ECLI:CZ:US:2022:4.US.3243.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3243/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 4 Tdo 879/2021-1276, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 sp. zn. 9 To 77/2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. prosince 2020 sp. zn. 51 T 167/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou třemi přečiny podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jichž se zkráceně uvedeno dopustila tím, že vylákala pod záminkou půjček, s úmyslem se obohatit, v období od 30. 9. 2009 do 25. 2. 2010 od poškozeného J. P. (pod bodem I.), v období od 27. 2. 2012 do 25. 6. 2012 od poškozených I. Ř. a L. Ř. (pod bodem II.) a v období od 14. 2. 2013 do 9. 8. 2013 od poškozeného J. H. (pod bodem III.) finanční prostředky a hodinky podrobně specifikované ve výroku rozsudku, ačkoli věděla (u smluv o půjčkách již v době uzavření ústních smluv), že s ohledem na svoji finanční situaci a exekuční řízení, která proti ní byla vedena, nebude schopna finanční prostředky vrátit. Za popsané jednání byla podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Podle §85 odst. 2 trestního zákoníku jí bylo současně uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
3. Obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, jakým způsobem stěžovatelka uváděla poškozené v omyl, že jim prokazatelně neposkytovala pravdivé informace o svém podnikání, neboť při jejich znalosti reálné situace a počtu exekucí, které proti ní byly vedeny (v roce 2009 jich měla 7 a v době rozhodování ve věci 32), by jí půjčky v takovém rozsahu neposkytli. Splatila-li stěžovatelka některou část půjčky, stalo se tak podle závěrů obvodního soudu pro uchlácholení poškozených a ujištění, že jim splatí i posléze další vypůjčené finanční prostředky, k čemuž nedošlo. Obvodní soud na základě učiněných skutkových zjištění dovodil stejný modus operandi u jednotlivých skutků, kdy stěžovatelka po určitém navnadění a ubezpečení poškozených, kdy si od některých vypůjčila menší finanční částky, které následně vrátila, a za využití osobních sympatií takovýmto způsobem získala další finanční prostředky. Poté se začala vymlouvat na finanční potíže, poškozeným se vyhýbat, byla arogantní a nedostupná. Byla si tak velice dobře vědoma, že poskytnuté půjčky ve sjednaných termínech i v době následující nebude schopna vrátit.
4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné. Po přezkoumání věci se ztotožnil se závěry obvodního soudu, přičemž zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami stěžovatelky, a to včetně námitky údajně opomenutých důkazů. Vysvětlil také, proč má svědek J. P. stále postavení poškozeného, přestože postoupil svůj nárok na náhradu škody dalšímu subjektu, a proč neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že všichni poškození její ekonomickou situaci znali. Náležitě odůvodněnými shledal i závěry obvodního soudu o prokázání subjektivní stránky vytýkaného jednání s tím, že stěžovatelka si již v okamžiku, kdy finanční prostředky či hodnotné věci od poškozených přebírala, musela být podle výsledků provedeného dokazování vědoma, že nebude schopna v krátké době splatnosti tyto pohledávky uhradit, neboť dlužila dalším osobám a zjevně neměla potřebné finanční prostředky k dispozici, naopak sama si od poškozených půjčovala opakovaně. K namítané zásadě subsidiarity trestní represe městský soud uvedl, že obvodní soud napadeným rozhodnutím zmíněnou zásadu neporušil, neboť společenská škodlivost jednání stěžovatelky vzhledem ke své dlouhodobosti, způsobu provedení, jejímu postoji i výši způsobené škody výrazně překračuje její hranice a je namístě i vyvození trestně právní odpovědnosti.
5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Ke stěžovatelkou deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že k jeho odůvodnění stěžovatelka opakovaně uplatnila námitky, se kterými se již vypořádaly v předchozím řízení obvodní soud a městský soud ve svých rozhodnutích. V důsledku toho Nejvyšší soud stěžovatelce nepřisvědčil v jejím mínění, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily podvodný úmysl i charakter jejího jednání ve smyslu §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podle jeho názoru bylo jednání stěžovatelky právně kvalifikováno správně a po právu byla uznána vinnou trojnásobným přečinem podvodu podle uvedené právní kvalifikace. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu svými námitkami nenaplnila ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který rovněž v dovolání namítla, neboť jí byl uložen trest zákonný a současně spíše mírný než přísný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v průběhu řízení nebyly řádně provedeny důkazy, které navrhovala, a že rozhodující soudy se omezily na důkazy svědčící proti ní, čímž byla porušena zásada presumpce neviny. Dále namítá, že v řízení bylo jednáno jako s poškozeným se subjektem, který v dané době poškozeným nebyl, neboť pohledávka J. P. byla postoupena na jiného věřitele. Stejně tak podle jejího názoru nesvědčí postavení poškozených J. H., neboť jeho nároky byly v plném rozsahu uhrazeny, a I. Ř., která údajně nebyla se stěžovatelkou nikdy v žádném kontaktu. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se prokázání úmyslu u skutkové podstaty trestného činu podvodu s tím, že v nyní posuzované věci podle ní úmysl, a to ani nepřímý, prokázán nebyl, a nebyla spolehlivě prokázána ani objektivní stránka daného trestného činu. Poukazuje na to, že poškození jí sami své finance nabídli ke zhodnocení. Rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatelky svým postupem porušily pravidlo in dubio pro reo a také zásadu subsidiarity trestní represe, neboť v dané věci jde o problematiku občanskoprávní, jež nemá žádný dopad do sféry trestněprávní, kdy absentuje společenská škodlivost jejího jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obvodní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o její vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Městský soud se po přezkoumání věci se závěry obvodního soudu ztotožnil a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Řádně se vypořádal i s námitkou stěžovatelky (kterou zopakovala i v ústavní stížnosti), že věc měla být řešena občanskoprávní cestou. Správně zdůraznil, že v posuzované věci nelze dovodit, že by jednání stěžovatelky bylo možno posuzovat pouze jako občanskoprávní vztah mezi dlužníkem a věřitelem, neboť nepostihuje všechny stránky chování stěžovatelky vůči poškozeným, zejména její podvodný úmysl.
14. Ústavní soud připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom naplnění funkce represivní není v daném případě nezbytné (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 či ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16). Použití dané zásady přichází v úvahu pouze ve výjimečných případech, kdy konkrétní skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. V nyní posuzované věci spáchala stěžovatelka dané přečiny podvodu v kvalifikované skutkové podstatě a společenská škodlivost jejího jednání výrazně překračuje hranice společenské škodlivosti, které již vyžadují uplatnění trestního postihu. Ústavní soud proto ve shodě s názorem obecných soudů shledal, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti vůči stěžovatelce bylo důvodné.
15. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že obvodní soud i městský soud se s uplatněnými námitkami stěžovatelky podrobně a dostatečně vypořádaly, a to včetně námitek údajné absence společenské škodlivosti jejího jednání, porušení zásady subsidiarity trestní represe či neprovedení jí navrhovaných důkazů, které stěžovatelka zopakovala jak v dovolání, tak i v podané ústavní stížnosti.
16. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Přisvědčit nelze ani námitkám, že rozhodující soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Pravidlo in dubio pro reo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
18. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky. Namítala-li stěžovatelka, že v řízení bylo jednáno jako s poškozenými i s osobami, které podle jejího tvrzení toto postavení neměly, je třeba k tomu dodat, že rozhodující není průběh řízení, ale jsou to závěry v napadených rozhodnutích, o kterých ani z hlediska výše způsobené škody, ani osob poškozených, žádné pochybnosti nevznikají. Ostatně ani stěžovatelka k těmto závěrům žádné konkrétní námitky, se kterými by se obecné soudy v napadených rozhodnutích nevypořádaly, nevznáší. Dovozuje-li v návaznosti na to, že obecné soudy neměly vycházet při závěrech o její vině z jejich svědeckých výpovědí, když neměli postavení poškozeného, nelze ani tuto námitku shledat důvodnou, neboť výpověď svědka není navázána na jeho postavení poškozeného, zvláště když i podle jejího tvrzení dokonce někteří z nich postavení poškozených původně měli, a poškozenými nadále neměli být jen proto, že postoupili svou pohledávku novému věřiteli nebo že jejich nároky byly v plném rozsahu uhrazeny. Navíc stěžovatelka přehlíží, že postavení poškozeného není vázáno jen na právo uplatnit v trestním řízení náhradu škody, popř. jiný nárok, když podle §43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, je poškozeným ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil, a to bez ohledu na to, zda má současně právo požadovat náhradu škody nebo nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení podle §43 odst. 2 trestního řádu. Poškozeným tedy je při splnění uvedených zákonných podmínek i ten, kdo nemá tato práva uvedená v §43 odst. 3 trestního řádu (poškozený, jenž není subjektem adhezního řízení - srov. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 217).
19. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatelky, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu