ECLI:CZ:US:2022:3.US.2771.22.1
sp. zn. III. ÚS 2771/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. L., t. č. ve Věznici Mírov, P.O.BOX 1, právně zastoupeného JUDr. Mgr. Markem Orságem, advokátem se sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 53 T 4/2020-4967 ze dne 8. 12. 2021 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 31/2022-5216 ze dne 10. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto tak, že podle §33 odst. 2 tr. řádu a contrario stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou, ani za sníženou odměnu. Soud vyhodnotil žádost stěžovatele a dospěl k závěru, že nesplnil podmínku uloženou mu §33 odst. 2 tr. řádu, tedy že neosvědčil, že nemá dostatek prostředků na hrazení nákladů obhajoby. Naopak doložil, že vlastní movité i nemovité věci. Ačkoli si byl soud vědom skutečnosti, že jak pozemek zapsaný na LV č. X, tak prostředky na bankovních účtech a finanční hotovost jsou zajištěny pro účely trestního řízení a tedy s nimi nelze disponovat, je skutečností, že stěžovatel vlastní ještě další nemovitou věc, a to bytovou jednotku v trestním řízení nezajištěnou. Tato nemovitost, ačkoli je zajištěna zástavním právem ve prospěch Českomoravské stavební spořitelny, je hodnotným majetkem stěžovatele, ze kterého by v případě potřeby mohl po uspokojení svého věřitele hradit náklady obhajoby. Nadto pak soud uvedl, že samotná nezaměstnanost stěžovatele v kontextu s ostatními majetkovými a sociálními poměry stěžovatele nejsou samy o sobě a ani v celkovém pojetí ekonomické situace důvody, které by nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu zakládaly.
3. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuta. Stížnostní soud v odůvodnění svého usnesení zrekapituloval majetkové a finanční poměry stěžovatele, jakož i judikaturu Ústavního soudu. Podle jeho názoru není třeba v případě stěžovatele jakkoliv zkoumat a posuzovat případnou majetkovou potencialitu, a to s ohledem na to, že stěžovatel ke dni rozhodování stížnostního soudu vlastní nejméně nemovitý majetek v takové hodnotě, že na něj nelze nahlížet jako na osobu nemající dostatek prostředků k náhradě nákladů obhajoby.
4. S ohledem na to se stížnostní soud, fakticky obdobně jako soud nalézací, soustředil na otázku, zda stěžovatel osvědčil, že aktuálně nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby (§33 odst. 2 věta prvá tr. řádu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. S ohledem na současnou situaci na realitním trhu na území České republiky, se hodnota bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatele pohybuje v relacích, které násobně, a to řádově, přesahují výši částky, reprezentující náklady na obhajobu. Stížnostní soud vyslovil přesvědčení, že případným prodejem bytové jednotky by stěžovatel získal sumu v řádu nejméně jednotek milionů korun. Stížnostní soud dále uvedl, že stěžovatel je aktuálně omezen na osobní svobodě výkonem vazby a prozatím nepravomocně mu byl uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 roků, což mu brání v tom, aby získával finanční prostředky z jakékoliv pracovní činnosti, a to ať již ze zaměstnaneckého poměru či z podnikání. Nicméně sama tato skutečnost podle mínění soudu nemůže být důvodem pro přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu. Opačný přístup by totiž fakticky znamenal, že každý žadatel o obhajobu bezplatnou či obhajobu za sníženou odměnu, který je omezen na osobní svobodě, zejména nepodmíněným trestem, by měl fakticky automatický nárok na přiznání obhajoby bezplatné či obhajoby za sníženou odměnu. Podle mínění stížnostního soudu však takový záměr zákonodárce při koncepci podmínek pro přiznání obhajoby bezplatné či obhajoby za sníženou odměnu neměl.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého trestního procesu a je zaručeno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci a současně zájem na spravedlnosti vyžaduje, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 tr. řádu, podle něhož musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby sám, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1900/12, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu je podle ustálené soudní judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm a soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. Pokud soudy spíše než na stav současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3278/16, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2982/16, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3453/16 nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3435/16).
9. Je třeba také zdůraznit, že výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018).
10. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí okresního i krajského soudu považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě jeho zrušení. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci a svá usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnily, přičemž důvodně položily důraz na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele.
11. Ústavní soud tedy dopěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu