ECLI:CZ:US:2022:3.US.3259.21.1
sp. zn. III. ÚS 3259/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace X, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2021 č. j. 3 To 75/2021-990 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. srpna 2021 č. j. 68 T 7/2020-959, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 18. 5. 2020 č. j. KRPZ-136639-69/TČ-2019-150081-NOV bylo rozhodnuto v trestní věci vedené proti obviněné E. A. podle §79g odst. 1 trestního řádu, že se zajišťují jako náhradní hodnota ve výroku usnesení uvedené nemovitosti a peněžní prostředky ve vlastnictví stěžovatelky. Žádost stěžovatelky o zrušení zajištění byla usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 8. 2021 č. j. 68 T 7/2020-959 zamítnuta. Týmž usnesením krajský soud rozhodl o návrhu stěžovatelky na vyloučení předsedkyně senátu z vykonávání úkonů ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 68 T 7/2020 tak, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není z vykonávání úkonů dané trestní věci vyloučena. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k zajištění věcí došlo fakticky již v roce 2016. Podle stěžovatelky je nerozhodné, že se v průběhu doby měnila zákonná ustanovení, podle kterých bylo o zajištění rozhodnuto, či že se formálně jedná o více různých řízení, neboť fakticky jde o stále týž skutek - prodej areálu v obci B. v roce 2014. Usnesení o zajištění bylo vydáno v době, kdy byla stěžovatelka ve skutkově totožném případu zproštěna obžaloby nejprve krajským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 69 T 10/2018 a následně i vrchním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 12/2020. Soudem bylo rovněž rozhodnuto o zrušení zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky, a to usnesením, které bylo stěžovatelce doručeno dne 21. 5. 2020 ve večerních hodinách, tedy až poté, co bylo policejním orgánem vydáno a doručeno nové usnesení o zajištění týchž věcí. Zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky tak fakticky trvá nepřetržitě 5 a půl roku. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že zajištění věci může trvat jen nezbytně nutnou dobu a musí být splněna podmínka přiměřenosti, v opačném případě jde o neproporcionální zásah do vlastnictví. Přiměřenost délky omezení vlastnického práva přitom Ústavní soud posuzuje ve vztahu ke lhůtám, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody, kdy celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout tři roky. Stěžovatelka upozorňuje, že usnesení o zajištění představuje nelegitimní zásah do jejího vlastnického práva, neboť doba zajištění je nepřiměřeně dlouhá, ačkoli jde o skutkově jednoduchý a právně nekomplikovaný případ, ve kterém navíc policejní orgán (v řízení vedeném pod č. j. KRPZ-136639/TČ-2019) do okamžiku vydání usnesení o zajištění fakticky neopatřil žádný důkaz, a usnesení o zajištění je odůvodněno podklady pocházejícími výhradně z jiných řízení. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích stanovil tři kritéria pro posuzování přiměřenosti doby zajištění, kterými je samotná délka trvání zajištění a její příčiny, dále posouzení vlivu průběhu řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, a konečně je třeba přihlédnout i k tomu, jak intenzivní zásah představovalo dané zajištění pro zúčastněnou osobu. Stěžovatelka je přesvědčena, že při uvážení všech tří vytyčených kritérií musí být v dané věci zajištění jejího majetku shledáno nepřiměřeným, porušujícím požadavek proporcionality, a jako takové je namístě je zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu a I. výroku usnesení krajského soudu je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V části směřující proti II. výroku usnesení krajského soudu, kterým krajský soud rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Iveta Šperlichová není vyloučena z vykonávání úkonů ve věci vedené pod sp. zn. 68 T 7/2020, ústavní stížnost je však návrhem nepřípustným. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře přistupuje k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce, tak, že řízení ve věci doposud neskončilo (z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 23. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4042/19, či ze dne 15. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 15/18, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou tedy příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že posuzovat oprávněnost uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. např. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
8. V nyní posuzované věci vrchní soud v napadeném usnesení k námitkám stěžovatelky týkajícím se doby trvání zajištění uvedl, že nepolemizuje s faktem, že také zajištění náhradní hodnoty musí splňovat podmínku dočasnosti a proporcionality, nicméně tyto musí být dány vzhledem k povaze tohoto institutu do souvislosti s potřebami orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinny nejen průběžně vyhodnocovat podmínky a důvodnost trvání zajištění, ale z obecnějšího hlediska musí postupovat též s ohledem na požadavek rychlosti a hospodárnosti vedení trestního řízení. Vrchní soud konstatoval, že v dané trestní věci došlo k zahájení trestního stíhání E. A. dne 9. 1. 2020, zajišťovací institut byl následně aplikován shora prezentovaným rozhodnutím policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, přičemž k podání obžaloby ke krajskému soudu došlo dne 23. 9. 2020. Krajský soud učinil první meritorní rozhodnutí ve věci rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 68 T 7/2020-827, který byl k odvolání obžalované zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 6. 5. 2021 č. j. 3 To 35/2021-860. Podle názoru vrchního soudu tak všechny orgány činné v trestním řízení postupují v dotčené trestní věci s maximálním důrazem na požadavek zachování rychlosti trestního řízení. Vrchní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že důvody trvání zajišťovacího institutu v této věci trvají, přičemž délka jeho trvání není nikterak nepřiměřená, a to i s ohledem na fakt, že v jiném trestním řízení byl vůči dotčeným věcem též tento nástroj použit.
9. Takovému závěru vrchního soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů takto:
rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. V posuzované věci lze konstatovat, že všechny uvedené požadavky pro zajištění věcí stěžovatelky byly splněny. Předloženou argumentaci stěžovatelka z větší části zahrnula již do stížnosti proti výše citovanému usnesení policejního orgánu, přičemž Ústavní soud má za to, že se s ní krajský soud i vrchní soud dostatečně vypořádaly.
10. Ústavní soud připomíná, že se přezkumem rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, kterými byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty nařízeného usnesením policejního orgánu ze dne 18. 5. 2020, již zabýval, a usnesením ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3484/20 ústavní stížnost, jež byla odůvodněna téměř shodně s nyní posuzovanou ústavní stížností, odmítl. Ústavní soud v citované věci dospěl k závěru, že zajištění majetku stěžovatelky trvalo v době podání ústavní stížnosti přibližně sedm měsíců, což nelze považovat - ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že tentýž majetek stěžovatelky byl již předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením - za nepřiměřeně dlouhou dobu. Byť je intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky poněkud zesílena předchozím zajištěním jejího majetku v souvislosti s jiným trestním řízením, kumulativní intenzita zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny není dostatečně vysoká na to, aby Ústavní soud mohl kasačním nálezem zasáhnout do činnosti a rozhodovací pravomoci krajského soudu a policejního orgánu.
11. Ústavní soud neshledal důvodu se od tohoto svého závěru odchýlit, a byť od vydání usnesení o zajištění věci uplynul nyní již jeden rok a osm měsíců, nelze než přisvědčit vrchnímu soudu, že důvody zajištění v dané věci trvají a odpovídají průběhu řízení s ohledem na jeho rychlost a hospodárnost. Jak navíc zdůraznil v nyní posuzované věci krajský soud, samotná obžalovaná E. A. nedisponuje žádným majetkem, nemohlo tedy dojít k zajištění finančních prostředků, které měly být výnosem z trestné činnosti. Právě z těchto důvodů policejní orgán přistoupil k zajištění náhradní hodnoty podle §79g odst. 1 tr. řádu, a to majetku stěžovatelky, kterou obžalovaná svým nezákonným jednáním měla neoprávněně obohatit o částku téměř 35 mil. Kč. Závěr krajského soudu o nutnosti zajištění předmětného majetku stěžovatelky ve stávajícím rozsahu až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé z důvodu hrozby jeho zcizení či jiného odstranění jeho vlastníky či držiteli z dosahu orgánů činných v trestním řízení neshledal Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti.
12. Ze shora popsaných příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry krajského soudu a vrchního soudu, které se danou věcí podrobně zabývaly, a ústavně souladným způsobem odůvodnily, na základě jakých úvah dospěly k závěru o zamítnutí žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění nemovitostí a peněžních prostředků v jejím vlastnictví.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení vrchního soudu a I. výroku usnesení krajského soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu