ECLI:CZ:US:2022:3.US.3249.22.1
sp. zn. III. ÚS 3249/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti nezletilého stěžovatele Vojtěcha Zourka, právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 19 Co 107/2021-452, 19 Co 254/2022-452, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 27 C 98/2017-198, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 500 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 13 D 89/2011 (dále jen "posuzované řízení") ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 34 125 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 465 875 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech nalézacího řízení (výrok III.). Nalézací soud shledal, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, za první dva roky pak z částky poloviční. Tuto základní částku ponížil o 30 % vzhledem ke značné právní a skutkové složitosti věci a o dalších 40 % vzhledem ke sníženému významu předmětu řízení pro stěžovatele.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021 č. j. 19 Co 107/2021-354 potvrdil výrok II. rozsudku nalézacího soudu (výrok I.) a v nákladovém výroku III. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu odpovídá složitosti věci krácení základní částky v rozsahu 20 % a s ohledem na význam věci pro stěžovatele snížil základní částku o 50 %. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 2596/2021-400 zrušil posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I. co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud posléze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku 68 250 Kč s příslušenstvím, a co do částky 31 750 Kč s příslušenstvím rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.); dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II.). Při odůvodnění změny výroku II. rozsudku nalézacího soudu vyšel odvolací soud z toho, že nalézací soud sice správně stanovil základní částku zadostiučinění, avšak odvolací soud (v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu) na rozdíl od nalézacího soudu nepřistoupil k ponížení základní částky z důvodu sníženého významu věci pro stěžovatele. Současně však podle odvolacího soudu stěžovatel neuvedl nic, co by naopak vedlo k závěru o umocnění hloubky zásahu či ovlivnění životní situace stěžovatele nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Odvolací soud pak dále navýšil základní částku z důvodu postupu orgánů veřejné moci o 10 %, čímž dospěl ke konečné výši zadostiučinění v celkové částce 102 375 Kč.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel předně uvádí, že ve věci podal vedle ústavní stížnosti v souladu s poučením odvolacího soudu dovolání, které však může být pro nejednotnost výkladu §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítnuto jako nepřípustné. Poukazuje na to, že senát Nejvyššího soudu rozhodující tento typ věcí někdy rozhodne o nepřípustnosti dovolání a občas věc meritorně projedná (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022 č. j. 30 Cdo 1358/2022-278). Rovněž praxe Ústavního soudu není v tomto směru podle stěžovatele jednotná (odkazuje přitom např. na rozdílný přístup v usneseních ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 2613/18 a ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 979/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost proto podává z důvodu právní jistoty.
6. Stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím namítá, že obecné soudy snížily základní částku o 20 % z důvodu složitosti založené na instančnosti řízení, přestože byl stěžovatel v posuzovaném řízení 100% úspěšným uplatňovatelem práv. Víceinstančnost byla způsobena nesprávným postupem státu, který nelze přičítat stěžovateli. Stěžovatel dále namítá, že závěry odvolacího soudu jsou v příkrém rozporu s principem proporcionality, a tedy popírají spravedlnost. Na jedné straně je stěžovatel za vadný postup rozhodujících orgánů penalizován a na druhé straně je ten samý vadný postup zohledněn pouze 10% navýšením základní částky. Stěžovatel konečně zdůrazňuje význam věci s ohledem na jeho věk, kdy na stěžovatele ve věku tří let přešlo předlužené dědictví a ten začal být v takto nízkém věku exekvován.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu.
8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom pojem "vyčerpání" znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto v této souvislosti opakovaně konstatuje, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) či nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
9. Ústavní stížností stěžovatel napadá mimo jiné rozsudek odvolacího soudu, vůči němuž souběžně podal - jak tvrdí, v souladu s poučením odvolacího soudu - dovolání k Nejvyššímu soudu (což Ústavní soud telefonicky ověřil u příslušného soudního oddělení nalézacího soudu), o němž doposud nebylo rozhodnuto.
10. Probíhá-li však před obecnými soudy nadále řízení, ve kterém se může stěžovatel domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta (srov. např. usnesení ze dne 20. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 1171/21 či ze dne 29. 7. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1935/22).
11. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání stěžovatele nelze předjímat a sám stěžovatel poukazuje na určitou výkladovou nejasnost ohledně přezkumu nyní napadených soudních rozhodnutí v dovolacím řízení. Ústavní soud přitom není oprávněn zkoumat přípustnost dovolání (§239 občanského soudního řádu). Za této procesní situace je proto ústavní stížnost předčasná.
12. Není zde ani dán důvod, aby Ústavní soud se svým rozhodnutím vyčkával, než o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodne, neboť (již jen) s ohledem na (eventuálně nesprávné) poučení o opravném prostředku, jehož se stěžovateli v napadeném rozsudku odvolacího soudu dostalo, lze lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti němu odvíjet až od doručení příslušného rozhodnutí Nejvyššího soudu, i když dovolání bude odmítnuto jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (nejen tedy, bude-li odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - viz např. usnesení ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3465/13, ze dne 13. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2878/18 či ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1690/20.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje v jeho právu na přístup k soudu, protože nebude-li spokojen s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho skončení podat novou ústavní stížnost, v níž může zohlednit i jeho průběh a výsledek; taková ústavní stížnost pak (budou-li splněny ostatní podmínky řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem (srov. např. usnesení ze dne 2. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2809/22).
14. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu