ECLI:CZ:US:2022:3.US.918.22.1
sp. zn. III. ÚS 918/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti I. B., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Josefská 504/8, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. ledna 2022, č. j. 0 P 183/2019-919 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2022, č. j. 16 Co 27/2022-957, za účasti Okresního soudu ve Vyškově a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a P. U. a nezletilého P. U., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatelka a vedlejší účastník jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta. Předmětem řízení před obecnými soudy byla a (dle obsahu napadených rozhodnutí stále je) úprava výchovy a výživy nezletilého. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") bylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem č. j. 0 P 183/2019-455 ze dne 17. 3. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 16 Co 131/2021-511 ze dne 14. 7. 2021, který nabyl právní moci 10. 8. 2021. Rozsudkem okresního soudu byl nezletilý svěřen do péče matky (stěžovatelky), otci uloženo přispívat výživným ve výši 2 000 Kč měsíčně, současně soud upravil styk otce s nezletilým každý týden ve středu od 16:00 hodin do 18:00 hodin a v sudém týdnu v neděli od 9:00 hodin do 12:00 hodin.
3. Návrhem podaným u okresního soudu dne 6. 1. 2022 se stěžovatelka domáhala vydání předběžného opatření, dle kterého by byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 3. 2021, č. j. 0 P 183/2019-415, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2021, č. j. 16 Co 131/2021-511 ve výroku III. změněn tak, že otec je oprávněn se s nezletilým stýkat každé liché úterý od 15:00 hodin do 16:00 hodin v Krizovém centru MAGDALENIUM, z. s. Návrh byl odůvodněn tím, že stěžovatelka má za to, že je nezbytné v zájmu nezletilého upravit navrhovaným předběžným opatřením uvedeným ve výroku tohoto usnesení jeho současný styk s otcem odlišně od posledního rozhodnutí, které dle ní naprosto nereflektuje aktuální stav nezletilého a stávající úprava je nyní již neadekvátní. S ohledem na psychický stav nezletilého dle stěžovatelky otec není schopen realizovat péči o nezletilého. Stěžovatelka odkazovala na odborné vyjádření zpracované na žádost jejího právního zástupce dne 31. 12. 2021 Mgr. et Mgr. Janou Telcovou, znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Zdůrazňuje, že u dvouletých dětí lze již po 3 měsících považovat výsledky jakéhokoliv psychologického vyšetření, tzn. i tohoto z hlediska aktuálního stavu, za zastaralé. Okresní soud v napadeném usnesení uvedl, že podle petitu, tedy výroku, jakého rozhodnutí se stěžovatelka domáhá, takovému návrhu vyhovět nelze, a že zároveň návrh na úpravu styku nezletilého s otcem shledal nedůvodným, a z těchto důvodů návrh stěžovatelky zamítl. Popsal, proč návrh vyhodnotil jako návrh na předběžné opatření dle §76 odst. 1 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a nikoliv podle §452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání.
4. Krajský soud rovněž shledal, že návrh matky na vydání předběžného opatření nemohl být shledán důvodným a rozhodnutí okresního soudu za použití ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil. Uvedl, že pokládá stávající úpravu styku otce (vedlejšího účastníka) s nezletilým za dostatečnou, umožňující zachovat, i přes vyhraněný postoj matky, citovou vazbu mezi otcem a synem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že zásadně nesouhlasí se skutkovým stavem, tak jak byl soudem prvního a druhého stupně zjištěn, kdy porušení svých základních práv spatřuje v neúplném a nesprávném skutkovém zjištění věci, tak i v jejím nesprávném právním posouzení. Uvádí, že soudy naprosto pominuly zásadní matkou tvrzené skutečnosti, spočívající v narušení uspokojivého psychického vývoje nezletilého. Na neuspokojivý psychický stav lze dle jejího názoru rovněž usuzovat z kontinuální a opakované péče psychologa o osobu nezletilého syna, stejně jako z psychiatrické péče o nezletilého. Dále tvrdí, že okresní soud se s její argumentací nevypořádal, přesto, že předložila celou řadu zcela zásadních dokumentů, z jejichž obsahu jednoznačně vyplývá naprosto neuspokojivý psychický stav nezletilého, a že tímto postupem soudy zatížil své rozhodnutí zásadní vadou, v jejímž důsledku je napadené usneseni nepřezkoumatelné a vykazuje znaky svévole. Dále tvrdí, že se soudy vůbec nevyjádřily k obsahu odborného vyjádření Mgr. et Mgr. Jany Telcové a dovozuje, že soudy nejsou seznámeny s jeho obsahem. Dodává, že z odůvodnění rozhodnutí nevyplývají myšlenkové úvahy, kterými se soudy řídily, odkazuje přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu např. na nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka navíc uvádí, že usnesení jsou zcela v rozporu s tím, že by soudy měly akcentovat nejlepší zájem dítěte.
III.
Procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti uvádí, že navrhuje zrušení usnesení okresního soudu a usnesení krajského soudu "v části týkající se potvrzení výroku usnesení soudu prvního stupně". K tomu Ústavní soud poznamenává, že rozhodnutí krajského soudu žádnou další část (mimo potvrzení výroku usnesení soudu prvního stupně) nemá, a proto považoval ústavní stížnost jako návrh směřující proti celému rozhodnutí krajského soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není možné považovat za součást soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu tedy oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K uvedenému lze konstatovat, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), usnesení ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 3365/10, ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14]. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné shora popsané kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky či nezletilého.
10. Z napadených usnesení vyplývá, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Okresní soud dospěl k závěru, že se návrhem na předběžné opatření stěžovatelka domáhá změny výroku rozhodnutí ve věci samé, přičemž je zřejmé, že takovému návrhu nelze vyhovět, neboť předjímá navrhovaný výrok rozhodnutí ve věci samé, o níž bude rozhodováno v dalším řádném řízení (viz napadené usnesení okresního soudu, bod 10). Dodal, že v řízení o věci samé se budou provádět jednotlivé důkazy, jak navrhované matkou, tak později otcem. Uvedl, že neshledal nezbytnou naléhavost vyhovět návrhu na úpravu styku a upozornil, že návrh je spojen s vleklým řízením o úpravě rodičovské odpovědnosti, a že v současné době jsou jistou formou poměry týkající se styku nezletilého s otcem dostatečně upraveny. Dodal, že se styk zjevně vzhledem k postoji stěžovatelky v některých případech vůbec nerealizuje, či realizuje komplikovaně a výrazně omezeně, což je předmětem dalšího řízení ohledně výkonu rozhodnutí o úpravě styku, které souběžně probíhá. Krajský soud se pak s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil, když uvedl, že ve shodě s okresním soudem pokládá stávající úpravu styku otce s nezletilým synem za dostatečnou, umožňující zachovat, i přes vyhraněný postoj matky, citovou vazbu mezi otcem a synem a tuto posilovat. Z uvedeného plyne, že se okresní soud vyjádřil k navrhovaným důkazům, a že oba soudy dospěly k závěru, že ve věci není dán důvod k vydání předběžného opatření, upravujícího míru styku nezletilého s otcem. Nepřípadný je i odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08, na který odkazuje, když v tomto nálezu Ústavní soud spatřoval protiústavnost v absenci odůvodnění usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na vydání předběžného opatření. V projednávané věci však napadená usnesení odůvodnění obsahují a obecné soudy tedy svůj postup ve věci odůvodnily. Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných práv ani v tom, že se soudy přímo nevyjádřily k obsahu odborného stanoviska, které stěžovatelka zmiňuje, neboť povinností obecných soudů je sice adekvátně (tj. ve vztahu k míře jejich závažnosti) se vypořádat s argumentací účastníků řízení, to ovšem neznamená, že musí reagovat jednotlivě na každý argument (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2988/21), dostatečné je, že uvedly, že se důkazními návrhy stěžovatelky i vedlejšího účastníka budou blíže zabývat v řízení o věci samé.
11. Stěžovatelka brojí i proti tomu, jak obecné soudy zjistily v posuzované věci skutkový stav. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nýbrž do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Z tohoto důvodu nepřísluší Ústavnímu soudu ani přezkoumávat závěr obecných soudů o nenařízení předběžného opatření. Nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů totiž sám o sobě nemůže posunout danou věc do roviny ústavněprávní, protože jej nelze hodnotit jako porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a tedy ani jako dostatečný důvod pro vyhovění ústavní stížnosti [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)].
12. Okresní soud stěžovatelce dále podrobně vysvětlil, proč její návrh posoudil jako návrh na vydání předběžného opatření dle §76 odst. 1 o. s. ř. K takovému závěru o obsahu stěžovatelčina návrhu dospěl i krajský soud. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy správně uzavřely, že návrh stěžovatelky neodpovídá procesnímu institutu předběžného opatření dle §452 a násl. z. ř. s. Předběžné opatření podle §452 z. ř. s. je výjimečným nástrojem, který směřuje k odnětí dítěte z péče osob, jež jsou o něj oprávněny pečovat (viz i odůvodnění krajského soudu, bod 16), a to pouze v případě, ocitlo-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, nebo je-li život dítěte, jeho normální vývoj nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo byl-li narušen. Jak uvádí i odborná literatura, ani v případě, že k vážnému závadovému chování, ohrožujícímu život či zdraví dítěte (na ochranu před nímž je toto ustanovení primárně zaměřeno) "dochází jen u jednoho z nich, a dítě tedy může být svěřeno do výlučné prozatímní péče tohoto nezávadového rodiče, a tím dojde k odstranění zásahu do zájmu dítěte, není namístě využít předběžného opatření podle §452, ale "obyčejného" předběžného opatření, kterým soud třeba i bez návrhu svěří dítě do péče jen jednoho z rodičů" [SVOBODA, Karel. §452 (Předběžné opatření upravující poměry dítěte). In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 967, marg. č. 18]. Ústavní soud pouze dodává, že návrh na vydání předběžného opatření dle §452 z. ř. s. už vůbec neslouží k tomu, aby se jeden z rodičů domáhal úpravy délky styku dítěte s druhým rodičem. Nakonec, pokud jde o stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy v napadených rozhodnutích pomíjejí nejlepší zájem dítěte, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu [např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)], z níž plyne, že nejlepší zájem dítěte představuje především péče obou rodičů, což v této věci zdůrazňují i obecné soudy.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu