ECLI:CZ:US:2022:4.US.217.22.1
sp. zn. IV. ÚS 217/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Taťjany Šoltysové, zastoupené JUDr. Vladanou Vališovou, LL.M., advokátkou, sídlem Balbínova 1093/27, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 8 Ao 24/2021-87 a s ní spojeném návrhu na zrušení §1 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město a 2. Ing. Františka Černého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §1 odst. 3 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že návrh na zrušení mimořádného opatření obecné povahy 1. vedlejšího účastníka ze dne 26. 8. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN, a to v rozsahu čl. I bodu 2 písm. b), bodu 3 písm. b), bodu 6 písm. b), bodu 7, bodu 8 písm. a), bodu 9 písm. a), bodu 10 písm. b), bodu 12 písm. a) až c), bodu 13 a bodu 16 (dále jen "mimořádné opatření") Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
3. Mimořádné opatření stručně shrnuto stanovilo s účinností od 1. 9. 2021 podmínky pro vstup osob do některých vnitřních a venkovních prostor nebo pro účast na hromadných akcích nebo jiných činnostech, přičemž podle napadeného čl. I bodu 16 bylo vyžadováno: a) absolvování RT-PCR vyšetření na přítomnost viru SARS-CoV-2, a to nejdéle před 7 dny, b) absolvování rychlého antigenního testu (RAT), a to provedeného zdravotnickým pracovníkem nejdéle před 72 hodinami, c) uplynutí nejméně 14 dní od dokončeného očkovacího schématu, d) prodělání laboratorně potvrzeného onemocnění covid-19, neuplynulo-li od prvního pozitivního testu více než 180 dní, e) podstoupení RAT určeného pro sebetestování na místě, případně prokázání podstoupení takového testu za dozoru zdravotnického pracovníka prostřednictvím online služby nejdéle před 24 hodinami, anebo f) v případě osoby ve škole nebo školském zařízení doložení čestného prohlášení anebo potvrzením školy o absolvování RAT určeného pro sebetestování. Toto opatření bylo s účinností od 13. 9. 2021 změněno mimořádným opatřením 1. vedlejšího účastníka ze dne 10. 9. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-24/MIN/KAN a následně s účinností od 30. 9. 2021 zrušeno mimořádným opatřením 1. vedlejšího účastníka ze dne 27. 9. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN. Mimořádné opatření přikazovalo provozovatelům a poskytovatelům služeb a organizátorům akcí zajistit dodržování stanovených podmínek, zákazníkům a účastníkům pak přikazovalo vstupovat do uzavřených prostor anebo se účastnit v něm uvedených akcí (s výjimkou dětí do dovršení 6 let věku), pouze tehdy, splňují-li výše uvedené podmínky podle čl. I bodu 16, a zároveň nevykazují-li příznaky onemocnění covid-19. Stěžovatelkou napadené části se při nesplnění podmínek týkaly konkrétně zákazu využití v mimořádném opatření vyjmenovaných služeb.
4. Nejvyšší správní soud návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, když shledal, že přezkumem dané části napadeného mimořádného opatření se již podrobně věcně zabýval při projednání jiného návrhu, který rozsudkem ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183 zamítl. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů přijatých v uvedeném rozsudku a nevidí ani jiný důvod, pro který by bylo rozumné a respektující ekonomii soudního procesu, aby nyní podaný návrh projednal běžnou procedurou. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že si je vědom, že stěžovatelka v nynější věci napadla kromě čl. I bodu 16 mimořádného opatření také jeho další shora uvedené části, kterými se v rozsudku ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183 konkrétně nezabýval. Všechna tato ustanovení však navazují (odkazují) právě na čl. I bod 16 mimořádného opatření, neboť pouze stanovují, že do určitých prostor lze vstupovat (využívat poskytovaných služeb) jen za podmínek stanovených tímto ustanovením. Nejvyšší správní soud již dospěl k závěru, že konstatování nezákonnosti formálně oddělené (avšak materiálně neoddělitelné) části pravidla způsobuje nezákonnost tohoto pravidla jako celku, neboť bez této části je pravidlo jako celek nadále nepoužitelné. Jinými slovy, konstatuje-li soud nezákonnost ustanovení, které vymezuje, jaké skupiny osob jsou považovány za bezinfekční, stávají se nezákonnými také jednotlivá ustanovení, která na toto nezákonné pravidlo na jiných místech mimořádného opatření odkazují. V kontextu nyní posuzované věci tato vzájemná provázanost a neoddělitelnost napadených ustanovení znamená, že zamítl-li soud výše citovaným rozsudkem na základě obdobné argumentace návrh na zrušení čl. I bodu 16 mimořádného opatření, a stěžovatelka neuplatnila jinou (samostatnou) argumentaci k dalším napadeným bodům, je její návrh z povahy věci zjevně neopodstatněný nejen v rozsahu k čl. I bodu 16, ale také ve vztahu ke zbylým (navazujícím) ustanovením.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že považuje za svévolné, nevzal-li soud v úvahu změnu okolností - změnu epidemiologické situace, ani nové vědecké poznatky, na něž upozorňovala, a "automaticky" uplatnil názory vyjádřené soudem ve věcech dřívějších, o nichž bylo rozhodováno za jiných podmínek. Podle názoru stěžovatelky je třeba, aby se soud před vyřčením takového soudu vždy zabýval tím, zda jsou podmínky v době nařízení napadeného opatření totožné nebo alespoň obdobné, jako byly v době, kdy bylo nařízeno opatření, o němž již soud rozhodl. Stěžovatelka má za to, že omezit práva lze pouze zákonem. Deleguje-li zákonodárce tuto pravomoc na moc výkonnou, měly by být stanoveny přesné parametry mezí takto delegované pravomoci.
6. V současnosti je notorietou, že vir SARS-CoV-2 se stal virem endemickým, tedy virem, který nás s největší pravděpodobností nikdy neopustí, a budeme s ním muset žít stejně, jako třeba s virem chřipkovým, ale jako i s celou řadou jiných běžných a stále se vyskytujících virů. Podle názoru stěžovatelky je třeba stávající §1 odst. 3 pandemického zákona nahradit ustanovením přesněji definujícím podmínky vyhlášení a zrušení stavu pandemické pohotovosti (i když celý zákon v době, kdy se vir stal endemickým, postrádá smyslu). Stěžovatelka je pak podle svého mínění též diskriminovaná, protože je po nemoci proti onemocnění COVID-19 dostatečně chráněna a společnosti není nebezpečná, a přesto s ní není zacházeno stejně jako s osobami očkovanými.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně jejích práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz k tomu např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na své dřívější rozhodnutí, zejména na rozsudek ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 Ao 22/2021-183. Stejně Nejvyšší správní soud postupoval i v dalších usneseních (např. ze dne 31. 5. 2021 č. j. 5 Ao 8/2021-84, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 10/2021-48, ze dne 2. 6. 2021 č. j. 5 Ao 13/2021-49 či ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021-38 atp.). Jeho postup přitom aproboval i Ústavní soud (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1498/2021, ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1430/2021 či ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1482/21). Samotná skutečnost, že Nejvyšší správní soud odmítl návrh stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný s odkazem na svou předchozí rozhodovací činnost, v žádném případě nemůže způsobit nezákonnost či dokonce neústavnost daného postupu, a to zvláště tehdy, když tento postup umožňuje §13 odst. 3 pandemického zákona, kdy ústavní konformita tohoto zákona byla (s výjimkou zrušení části jednoho s nynější věcí nesouvisejícího ustanovení) potvrzena plénem Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 20/21 (č. 4/2022 Sb.).
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníků, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud ve své judikatuře zastává právní názor, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení v posuzované věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
13. Ústavní soud po ústavním přezkumu napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně souladné a srozumitelné, a úvahy Nejvyššího správního soudu (viz sub 5, a dále zejména body 18 až 25 napadeného usnesení) neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v meritu předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, napadené rozhodnutí nelze označit za svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. S ústavní stížností byl spojen akcesorický návrh na zrušení §1 odst. 3 pandemického zákona. Protože takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho části, tento návrh sdílí "osud" ústavní stížnosti (§74 ve spojení s §68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní procesní předpoklad pro posouzení akcesorického návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu