ECLI:CZ:US:2022:4.US.3288.21.1
sp. zn. IV. ÚS 3288/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Canal+ Luxembourg S.ar.l., sídlem 4 Rue Albert Borschette, L-1246 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupené Mgr. Tomášem Matějovským, advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 27 Cdo 3037/2020-122, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a spolku INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Apolinářská 445/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádané soudního spisu sp. zn. 23 C 12/2019 vedeného Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud"), se podává, že tento soud usnesením ze dne 17. 4. 2020 č. j. 23 C 12/2019-85 rozhodl, že se v řízení (v němž se vedlejší účastník domáhá na stěžovatelce zaplacení částky 85 228 956 Kč s příslušenstvím) pokračuje (výrok I) a že se [podle §105 odst. 4 část věty za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] zamítá stěžovatelčina námitka místní nepříslušnosti (výrok II). V odůvodnění výroku II krajský soud uvedl, že vedlejší účastník se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít užitím autorských děl jím spravovaných v televizním a rozhlasovém vysílání bez uhrazení licenčních odměn. Vnesla-li stěžovatelka námitku nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky a nedostatku místní příslušnosti krajského soudu, jejich mezinárodní pravomoc vyplývá z čl. 5 odst. 1, čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"). A protože k bezdůvodnému obohacení mělo docházet na celém území České republiky, jsou v zásadě místně příslušné všechny soudy, přičemž volba soudu svědčí vedlejšímu účastníkovi. Ten zvolil krajský soud, v jehož obvodu měla stěžovatelka kontaktní P. O. Box, který prezentovala i jako kontaktní místo, a tudíž místní příslušnost byla založena rovněž podle čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis.
3. Proti výroku II podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 6. 2020 č. j. 4 Co 18/2020-99 usnesení krajského soudu (v tomto výroku) potvrdil, neboť se s jeho závěry plně ztotožnil.
4. Proti tomuto usnesení stěžovatelka brojila dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dospěl sice k závěru, že P. O. Box sloužící k přijímání korespondence od zákazníků nesplňuje judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") dovozená kritéria pro pobočku a pro spory vyplývající z provozování pobočky, a tudíž není správný závěr vrchního soudu, podle něhož je pro posouzení místní příslušnosti rozhodný čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis. Jde-li o výklad čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, Nejvyšší soud s poukazem na judikaturu SDEU, zejm. na rozsudek ze dne 3. 5. 2007 ve věci C-386/05, Color Drack GmbH proti Lexx international Vertriebs, GmbH, (dále jen "C-386/05 Color Drack") konstatoval, že přenášela-li stěžovatelka prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky, pak existuje více míst, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události, a protože nelze určit místo, kde je vztah mezi (kvazi)deliktní odpovědností a příslušným soudem nejužší, je místně a věcně příslušný každý soud v České republice, přičemž volba je ponechána na žalobci. Nebylo proto třeba věc předkládat Nejvyššímu soudu za účelem určení, který soud věc projedná a rozhodne (§11 odst. 3 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, jde-li o výklad čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, odmítá však, že v situaci, kdy ke škodné události má docházet na celém území České republiky a nelze určit místo s nejužším vztahem podle čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, by měl být místně příslušný každý soud České republiky, v jehož obvodu ke škodné události došlo nebo mohlo dojít, přičemž volba soudu je na žalobci. Podle stěžovatelčina názoru bylo nezbytné postupovat v souladu se zásadou hospodárnosti a předvídatelnosti (§6 o. s. ř.), a proto příslušnost měl v souladu s §11 odst. 3 o. s. ř. určit Nejvyšší soud. Napadený závěr umožňuje výběr soudů v celé České republice, což se však neslučuje s pravidly pro určování místní příslušnosti, která musí být obecná a prospektivní, formulovaná transparentně a předvídatelně pro účastníky řízení.
6. V této souvislosti se stěžovatelka dovolává právního názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2853/07 (N 83/49 SbNU 197) a nálezu (správně "usnesení") ze dne 19. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 2314/20 (správně "III. ÚS 2314/20") (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jakož i na bod 15 a 16 preambule nařízení Brusel I bis, přičemž tvrdí, že závěr Nejvyššího soudu odporuje jak tomuto názoru, tak samotnému nařízení. Argumentuje tím, že není-li příslušnost určena podle sídla žalovaného, musí jít o přesně vymezený případ, kdy existence úzké vazby má právní jistotu posilovat a zároveň předcházet možnosti, aby žalovaný byl žalován před soudem, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat, což má být o to důležitější v případech mimosmluvní odpovědnosti. S ohledem na závěr Nejvyššího soudu může být jako zahraniční právnická osoba v obdobné věci žalována u kteréhokoliv věcně příslušného soudu, což se také již několikrát stalo. To významně oslabuje její právní jistotu, zvyšuje to její náklady a vzniká riziko, že bude rozhodnuto odlišně, navíc vedlejší účastník mohl zvolit krajský soud záměrně, neboť v obdobné věci tento soud rozhodl ve prospěch kolektivního správce.
7. Argumentaci Nejvyššího soudu právními závěry SDEU ve věci C-386/05 Color Drack stěžovatelka považuje za nepřiléhavou, neboť ty se týkají smluvní odpovědnosti, kdy na základě smlouvy byl žalovaný povinen dodávat na několika konkrétních místech, a tedy mohl předpokládat, že bude žalován u soudů podle těchto míst, zatímco zde je signál satelitní televize dostupný na celém území. Nadto je k danému výkladu oprávněn jen SDEU, a nikoliv Nejvyšší soud. Stěžovatelka dále poukazuje na bod 33 rozsudku SDEU ze dne 17. 10. 2017 ve věci C-194/16 Bolagsupplysningen OÜ, Ingrid Ilsjan proti Svensk Handel AB (dále jen "C-194/16 Bolagsupplysningen) či bod 31 rozsudku ze dne 17. 7. 2021 ve věci C-800/19 Mittelbayerischer Verlag KG proti SM (dále jen
"C-800/19 Mittelbayerischcer Verlag"), v nichž bylo posuzováno porušení práv na internetu, a podle kterých platí, že poškozená osoba má zásadně možnost podat žalobu na náhradu celé újmy (tedy včetně vydání bezdůvodného obohacení) u soudu místa, v němž se nachází centrum jejích zájmů. Nejvyšší soud podle stěžovatelky postupoval i v rozporu se svou předchozí praxí představovanou usneseními ze dne 27. 11. 2017 sp. zn. 27 Nd 342/2017 a ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 28 Nd 282/2017.
8. Dále stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že nebyla náležitě řešena otázka úzkého vztahu, k níž se - byť částečně - vyjádřila. Přitom posuzováno podle počtu zákazníků je centrum aktivit v rámci České republiky především v Praze a Středočeském kraji, samotný vedlejší účastník má sídlo v Praze, stejně jako ostatní kolektivní správci a jako jeho právní zástupce. Podle jejího názoru by vedení řízení u Městského soudu v Praze proto bylo v souladu s principem právní jistoty, navíc by bylo i hospodárné.
9. Stěžovatelka, poukazujíc na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí neodůvodnil řádně, když srozumitelně a logicky nevysvětlil, jak dospěl k závěru, že v dané věci nelze místo s nejužší vazbou určit, a ani proč má být v celé věci příslušný Krajský soud v Brně, ačkoliv vedlejší účastník má své centrum zájmu v obvodu Městského soudu v Praze. Navíc právní názor o určení místní příslušnosti v konečném důsledku vyslovil až Nejvyšší soud, aniž by jí umožnil se k otázce úzkého vztahu skutečně vyjádřit a předložit k ní nezbytné důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek k dispozici neměla.
IV.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
11. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
12. Nejvyšší soud uvedl, že podle §11 odst. 3 o. s. ř. lze postupovat pouze v případě, kdy podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, tato situace však podle něho nenastala, protože čl. 7 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů členského státu, ale i jejich příslušnost místní. Nadto k určení, který soud věc projedná a rozhodne, nemůže v řízení, které bylo zahájeno u jiného soudu, přistoupit sám, ale pouze, je-li mu věc za tímto účelem předložena. Námitka, podle níž v jiných případech určil místně příslušný soud, nemůže obstát z toho důvodu, že musí postupovat podle §11 odst. 3 o. s. ř., je-li mu věc předložena v souladu s §105 odst. 2 o. s. ř., aniž by mohl zkoumat, zda v takové věci skutečně podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit. Navíc jsou podle Nejvyššího soudu odkazované případy od projednávané věci odlišné.
13. Zabývá-li se stěžovatelka otázkou, kde je nejužší vztah mezi škodnou událostí a příslušným soudem, jí zmíněná judikatura SDEU, podle níž nejužší vztah je v centru zájmu poškozeného, na danou věc nedopadá, neboť předmětem řízení není zásah do osobnostních práv, ale do majetkových práv souvisejících s právem autorským, které spravuje vedlejší účastník. Podle judikatury SDEU (rozsudek ze dne 3. 10. 2013 ve věci C-170/12, Peter Pinckney proti KDG Mediatech AG, bod 43, a ze dne 22. 1. 2015 ve věci C-441/13, Pez Hejduk proti EnergieAgentur.NRW GmbH, body 29, 36-38) je pro rozhodnutí o žalobě příslušný soud, k němuž byla podána žaloba, poskytuje-li členský stát, na jehož území se tento soud nachází, ochranu majetkovým právům, jichž se žalobce dovolává, a může-li k tvrzené škodné události dojít v obvodu soudu, k němuž byla podána žaloba. Tyto podmínky podle Nejvyššího soudu zde byly splněny.
14. V této souvislosti Nejvyšší soud odmítl, že by na řešení otázky "nejužšího vztahu" rezignoval, dospěl ale k závěru, že zde není místo, v němž by daný vztah byl nejužší. Dovozuje-li stěžovatelka, že tento vztah je dán v obvodu Městského soudu v Praze, zaměňuje nejužší vztah mezi ní či vedlejším účastníkem a příslušným soudem se vztahem mezi škodnou událostí a příslušným soudem. Argumentuje-li stěžovatelka hospodárností řízení, může navrhnout přikázání věci Městskému soudu v Praze z důvodu vhodnosti (§12 odst. 2 o. s. ř.).
15. Ke stěžovatelčině námitce nedostatečného odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění jeho usnesení je adekvátní rozsahu dovolání a jeho myšlenkové konstrukce a potažmo závěry v něm obsažené jsou racionální a logické. Podle judikatury Ústavního soudu také není porušením práva na řádný proces, nebudují-li obecné soudy vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže staví proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Nejvyšší soud odmítl rovněž námitku, že stěžovatelce neumožnil se k otázce úzkého vztahu vyjádřit, neboť jeho závěr koresponduje se závěry vyslovenými soudy obou stupňů. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
16. Vedlejší účastník vyjádřil názor, že se obecné soudy pečlivě vypořádaly s právní úpravou a judikaturou jak českou, tak i unijní, své závěry věrohodně odůvodnily a jejich rozhodnutí nenaplňují znaky svévole nebo odepření spravedlnosti či jinak hrubého procesního zásahu. Stěžovatelka přitom opakuje svou argumentaci, se kterou se měly obecné soudy včetně Ústavního soudu (v usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20) opakovaně vypořádat, a není důvod se od dosavadních rozhodnutí odchylovat. Jde o polemiku s procesněprávními stanovisky obecných soudů a jejich výkladem podústavního práva, přičemž stěžovatelka soudy neustále zahlcuje, což svědčí o jejím úmyslu využívat každý nástroj k oddalování meritorního rozhodnutí. K tomu dodal, že při výběru místně příslušného soudu si nepočínal vypočítavě ani svévolně, ale s ohledem na adresy, které právní předchůdci stěžovatelky uvedli jako doručovací. Podle nich bylo možné usuzovat na středisko stěžovatelčina zájmu a na nejužší souvislost s jejím kvazideliktním jednáním. V této souvislosti upozornil, že neměl jak zjišťovat vnitřní organizaci provozoven a poboček, a ani to, zda byla jinou osobou žalována, a kde bude sídlit právní zástupce.
V.
Stěžovatelčina replika
17. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka využila a k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že tento soud po aplikaci závěrů SDEU nepovažoval za nezbytné posoudit, který konkrétní soud má obzvláště úzkou vazbu se škodnou událostí. Jeho výklad je v rozporu s bodem 16 preambule nařízení Brusel I bis, který výslovně zmiňuje mimosmluvní odpovědnost. V této souvislosti poukazuje na nepřiléhavost odkazů na judikaturu SDEU s tím, že situace, kdy je žalovaný povinen dodávat zboží na více míst, je rozdílná, neboť může předpokládat, že žaloba bude podána u soudu podle některého z těchto míst, další rozsudky se věnovaly otázce mezinárodní příslušnosti soudů ve věcech týkajících se ochrany majetkových autorských práv, oproti tomu v dané věci je řešena otázka místní příslušnosti soudu na území České republiky. Příslušné závěry nevylučují aplikaci závěrů ve věcech C-194/16 Bolagsupplysningen a C-800/19 Mittelbayerischer Verlag, resp. tyto se musí uplatnit tam, kdy nelze určit, jaký konkrétní soud je v členském státě příslušný, bez ohledu na skutečnost, že tyto závěry byly dovozeny ve věcech ochrany před tvrzeným zásahem do osobnostních práv. Podle stěžovatelčina názoru relevantní úzká vazba je definována centrem zájmů, bydlištěm, resp. sídlem žalobce, nadto v posledně uvedeném rozhodnutí se jasně uvádí, že výklad pravidel o určování příslušnosti, který by umožňoval založit příslušnost více soudů, by nebyl v souladu s principem předvídatelnosti nařízení Brusel I bis. Navíc, jak stěžovatelka dále uvádí, si není vědoma judikatury SDEU vztahující se k mimosmluvní odpovědnosti podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, a tudíž Nejvyšší soud pochybil, když vyložil nařízení Brusel I bis, aniž by v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") předložil předběžnou otázku k rozhodnutí SDEU. Podle stěžovatelky tedy nejde o otázku acte clair, natož pak acte éclairé.
18. V souvislosti s vyjádřením Nejvyššího soudu, podle kterého jeho závěr o místní příslušnosti krajského soudu je v souladu se závěry soudů nižších stupňů, a podle něhož tedy měla možnost se k otázce úzkého vztahu vyjádřit, stěžovatelka uvedla, že soudy nižších stupňů posuzovaly primárně otázku místní příslušnosti s odvoláním na čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, a žádný z nich se "úzkým vztahem" nezabýval.
19. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka uvedla, že věc má ústavně právní rozměr, přičemž poukázala na čl. 38 odst. 1 Listiny. Zmínila i svévolný postup vedlejšího účastníka spočívající v rozšíření žaloby v daném řízení, ač daný nárok byl předmětem řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 55/2019, s tím, že jeho postup je i nepředvídatelný, neboť neví, u jakého soudu podá novou žalobu. Výklad Nejvyššího soudu má být neústavní, protože umožňuje spekulativní výběr soudu, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Odmítla, že by soudy zahlcovala, neboť soudní spory s jinými kolektivními správci byly ukončeny z důvodu uzavření dohod, vedlejší účastník však na rozdíl od předchozích soudních sporů vznáší excesivní nároky.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
21. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Jeho závěr, že žalobu lze podat u kteréhokoliv věcně příslušného soudu v České republice, neboť ke škodné události, resp. bezdůvodnému obohacení došlo na celém území České republiky, nepovažuje stěžovatelka za správný, přičemž argumentuje tím, že bylo třeba v souladu s judikaturou SDEU zkoumat, kde se nalézá centrum zájmů poškozené osoby (resp. vedlejšího účastníka), a to je podle jejího názoru tam, kde má např. své sídlo, tj. v Praze, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že se tzv. úzkým vztahem řádně nezabýval. Současně stěžovatelka argumentuje tím, že v posuzované věci chyběly podmínky místní příslušnosti, resp. tyto nebylo možné zjistit, a proto měly soudy za povinnost postupovat podle §11 odst. 3 ve spojení s §105 odst. 3 o. s. ř. A konečně má za to, že v posuzované věci nejde o otázku acte éclairé, neboť obdobný případ dosud SDEU neřešil, a tudíž se Nejvyšší soud měl obrátit na uvedený soud s předběžnou otázkou.
VI. a)
Námitka nepředložení předběžné otázky podle čl. 267 SFEU
22. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud v dané věci nepostupoval řádně, když nepředložil SDEU tzv. předběžnou otázku. Problematice podávání předběžných otázek soudy České republiky k SDEU se Ústavní soud opakovaně věnoval [viz např. nález ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357)]. V této souvislosti jen připomíná, že přistoupením České republiky k Evropské unii vzniklo soudům České republiky oprávnění, a za určitých okolností i povinnost, obracet se na SDEU s předběžnými otázkami. Konkrétně podle čl. 267 odst. 3 SFEU je soud členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, v případě, že k vynesení jeho rozsudku je nezbytné vyložit (mimo jiné) akt přijatý orgánem Evropské unie (a tím je i nařízení Brusel I bis), povinen obrátit se s takovou otázkou na SDEU. Neučiní-li tak, musí své odmítnutí odůvodnit a založit je na výjimkách plynoucích z judikatury SDEU (k těmto výjimkám viz např. rozsudek ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della Sanitá), což vyplývá ze samotného účelu řízení o předběžné otázce, jímž je především zajistit jednotnou aplikaci norem Evropské unie vnitrostátními soudy členských států a "zabránit vzniku většího množství vnitrostátní judikatury, která by byla v rozporu s komunitárním právem" (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 1977 ve věci 107/76, Hoffmann-La Roche AG proti Centrafarm Vertriebsgesellschaft Pharmazeutischer Erzeugnisse mbH)]. Tak je naplněna maxima rovnosti před zákonem.
23. Z ustálené judikatury SDEU přitom plynou tři výjimky z povinnosti postupu podle čl. 267 odst. 3 SFEU:
a) příslušná otázka není významná pro řešení daného případu,
b) již existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce - tzv. doktrína acte éclairé (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 1646/13, ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1173/15 či ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 2389/15), nebo
c) výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti - tzv. doktrína acte claire (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2553/07 či ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08).
24. Nepoložení předběžné otázky může v určitých případech představovat porušení ústavně zaručeného základního práva na řádný proces a práva na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 20. 9. 2011 ve věci Ullens de Schooten a Rezabek proti Belgii (stížnosti č. 3839/07 a 383353/07)]. Ovšem ne vždy, kdy není v souladu s unijním právem položena předběžná otázka, dochází k porušení ústavnosti, nýbrž musí jít o zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 154/08 či ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 2463/12).
25. V případě, kdy účastník řízení sám navrhne položení předběžné otázky, je takovým pochybením, nevypořádá-li se soud s daným návrhem vůbec, anebo učiní-li tak nesrozumitelně či neudržitelným způsobem [viz nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593) bod 72]. Z hlediska ústavnosti nedostačuje ani konstatování soudu poslední instance, že výklad daného problému unijního práva považuje za zřejmý, zejména pak, je-li názoru soudu oponováno účastníkem řízení [srov. nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), bod 22]. Zároveň však platí, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, nedospěje-li soud současně k tomu, že mu tato povinnost předložení předběžné otázky skutečně vznikla (srov. usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08). Konečně je třeba uvést, že v případě sporného znění právního předpisu se podle Ústavního soudu (nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 (N 130/78 SbNU 57) uplatní požadavek výkladu in favorem conventionis, ze kterého plyne požadavek postupu vycházejícího z domněnky, že se zákonodárce nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem, takže v pochybnostech je nutno sledovat výklad podaný orgány Evropské unie, tj. především SDEU.
26. Z hlediska ústavnosti také nelze akceptovat, je-li nepoložení předběžné otázky projevem libovůle či dokonce svévole obecného soudu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57)]. Za takový, s principy právního státu neslučitelný (čl. 1 odst. 1 Ústavy) postup lze považovat, měl-li rozhodující soud posledního stupně 1) sám pochybnosti o správnosti výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil, nebo 2) se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky SDEU, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce, anebo 3) v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (srov. výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1009/08, bod 23, usnesení ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3400/12).
27. Z napadeného usnesení lze vyvodit, že Nejvyšší soud považoval danou věc za acte éclairé. Vyšel z toho, že obdobnou otázku již SDEU vyřešil, a to v rozsudku C-386/05 Color Drack, i když v uvedené věci byl předmětem výkladu SDEU čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis [resp. stejně znějící čl. 5 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ("nařízení Brusel I")], upravující místní příslušnost ve sporech ze smluv nebo nároků z ní.
28. V nyní posuzované věci je však sporným výklad SDEU čl. 7 odst. 2, který upravuje místní příslušnost soudu u deliktní či kvazideliktní odpovědnosti a který stanoví, že osoba, která má "bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události". Samotná tato skutečnost však porušení ústavnosti nezakládá, neboť platí, že i když se otázka již zodpovězená SDEU plně neshoduje s otázkou, kterou soud poslední instance musí řešit, není třeba se obracet na SDEU, lze-li mít za to, že právní situace jím byla nepochybně objasněna rozhodnutím v předchozí věci.
29. Stěžovatelka ale v tomto ohledu namítá nepřiléhavost daného judikaturního odkazu, a dovolává se judikátů týkajících se příslušnosti soudu ve sporech o porušení osobnostních práv na internetu, podle nichž má poškozená osoba možnost podat žalobu na náhradu celé újmy u soudu místa, v němž se nachází centrum jejích zájmů.
30. Nejvyšší soud neřešil věc skutkově a právně shodnou s věcí, kterou se SDEU zabýval v judikátech, na které se poukazuje v napadeném usnesení. Ve stěžejním rozsudku C-386/05 Color Drack dospěl SDEU k závěru, že existuje-li více míst dodání (v jednom členském státě - viz bod 16), může žalobce žalovat všechny své nároky z téže smlouvy o prodeji zboží u soudu místa dodání podle své volby, a že tudíž (místně) příslušným nemusí být jen jeden soud (téhož státu). V nyní posuzované věci zde bylo rovněž (obrazně řečeno) více míst, kde došlo ke škodné události (resp. kde se škoda projevila), neboť šlo o satelitní vysílání, kdy za takové místo lze uvažovat místo využití této služby jednotlivými spotřebiteli. To stejné však platí i pro judikáty SDEU, jimiž argumentuje stěžovatelka, neboť v nich šlo o případy porušení osobnostních práv šířením nepravdivých informací po internetu, kdy se buď takové informace týkaly konkrétního subjektu (C-194/16 Bolagsupplysningen), anebo subjektů, které nebylo podle nich možné přímo či nepřímo identifikovat (C-800/19 Mittelbayerischer Verlag).
31. Ústavní soud má za to, že judikaturní odkaz Nejvyššího soudu není zjevně nepřiléhavý, neboť z něho plyne, že na území jednoho členského státu může být místně příslušných více soudů. Současně nelze přehlédnout, že i když nařízení Brusel I bis upravuje (ve svém důsledku) i místní příslušnost soudu na území členského státu, jeho primárním cílem je úprava mezinárodní příslušnosti soudů v civilních věcech s mezinárodním prvkem tak, aby se minimalizovala možnost souběžných řízení [viz bod 21 věta první preambule; dále srov. bod 13 věta první preambule ("... vztah mezi řízeními ... a územím členských států") nebo bod 16 věta druhá ("...byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat...")]. Nadto stěžovatelka se svou argumentací výše uvedenými judikáty, které navíc řešily mezinárodní příslušnost soudů členských států, přichází až v ústavní stížnosti. Ze všech těchto důvodů má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nejednal svévolně, když SDEU předběžnou otázku nepoložil. Základní princip úpravy mezinárodní soudní příslušnosti je založen na zásadě actor sequitur forum rei, ta však může být prolomena ve věcech deliktní odpovědnosti ve prospěch "zvláštní příslušnosti" podle čl. 7 odst. 2 Nařízení, tedy podle zásady legis loci delicti commissi, kdy "místem kde došlo ke škodné události" je celá Česká republika a místní příslušnost nějakého soudu v České republice již unijním právem řešena není (viz níže). Vychází se z toho, že místní příslušnost je věcí vnitrostátní úpravy a současně je to založeno na předpokladu, že každý členský stát Evropské unie ve svém právní řádu zajišťuje dodržení zásad práva na soudní ochranu a řádně vedeného (férového) soudního řízení.
VI. b)
Námitky úzkého vztahu a určení místní příslušnosti Nejvyšším soudem
32. Jde-li o samotné posouzení otázky místní příslušnosti Nejvyšším soudem, stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Ústavní soud tento názor nesdílí, naopak má za to, že odůvodnění napadeného usnesení reaguje na stěžovatelčiny dovolací námitky srozumitelně a v dostatečném rozsahu, kdy skutečným předmětem jejích výhrad je správnost posouzení sporné procesní otázky, to navíc s argumentací, jež zčásti nebyla v dovolání vůbec uplatněna. Věcnou správnost závěrů Nejvyššího soudu mj. ohledně (ne)existence tzv. úzkého vztahu mezi konkrétním soudem a místem vzniku škody není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat. Vyvozuje-li stěžovatelka jejich neústavnost ze samotné možnosti výběru soudu vedlejším účastníkem, lze poukázat na závěry týkající se předběžné otázky, z nichž plyne, že místně příslušným nemusí být v členském státě jediný soud, a tudíž ani možnost výběru soudu žalobcem není v rozporu s unijním právem, přičemž uvedené pravidlo lze podle názoru Ústavního soudu akceptovat i z hlediska ústavnosti, není-li v konkrétním případě prokázáno něco jiného.
33. Dovolává-li se stěžovatelka postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na to, že by byl možný pouze za předpokladu, že by soud podle §105 odst. 2 o. s. ř. vyslovil, že není příslušný. V nyní posuzované věci však krajský soud k takovému závěru nedospěl, přičemž určení jeho možné místní nepříslušnosti bylo předmětem posouzení i v odvolacím a následně v dovolacím řízení. Možno dodat, že nešlo o situaci, kdy by podmínky místní příslušnosti chyběly nebo je nebylo možné zjistit, ale kdy místně příslušných bylo více soudů, kdy se podle §11 odst. 2 o. s. ř. řízení mohlo konat u kteréhokoliv z nich.
VII.
Závěr
34. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu