečnosti pro posouzení střetu práva na ochranu osobních údajů a práva na informace". Podle Nejvyššího správního soudu skutečnost, že se státní závěrečná zkouška včetně obhajoby kvalifikační práce koná podle zákona o vysokých školách veřejně, nečiní z osobních údajů "zveřejněných" v jejím průběhu informace nadále veřejnými a volně přístupnými komukoliv. Osobní údaje neztrácejí charakter osobních údajů ve smyslu §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů a povinný subjekt je i poté při každém jejich dalším zpracování v budoucnu povinen respektovat omezení vyplývající ze zákona o ochraně osobních údajů.
18. Dále pokud jde o účel veřejnosti státní závěrečné zkoušky včetně obhajoby kvalifikační práce, je jím podle Nejvyššího správního soudu zajištění jejího řádného průběhu prostřednictvím možné kontroly ze strany veřejnosti, přičemž tuto kontrolu je z podstaty věci možné konat pouze v jejím průběhu; po jejím ukončení byl již tento účel naplněn. Snaha domoci se s odstupem času informací, které byly krátkodobě dostupné v průběhu konání státní závěrečné zkoušky a obhajoby kvalifikační práce, s odkazem na zásady veřejnosti a transparentnosti vysokoškolského prostředí proto neobstojí. Konečně poukazuje-li stěžovatel na §47b zákona o vysokých školách, Nejvyšší správní soud konstatoval, že uvedené ustanovení sice vtělilo do zákona povinnost zveřejňovat kvalifikační práce, u nichž proběhla obhajoba, a to včetně posudků, ale stalo se tak až s účinností od 1. 1. 2006. Pro neexistenci přechodných ustanovení k §47b zákona o vysokých školách ve vztahu ke kvalifikačním pracím, u nichž proběhla obhajoba před tímto datem, vznikla uvedená povinnost vysokým školám až od momentu nabytí účinnosti novely, která zakotvila ustanovení §47b zákona o vysokých školách; to platí i o fikci souhlasu studentů se zveřejněním práce. Pokud tedy byla kvalifikační práce obhájena před datem 1. 1. 2006, je vysoká škola oprávněna název kvalifikační práce konkrétního studenta poskytnout žadateli o informaci pouze tehdy, má-li k tomu souhlas jejího autora.
19. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž v ústavní stížnosti stěžovatel tuto svou argumentaci vesměs opakuje a pomíjí, že výklad jiných podústavních předpisů Ústavnímu soudu nepřísluší. Jejich interpretaci podanou v projednávané věci správními soudy, jakož i posouzení námitky proporcionality poskytnutí údajů jako výjimky podle §5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů Nejvyšším správním soudem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a prosté libovůle.
20. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
21. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu