ECLI:CZ:US:2022:3.US.3246.21.1
sp. zn. III. ÚS 3246/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. října 2021 č. j. 0 KZT 814/2021-18 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. července 2018 č. j. 2 ZT 175/2012-238, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá vydání nálezu, kterým Ústavní soud zruší v záhlaví označená vyrozumění a rozhodne, že "státní zástupce je povinen vydat písemné pokyny policejnímu komisaři, aby od podezřelého J. M. vyžádal originál sporné smlouvy a tento aby byl předán nestrannému soudnímu znalci, aby znalec vypracoval znalecký posudek na pravost jejího podpisu". Dále žádá, aby "Ústavní soud rozhodl o odejmutí věci Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 a o přidělení jinému státnímu zastupitelství a o odejmutí věci policejnímu orgánu (OŘ Praha 1, SKPV, odbor obecné kriminality, 4. oddělení obecné kriminality, kde byla vedena pod čj. ORI-15984-155/TČ-2011-001174), a rozhodl o přidělení jinému policejnímu orgánu, neboť není přesvědčena o nestrannosti vyšetřujících a dohledových orgánů.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že dne 4. 7. 2012 bylo usnesením Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Praha 1 (dále jen "policejní orgán") zahájeno trestní stíhání L. B. (dále jen "podezřelý") pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), kterého se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku.
3. Ke stížnosti podezřelého Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") usnesením ze dne 30. 7. 2012 č. j. 2 ZT 175/2012-23 rozhodnutí policejního orgánu zrušilo jako předčasné a policejnímu orgánu uložilo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Své rozhodnutí odůvodnilo zjištěním, že šetřením policejního orgánu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy úmysl podezřelého půjčku stěžovatelce nesplatit, přičemž v daném stádiu řízení jde o občanskoprávní spor mezi podezřelým a stěžovatelkou.
4. Usnesením policejního orgánu ze dne 21. 8. 2012 byl podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") podnět stěžovatelky odložen s tím, že provedeným šetřením se nepodařilo prokázat subjektivní stránku trestného činu podvodu, přičemž občanskoprávní nároky stěžovatelky vůči podezřelému nejsou nijak dotčeny.
5. Stížnost stěžovatelky obvodní státní zastupitelství usnesením ze dne 22. 10. 2012 č. j. 2 ZT 175/2012-118 zamítlo jako nedůvodnou. Zjistilo, že policejní orgán prověřoval oznámení stěžovatelky standardním způsobem, provedl podrobné šetření a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Mimo jiné nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví ke spornému podpisu stěžovatelky na smlouvě o půjčce ze dne 1. 7. 2009, přičemž znalkyně Mgr. Marie Beňová dospěla v posudku k závěru, že podpis na smlouvě je pravým podpisem stěžovatelky. Obvodní státní zastupitelství po prostudování celého spisu neshledalo v postupu policejního orgánu žádné závady. Vyvracela-li stěžovatelka závěry znalkyně posudkem znalce PhDr. Vladimíra Svobody, obvodní státní zastupitelství shledalo, že uvedený znalec k žádnému závěru o sporném podpisu nedospěl, což odůvodnil tím, že bez originálu sporného podpisu a srovnávacího materiálu nemůže posoudit hodnověrnost nálezu. Znalkyni Mgr. Marii Beňové však byl k vypracování znaleckého posudku předložen originál smlouvy o půjčce a současně dostatek srovnávacího materiálu. S poukazem na následující dohodu stěžovatelky s J. M. ze dne 1. 10. 2009 opatřenou legalizační doložkou, kterou stěžovatelka sepsala dobrovolně, protokol o přijetí peněz do notářské úschovy sepsaný dne 2. 10. 2009 v notářské kanceláři a výpověď svědka J. M. dospělo obvodní státní zastupitelství k závěru, že smlouvu o půjčce i následnou dohodu stěžovatelka podepsala dobrovolně, přičemž podezřelý nebyl na základě objektivně nastalých skutečností, v důsledku podnikatelského rizika, schopen svůj závazek splatit. Prověřováním věci se tak nepodařila prokázat subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy úmysl podezřelého peníze stěžovatelce nevrátit.
6. Následně se stěžovatelka opakovaně domáhala přezkumu postupu policejního orgánu (i obvodního státního zastupitelství), naposledy v souvislosti s jejím návrhem na doplnění prověřování revizním znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, kterému nebylo vyhověno, o čemž byla stěžovatelka informována dne 11. 5. 2018. Napadeným vyrozuměním ze dne 24. 7. 2018 č. j. 2 ZT 175/2012-238 obvodní státní zastupitelství po přezkoumání obsahu policejního spisu a jeho vyhodnocení stěžovatelce sdělilo, že v postupu policejního orgánu, který neshledal důvody pro pokračování v prověřování, nezjistilo pochybení. Nad rámec odůvodnění policejního orgánu podotklo, že závěry znalců JUDr. Jiřího Straky a Mgr. Heleny Hornychové, kteří však neprovedli vlastní odborné zkoumání podpisů, se prakticky shodují se závěry znalce PhDr. Vladimíra svobody, s nímž se vypořádalo obvodní státní zastupitelství v usnesení z 22. 10. 2012 i městské státní zastupitelství v rámci vyrozumění o výsledku provedeného dohledu ze dne 11. 7. 2013.
7. Dne 6. 8. 2021 bylo městskému státnímu zastupitelství doručeno podání stěžovatelky označené jako žádost o přezkum rozhodnutí obvodního státního zastupitelství ze dne 24. 7. 2018. Městské státní zastupitelství je vyhodnotilo jako podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Konstatovalo, že ve věci byl již instanční dohled proveden, přičemž o jeho závěrech byla stěžovatelka vyrozuměna přípisem ze dne 11. července 2013. Přesto si vyžádalo příslušný spisový materiál. Postup obvodního státního zastupitelství však shledalo konformním s tím, že ze spisů vyplývá, že se dopady znaleckého posudku PhDr. Svobody, jež myšlenkově kopírují i nyní přiložená vyjádření znalkyň, zabývalo městské státní zastupitelství v rámci předchozího výkonu dohledu. Uvedlo, že postup policejního orgánu i dozorového státního zastupitelství má oporu v nashromážděných důkazech a je logický.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje předmět řízení a předkládá argumentaci o svém pohledu na skutkový děj a závěry, které z něho mají být dovozeny. Přitom namítá, že orgány činné v trestním řízení odmítají prověřit, zda na sporné smlouvě jde skutečně o padělek jejího podpisu. Za nové skutečnosti označuje další dva posudky nestranných znalců a tvrdí, že policejní orgán se dlouhodobě vyhýbá vyžádání originálu smlouvy, tak, aby jej mohl přezkoumat nestranný znalec. Podle jejího přesvědčení je nutné zadat nový znalecký posudek, neboť původní je "nicotným důkazem". Odmítnutí revizního znaleckého posudku ze strany státních zastupitelství označuje za porušení práva na spravedlivý proces a na jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odkazuje přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na účinné vyšetřování. Podle jejího názoru se orgány činné v trestním řízení s její argumentací a návrhy náležitě nevypořádaly, přičemž státní zástupci nebyli ve svém rozhodování nestranní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená vyrozumění vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Napadená vyrozumění městského státního zastupitelství a obvodního státního zastupitelství přitom lze označit za rozhodnutí ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za "rozhodnutí" zasahující do stěžovatelčiných ústavních práv je totiž možno považovat i sdělení vyššího státního zastupitelství, kterým byl její podnět k přezkoumání postupu nižšího státního zastupitelství vyřízen [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14 (U 14/74 SbNU 623)].
11. Domáhá-li se však stěžovatelka vedle zrušení napadených vyrozumění uložení konkrétních povinností státnímu zástupci obvodního státního zastupitelství, odnětí věci příslušnému policejnímu orgánu a státnímu zástupci a přidělení jinému policejnímu orgánu a státnímu zástupci, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud oprávněn.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
13. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu.
14. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá [viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343), ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
15. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelka dovolává účinného šetření trestního oznámení, které podala na L. B. pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Problematikou účinného vyšetřování se Ústavní soud také opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze požadavku na účinné vyšetřování [srov. zejména nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 a ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 (N 151/82 SbNU 385), usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15]. Právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny a v čl. 8 Úmluvy, chránícím právo na soukromý a rodinný život.
16. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. jiz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 a nálezy ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91), ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15, sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) nebo ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinnosti tzv. náležité péče a nikoliv povinnosti dosáhnout určitého výsledku (srov. též usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13, ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
17. K namítanému zásahu do základních práv stěžovatelky mělo dojít nedostatečným prošetřením všech relevantních skutečností a návrhů. Ústavní soud připomíná, že není a nemůže být jeho posláním, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor nad jejich jednotlivými dílčími úkony. Dozor nad činností policejních orgánů vykonává státní zástupce, který je k tomu vybaven řadou oprávnění a pravomocí. V posuzované věci takovou kontrolu příslušné státní zastupitelství na podkladě řádných opravných prostředků i mimo ně opakovaně uskutečnilo. V této souvislosti lze odkázat již na jeho rozhodnutí ze dne 22. 10. 2012, jímž zamítlo stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu ze dne 21. 8. 2012 a v němž shrnulo všechny relevantní skutečnosti, z nichž stejně jako policejní orgán vyvodilo, že ke spáchání trestného činu nedošlo.
18. Nadto se věcí na základě opakovaných podání stěžovatelky zabývalo i městské státní zastupitelství v rámci výkonu dohledu. O výsledku vykonaného dohledu byla stěžovatelka vždy řádně písemně vyrozuměna, naposledy napadeným rozhodnutím, kterým bylo uzavřeno, že v postupu policejního orgánu a dozorové státní zástupkyně při vyřízení návrhů a podnětů stěžovatelky nebyly shledány žádné nezákonnosti. Namítá-li stěžovatelka, že orgány činné v trestním řízení odmítají prověřit, zda na sporné smlouvě jde skutečně o padělek jejího podpisu, z obsahu napadených vyrozumění i dalších rozhodnutí, která jsou součástí spisového materiálu, vyplývá, že podpis stěžovatelky na sporné smlouvě byl v průběhu vyšetřování předložen ke zkoumání znalkyni z oboru písmoznalectví, která ve svém znaleckém posudku dospěla k jednoznačnému závěru, že podpis na smlouvě je pravým podpisem stěžovatelky, přičemž k tomuto závěru měla k dispozici jak originál smlouvy, tak i dostatek srovnávacího materiálu. Obvodní státní zastupitelství v této souvislosti v usnesení ze dne 22. 10. 2012 případně poukázalo na navazující dohodu stěžovatelky uzavřenou s J. M., která je opatřena legalizační doložkou, a na další důkazy a okolnosti, z nichž vyplývá, že stěžovatelka předmětnou smlouvu i dohodu podepsala dobrovolně. Na tom nemohou nic změnit ani posudky znalců (kteří neprovedli vlastní odborné zkoumání sporného podpisu), které v průběhu řízení předložila stěžovatelka a s jejichž závěry se orgány činné v trestním řízení řádně vypořádaly.
19. Pro svůj konečný závěr, že prověřovaný skutek nevykazuje znaky trestného činu, ale jde o občanskoprávní spor, měl policejní orgán, dozorující státní zástupkyně i městské státní zastupitelství dostatek podkladů, a to nejenom znalecký posudek, jehož úkolem bylo zodpovězení otázky, zda podpis na smlouvě o půjčce je pravým podpisem stěžovatelky, ale i další důkazy, zmiňované v rámci realizace dozorových i dohledových pravomocí státního zastupitelství.
20. Namítá-li stěžovatelka nedostatečné odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, stejnou námitku uplatnila v žádosti o výkon dohledu. Městské státní zastupitelství se jí ve svém rozhodnutí zabývalo a neshledalo ji důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil, že by rozhodnutí policejního orgánu a stížnostního státního zastupitelství byla nepřezkoumatelná či řádně neodůvodněná, či že by v nich nebylo reagováno na relevantní námitky stěžovatelky.
21. Právo na účinné vyšetřování na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015]. Ústavní soud tak nemůže z podnětu stěžovatelky přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 264/06 ze dne 19. 2. 2007 či sp. zn. II. ÚS 1274/17 ze dne 13. 6. 2017). Ústavnímu soudu však přísluší přezkoumávat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. (viz analogicky v případě stížnosti na nelidské zacházení usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012). Jak vyplývá z vydaných rozhodnutí, této povinnosti orgány činné v trestním řízení dostály. Rozhodnutí nevykazují žádné známky svévole a z ústavního hlediska jsou akceptovatelná. Sama okolnost, že stěžovatelka vyslovuje názor opačný, nemůže věc posunout do ústavní roviny.
22. Zbývá dodat, že povaha usnesení o odložení věci podle §159a odst. 1 tr. řádu není konečným meritorním rozhodnutím, neboť nevytváří překážku věci rozhodnuté. V prověřování trestné činnosti lze tedy pokračovat, budou-li k tomu zjištěny nové konkrétní okolnosti, a to i na základě případného podnětu stěžovatelky.
23. Domáhá-li se stěžovatelka vedle zrušení napadených vyrozumění uložení konkrétních povinností státnímu zástupci obvodního státního zastupitelství, odnětí věci příslušnému policejnímu orgánu a státnímu zástupci a přidělení jinému policejnímu orgánu a státnímu zástupci, k takovému rozhodnutí není Ústavní soud oprávněn.
24. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí při výkonu svých kompetencí respektovat jeden ze základních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).
25. Pravomoci Ústavního soudu vycházející v rovině ústavní z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jsou v případě návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti konkretizovány v §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z předmětného ustanovení vyplývá, že stížnostní návrh může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud je v návaznosti na to oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci než je rozhodnutí (kdy se zpravidla jedná o jednorázový útok orgánu veřejné moci vůči ústavně zaručenému základnímu právu nebo svobodě stěžovatele), Ústavní soud příslušnému orgánu zakáže, aby v porušování práva pokračoval, a případně mu přikáže, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
26. Žádá-li stěžovatelka v návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, aby rozhodl, že státní zástupce je povinen vydat písemné pokyny policejnímu komisaři, aby od podezřelého vyžádal originál sporné smlouvy a tento aby byl předán nestrannému soudnímu znalci, aby znalec vypracoval znalecký posudek na pravost jejího podpisu, a aby rozhodl o odejmutí věci obvodnímu státnímu zastupitelství a o přidělení jinému státnímu zastupitelství a o odejmutí věci policejnímu orgánu (OŘ Praha 1, SKPV, odbor obecné kriminality, 4. oddělení obecné kriminality, kde byla vedena pod čj. ORI-15984-155/TČ-2011-001174), a rozhodl o přidělení jinému policejnímu orgánu, neboť není přesvědčena o nestrannosti vyšetřujících a dohledových orgánů, pak Ústavní soud konstatuje, že takto vymezenou kompetencí nedisponuje. V oblasti ústavních stížností nemůže totiž vydávat jiná rozhodnutí, než předpokládá shora citované ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, které rozhodovací pravomoc Ústavního soudu formuluje taxativně.
27. Za dané situace nelze než uzavřít, že postupem příslušných orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených vyrozumění, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu