ECLI:CZ:US:2022:3.US.3234.21.1
sp. zn. III. ÚS 3234/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ELVIKOX INVESTMENTS LIMITED, sídlem Arch. Makariou III. 195, Neocleous House, Limassol, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL. M., advokátem, sídlem Revoluční 1082/8, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2021 č. j. 42 ICm 3844/2020, 103 VSPH 574/2021-86 (KSHK 42 INS 4559/2020), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Insolvency Project, v. o. s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové, insolvenční správkyně dlužníka Ing. Jiřího Syrovátky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení o určení výše vykonatelné pohledávky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") výrokem I. rozsudku ze dne 19. 4. 2021 č. j. 42 ICm 3844/2020-59 (KSHK 42 INS 4559/2020) zamítl žalobu vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval krajský soud §202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nemá žalovaný věřitel (v nyní posuzované věci stěžovatelka), který byl ve sporu plně úspěšný, proti neúspěšně popírající insolvenční správkyni (vedlejší účastnici řízení) právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky (žalované) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 9. 2021 č. j. 42 ICm 3844/2020, 103 VSPH 574/2021-86 (KSHK 42 INS 4559/2020) rozsudek krajského soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud dovodil, že stěžovatelce by bylo možno přiznat náhradu nákladů řízení pouze v důsledku aplikace §202 odst. 2 insolvenčního zákona. Pod pojem zavinění nebo náhoda, jak má na mysli citované ustanovení, však nelze podřadit chování vedlejší účastnice řízení (insolvenční správkyně) spočívající v popření vykonatelné pohledávky věřitele. Vrchní soud se vymezil k závěrům obsaženým v usneseních Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2021 sen. zn. 16 VSOL 444/2020 nebo ze dne 22. 5. 2019 sen. zn. 18 VSOL 577/2019, jakož i vůči usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 397/21 nebo ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2411/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), na která stěžovatelka v průběhu řízení poukazovala. V této souvislosti vrchní soud zdůraznil, že šlo o usnesení Ústavního soudu, jimiž byly "pouze" odmítnuty jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti proti usnesením Vrchního soudu v Olomouci, přičemž právní názory v nich vyjádřené nejsou závazné. Vrchní soud ve stávající věci vyšel z toho, že insolvenční zákon je ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), úpravou zvláštní (speciální), takže je třeba o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti vzniku incidenčního sporu a rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí. Podle stěžovatelky vedlejší účastnice řízení popřela pohledávku zjevně neúčelně a iracionálně, přičemž zneužila svého procesního postavení a zákonem stanovené nákladové imunity, pročež nešlo aplikovat §202 odst. 1 insolvenčního zákona. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 397/21 nebo sp. zn. IV. ÚS 2411/19, jakož i na výše uváděnou judikaturu Vrchního soudu v Olomouci. Vrchnímu soudu předně vytýká, že se nedostatečně vypořádal s její právní argumentací podpořenou judikaturními závěry, což předznamenává rysy "jurisdikční libovůle". Vypořádání se s její argumentací slovy, že právní názor prezentovaný stěžovatelkou opřený o výše citovanou judikaturu nesdílí, aniž by dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které ustálenou praxi odmítá, považuje stěžovatelka za svévolné. I když není rovnost a předvídatelnost soudního rozhodování vnímána absolutně (ve smyslu existence pouze jediného možného řešení určité problematiky), je nutné, aby, existují-li rozdílná řešení, byla tato odlišná řešení řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna. Rovněž není vyloučena ani změna judikatury, avšak i tato změna musí být podložena dostatečnými argumenty. V nyní posuzované věci existují rozdílné právní názory na nákladovou imunitu insolvenčního správce (na jedné straně názor Vrchního soudu v Olomouci, který její prolomení připouští, na druhé straně názor Vrchního soudu v Praze, který tuto myšlenku odmítá), a to v situaci, kdy dovolání, které by umožnilo sjednocení rozdílné judikatury, není s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Stěžovatelka se dále vyjadřuje k možnosti prolomení nákladové imunity insolvenčního správce. Vychází přitom ze základní zásady ovládající rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, jíž představuje zásada úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 o. s. ř. Výjimku z obecné zásady úspěchu ve věci stanovenou v §202 odst. 1 insolvenčního zákona nelze podle stěžovatelky aplikovat bez dalšího vždy. Ve světle výše citované judikatury uplatnění výjimky předpokládá, že postup insolvenčního správce bude racionální. Náklady vzniklé zaviněním insolvenčního správce jsou podle stěžovatelky takové náklady, které vznikly vadným výkonem funkce, přičemž východiskem je §36 odst. 1 insolvenčního zákona. Neuvážené podání žaloby pak může být důvodem případně pro postup podle §202 odst. 2 insolvenčního zákona, jak bylo ostatně připuštěno v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2411/19. Stěžovatelka se dále zamýšlí nad ekonomickými a procesními pohnutkami, které jsou spojeny s incidenčním řízením, a to jak z pohledu insolvenčního správce, tak i z pohledu věřitele přihlášené a insolvenčním správcem popírané pohledávky. Stěžovatelka uzavírá, že je neakceptovatelné, aby úspěšný věřitel neměl vůči insolvenčnímu správci právo na náhradu nákladů vynaložených na obranu proti incidenční žalobě, která byla od počátku nedůvodná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
8. Dále je důležité a vhodné připomenout, že v situaci, kdy stěžovatelka brojí proti z jejího pohledu nesprávné aplikaci §202 odst. 1 insolvenčního zákona a domnívá se, že by mělo při rozhodování o náhradě nákladů řízení převážit hledisko úspěchu ve věci vyplývající z §142 odst. 1 o. s. ř., popř. by se měl aplikovat §202 odst. 2 insolvenčního zákona, platí, že podřazení konkrétních okolností pod příslušnou právní normu je v prvé řadě věcí obecných soudů. Pokud vrchní soud dospěl k závěru, že v samotném podání žaloby na určení výše vykonatelné pohledávky insolvenční správkyní nelze spatřovat zaviněné chování, kvůli němuž by bylo třeba aplikovat §202 odst. 2 insolvenčního zákona, a současně je třeba na základě speciality aplikovat výjimku ve smyslu §202 odst. 1 insolvenčního zákona z obecné zásady úspěchu ve věci, pak lze takový závěr považovat za ústavně konformní. Ústavní soud ostatně připomíná vlastní jednoznačnou judikaturu (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 3776/12, ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2739/12), v níž poukázal na specifika postavení insolvenčního správce [srov. nález 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (N 133/58 SbNU 67)] a také na povahu §202 odst. 1 insolvenčního zákona. Ustanovení §202 odst. 1 insolvenčního řádu tak sice pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení v incidenčních sporech zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle §142 a násl. občanského soudního řádu, a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný, z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je však odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů [§1 písm. a) insolvenčního zákona]. Pokud by se uplatnila uvedená obecná úprava podle občanského soudního řádu, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti. V případě neúspěchu by navíc zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími svými výdaji.
9. Poukazovala-li stěžovatelka na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci, čímž zřejmě naznačovala potřebu vydání sjednocující judikatury, zcela přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), a to i při vědomí toho, že v nákladových výrocích je dovolací přezkum v zásadě vyloučen. Ústavní soud každopádně nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Jak již bylo řečeno, Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
10. Argumentovala-li stěžovatelka tím, že i Ústavní soud aproboval názor odlišný od názoru zastávaného Vrchním soudem v Praze (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 397/21 nebo sp. zn. IV. ÚS 2411/19), tzn., že nákladová imunita insolvenčního správce se neuplatní bezvýjimečně a lze ji v určitých případech (podání zjevně bezdůvodné žaloby) prolomit, pak je třeba uvést, že kromě toho, že se Ústavní soud nezabýval danou problematikou meritorně, šlo i o procesně jiné situace. Ve věci I. ÚS 397/21 vzala insolvenční správkyně svoji žalobu zpět a řízení bylo zastaveno, takže o nákladech řízení Vrchní soud v Olomouci rozhodoval podle §146 odst. 2 o. s. ř., přičemž zjišťoval zavinění za zastavení řízení. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 2411/19 byla žaloba podaná insolvenčním správcem taktéž vzata zpět, a zavinění za zastavení řízení posoudil Vrchní soud v Olomouci z pohledu §202 odst. 2 insolvenčního zákona. V obou věcech tedy bylo řízení zastaveno, přičemž soudy se zabývaly (třebaže pokaždé na základě jiného ustanovení) zaviněním za jeho zastavení. V nyní posuzované věci však byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, pročež nebylo možno vyjít ze zásady úspěchu ve věci podle občanského soudního řádu, nýbrž ve světle výše uváděné judikatury Ústavního soudu a v důsledku speciality insolvenčního zákona aplikovat §202 odst. 1 insolvenčního zákona.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu