ECLI:CZ:US:2022:3.US.634.21.1
sp. zn. III. ÚS 634/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. března 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, v rozsahu, kterým zůstal výrok prvostupňového soudu o vině a trestu stěžovatele nedotčen, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2020, sp. zn. 5 Tdo 1589/2018, v rozsahu zamítnutí dovolání stěžovatele, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to co do výroků ve vztahu ke stěžovateli, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 2 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušen čl. 1 Ústavy.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 57 T 1/2013 ze dne 27. 11. 2015 shledán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23, jako člen organizované skupiny podle §107 odst. 1 al. 1 a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku. Stěžovateli byl rozsudkem městského soudu uložen podle §233 odst. 4 za použití §43 odst. 1, §108 odst. 1 a §58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") napadený rozsudek částečně zrušil, avšak ve vztahu ke stěžovateli pouze ve výroku o zabrání věci.
4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, když dospěl k závěru, že námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém dovolání, jsou zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným závěrům o spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 al. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) a zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 tr. zákoníku, neboť, jak tvrdí, uvedené trestné činy nespáchal. Stěžovatel trvá na své nevině ve vztahu k oběma za vinu mu kladeným skutkům a má za to, že napadený výrok o vině rozsudku městského soudu je nesprávný. Dodává, že městský soud i vrchní soud dle jeho názoru nepřípustně a svévolně zaměňují skutkové podstaty §233 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku a rovněž nesprávně posoudily naplnění znaků předmětného trestného činu, co do objektu trestného činu. Z napadených rozhodnutí dovozuje, že neměl předmětné bankovky vyrábět (jak vyžaduje tr. zákoník ve svém §233 odst. 2 al. 1), ale spíše toliko opatřit ve smyslu §233 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž s ohledem na to, že tyto bankovky nebyly zaměnitelné s pravými penězi, nemohl stěžovatel naplnit ani skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměnění peněz dle §233 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že městský soud ani vrchní soud neuvedly žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno konstatovat, že stěžovatel měl v úmyslu takové peníze udat jako pravé. Z toho dospívá k závěru, že pokud na straně stěžovatele absentoval úmysl předmětné peníze udat jako pravé, pak jednáním stěžovatele nebyla naplněna skutková podstata trestného činu padělání a pozměnění peněz dle §233 odst. 2 al. 1 tr. zákoníku, ale v úvahu by připadalo toliko případné naplnění skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz dle §233 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatel dále namítá existenci extrémních rozporů skutkových zjištění s provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo dle jeho názoru ze strany obecných soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. Konečně má stěžovatel za to, že vrchní soud pochybil při právním hodnocení přípustnosti odposlechů telefonních stanic jako důkazního prostředku. Stěžovatel je přesvědčen, že příkaz k odposlechu telefonní stanice stěžovatele ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 43 Nt 7113/2005 neuvádí žádné konkrétní důvody pro nařízení odposlechu. Stejně tak je tomu podle stěžovatele u příkazu k odposlechu účastnické stanice ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 20 Nt 1878/2005, jímž došlo k prodloužení doby pro provádění odposlechů, jenž neobsahuje žádné odůvodnění stanovení (prodloužení) v příkazu uvedené konkrétní doby pro provádění odposlechů. Ani v jednom ze shora uvedených případů odposlechu telefonní stanice tak dle stěžovatelova názoru není možné přezkoumat, zda byly splněny zákonně podmínky pro jejich nařízení. Uzavírá, že Nejvyšší soud jeho odvolání odmítl svévolně a nesouladně s ústavně garantovaným právem stěžovatele na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnost stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ke stěžovatelově námitce, že trestní soudy v jeho věci chybně hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
10. Taková pochybení obecných soudů však Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, jak opakovaně tvrdí stěžovatel. V této souvislosti musí Ústavní soud zdůraznit, že obecné soudy náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k vysloveným skutkovým závěrům, odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří celek, který se opírá o zjištěné skutečnosti svědčící o vině stěžovatele. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 113) a vrchního soudu (str. 47), ze kterého nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Vrchní soud popsal, že jednotlivé důkazy prokazují přímou účast stěžovatele na tvorbě balíčků peněz připravovaných na předání pracovníkovi celní správy za účelem uhrazení celního dluhu, přičemž informace z provedených odposlechů (z akce APOR 12 a RYBNIK 10) v kontextu důkazů ostatních uzavírají řetězec nepřímých důkazů prokazujících vinu obžalovaných, a to včetně stěžovatele.
11. K tvrzení stěžovatele, že předmětné bankovky nebyly zaměnitelné s pravými penězi, a že stěžovatel ani nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu padělání a pozměnění peněz, Ústavní soud uvádí, že s touto námitkou se obecné soudy rovněž vypořádaly. Městský soud podrobně uvedl, jaký byl úmysl stěžovatele a dalších obžalovaných, když připravené reprodukce bankovek byly svázány, zabaleny a s využitím pravých bankovek na viditelné straně balíčku připraveny tak, aby jednoznačně vyvolaly dojem, že se jedná o balíčky pravých bankovek originálně zabalené bankou v množství představujícím zdánlivě částku 250 mil. CHF, které následně měli v úmyslu udat jako pravé způsobem podrobně popsaným v rozsudku městského soudu. Stěžovatel uvádí, že z vyjádření České národní banky plyne, že reprodukce bankovek by byly hodnoceny nejnižším stupněm č. 5 jako padělky neumělé, ale opomíjí, že zpracovatel odborného vyjádření JUDr. Moravec dodal, že nebezpečnost se vztahuje pouze k jednotlivému platidlu nikoliv k celému balíčku (reprodukce bankovek byly vloženy mezi dvěma pravými bankovkami), a že popsal, že peníze v celých svazcích mohly vypadat velmi věrně (viz str. 111 rozsudku městského soudu). Vrchní soud dodal, že připravené "peníze" přesně zapadají do zjištěného a řadou dalších důkazů potvrzeného skutkového děje, když měly být demonstrativně převezeny do sídla X a následně podle předem promyšleného plánu zabaveny celním úřadem. O průběhu tohoto plánu pak stěžovatel dle závěrů obecných soudů informoval i dalšího obžalovaného, kterému sdělil, že balíčky plně neobsahují pravé bankovky, a že je tato informace jen pro něj a pro stěžovatelova bratra (str. 113 rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud připomněl, že ač na jednotlivých bankovkách byla na první pohled viditelná jejich úprava zamezující jejich záměny s pravými bankovkami, což byl zřejmě i záměr pachatelů, v daném případě za uvedených specifických podmínek tuto funkci plnit mohly; obvinění je dle závěrů obecných soudů také takto chtěli udat státu, jejich cílem bylo vlastně dosáhnout výměny uvedených padělaných bankovek za pravé peníze, a to na úkor České republiky.
12. Závěry o vině stěžovatele trestným činem zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 al. 2 tr. zákoníku, obecné soudy opřely o svědecké výpovědi a další důkazy, jednalo se i o odposlechy telefonních hovorů (závěry o zákonnosti použití tohoto důkazu jsou uvedeny níže). Z výpovědi svědka Z. i dalších svědků plyne, jaké bylo postavení stěžovatele v organizované zločinecké skupině, svědek Z. popsal, které činnosti stěžovatel zajišťoval - např. převozy smluv, vzal si kopii svědkova pasu, jež se následně objevila v bance ve Švýcarsku, potkával ho v kancelářích, setkal se s ním při podpisu smluv, když měl na pokyn R. K. něco udělat, atd. Z provedených odposlechů pak obecné soudy dovodily, že stěžovatel věděl i o úloze svědka Z., přičemž dle nich bylo evidentní, že do poslední chvíle měla být plánovaná akce (zajištění balíčků obsahující pravé bankovky i reprodukce bankovek pracovníkem celní správy) dne 17. 6. 2005 uskutečněna, a sešlo z ní jen proto, že se neobjevil svědek Z. Za této situace nemá Ústavní soud důvod nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat jen za polemiku s těmito závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
13. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou nezákonnost odposlechů, Ústavní soud při posouzení této námitky porovnal obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahu vyžádaného spisu, přičemž nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že by v jeho věci nebyly dodrženy podmínky přípustnosti použití předmětných odposlechů telefonních stanic jako důkazního prostředku. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 43 Nt 7113/2005, V-94/2005 (na č. l. 20, svazku 37 trestního spisu) vydala soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §88 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu (ve znění tr. řádu tehdy platného a účinného). V něm soudkyně uvedla, že se seznámila s připojeným spisovým materiálem, a že dosud zjištěné skutečnosti potvrzují závěr, že se na prověřované trestné činnosti [trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona] podílel řetězec osob, z nichž jeden z podezřelých je v telefonickém kontaktu s uživatelem sledovaného telefonního čísla. Odůvodnění navíc odkazuje na návrh státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (č. l. 18, svazku č. 37), ve kterém je dále popsána prověřovaná trestná činnost, mimo jiné i způsob uplatnění fiktivní pohledávky a zadržování soudních zásilek, a popsán i účel odposlechu (identifikace dosud neznámé osoby, a posouzení její účasti na prověřované trestné činnosti, s tím, že z příkazu plyne, že lze důvodně předpokládat, že je na věci zainteresována). Charakter trestné činnosti a informace o odcizených zásilkách a fiktivních fakturách blíže popisuje i žádost policejního orgánu (č. l. 16 a 17, svazku 37).
14. Z judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, či usnesení sp. zn. I. ÚS 1694/17 ze dne 19. 9. 2017) vyplývá, že k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech či domovní prohlídku) nemají české soudy přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu.
15. V této věci lze konstatovat, že příkaz k odposlechu byl vydán příslušnou soudkyní, a jak konstatoval již Nejvyšší soud (srov. odst. 126 napadeného usnesení), odůvodnění bylo v době vydání dostatečné, neboť z formálně-materiálního hlediska splňovaly všechny náležitosti vymezené v §88 tr. řádu tehdy platného a účinného, a to po přezkoumání v souvislosti s věcně (a v zásadě i formálně) dostatečně odůvodněným návrhem státní zástupkyně, a spisovým materiálem. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožnil, když nemohl přijmout stěžovatelovo tvrzení, že příkazy k odposlechu se neopíraly o žádné konkrétní důvody k jejich nařízení. Jakkoliv tedy stěžovatel může jistou nedostatečnost pociťovat ve stručném odůvodnění příkazu, Ústavní soud se zřetelem na formálně-materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě, konstatuje, že předmětný příkaz nevykazuje takové nedostatky, aby bylo nutno důkazy získané na jeho základě provedeným odposlechem a vedoucí k závěru o vině stěžovatele považovat za nezákonné.
16. I příkaz k prodloužení odposlechu, který následně nařídil soudce Obvodního soudu pro Prahu 9 svým příkazem ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 20 Nt 1878/2005, V-72/2005, a to na další tři měsíce (příkaz je na č. l. 26 svazku č. 37), odpovídá zákonným požadavkům a obsahuje dostatečné odůvodnění. Soudce v příkazu shrnul, že policejním orgánem je ve věci vedeno trestní řízení proti M. P. a R. K., a popsána trestná činnost, které se tito obvinění měli dopustit (organizování činnosti směřující k poškození státu, popis plánu předstíraného zabavení částky 250 milionů CHF pracovníkem celní správy, úkoly svědka Z.). Soudce dále konstatoval, že po prostudování spisového materiálu shledal návrh na prodloužení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu důvodným ve smyslu §88 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu, a proto mu vyhověl, neboť dosavadním odposlechem tohoto telefonního čísla byly ustanoveny osoby, které se podílí na organizované trestné činnosti a plní úkoly ve prospěch zločinného spolčení. Účelem prodloužení odposlechu bylo zjistit další skutečnosti významné pro objasnění předmětného jednání, přičemž tohoto účelu nemohlo být dosaženo jinak, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti nebylo možné zjištěné skutečnosti ověřit "běžnými", neutajovanými důkazními prostředky nezasahujícími do práv odposlouchávaných osob. Tuto skutečnost zdůrazňoval i Nejvyšší soud s odůvodněním, že nemá-li stát rezignovat na odhalování takto utajované trestné činnosti, musí mít k tomu též dostatečně účinné prostředky, kterými nepochybně v daném případě byly i odposlech a záznam telekomunikačního provozu. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že i druhý příkaz k odposlechu splňuje judikaturou stanovené meze pro nařízení odposlechu a že nevykazuje takové vady, které by měly za následek jeho nezákonnost.
17. Lze uzavřít, že obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel napadá a označuje za svévolné, dle Ústavního soudu naopak pečlivě vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky a obsahuje přesvědčivé a podrobné odůvodnění. Dle Ústavního soudu stěžovatel pouze polemizuje s - pro něj nepříznivým - výsledkem řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím Ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu