ECLI:CZ:US:2022:4.US.809.22.1
sp. zn. IV. ÚS 809/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Radimem Hanákem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2022 sp. zn. 8 Ntd 1/2022, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 11. 2021 sp. zn. 2 T 8/2021 předložil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") k rozhodnutí o místní příslušnosti trestní věc proti stěžovateli a spoluobviněným. Městský soud dovozoval, že v předmětném případě zločinu krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, není místem páchání trestné činnosti sídlo místně příslušného správce daně, ale vzhledem k tomu, že jde o spotřební daň, místo, kde mělo dojít k deliktnímu jednání obžalovaných, tj. místo, kde byl podle obžaloby v tomto případě nezdaněný tabák skladován a zpracováván. Městský soud proto navrhl, aby vrchní soud rozhodl, že místně příslušný je Krajský soud v Praze.
3. Vrchní soud konstatoval, že místem páchání trestné činnosti nebyly pouze lokality mimo obvod městského soudu. Podle podané obžaloby v bodě VI. došlo ke skladování více než 600 kg tabáku ve skladu v Praze 5 - Zličín, kde došlo ke krácení spotřební daně. Podle §21 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), koná společné řízení ten soud, který je příslušný konat řízení o nejtěžším trestném činu, tj. trestném činu s nejpřísnější trestní sazbou. Kritérium způsobení nejvyšší škody zde nehraje roli. Navíc, v posuzovaném případě nelze zaměňovat jednotlivé útoky trestného činu za samostatné trestné činy. Podle podané obžaloby byly útoky pod bodem VI. spáchány ve spolupachatelství a uvažovaná trestní sazba většiny ostatních obviněných je stejně vysoká. Nelze uzavřít, že pod bodem VI. obžaloby měl být spáchán samostatný trestný čin, ani to, že by šlo o méně těžký trestný čin. Na tomto základě vrchní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl s poukazem na §24 odst. 1 trestního řádu z důvodů podle §22 a §18 odst. 1 trestního řádu, že k projednání věci je místně příslušný městský soud.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že vrchní soud sice v souladu s předchozí judikaturou dovodil, kde se nachází místo spáchání trestného činu dle §240 trestního zákoníku v případě zkrácení spotřební daně (na rozdíl od daně z přidané hodnoty nejde o sídlo správce daně, ale o místo skladování nebo nalezení nezdaněného vybraného výrobku), přesto však tuto zásadu nesprávně aplikoval. O místní příslušnosti nalézacího soudu rozhodl chybně, neboť dovodil místní příslušnost městského soudu s odkazem na spáchání jednoho dílčího útoku na území hlavního města Prahy s ignorací zákonného předpokladu podle §21 odst. 2 trestního řádu, přičemž nereflektoval, že předmětem obžaloby jsou skutky s odlišnou (přísnější) právní kvalifikací. Tím nezákonně a neústavně aplikoval §18 trestního řádu a odchýlil se od zákonných pravidel a relevantní judikatury týkající se místní příslušnosti nalézacího soudu pro trestní řízení, což představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatele, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Podle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení ze dne 19. 12. 1997 sp. zn. II. ÚS 293/97 (U 22/9 SbNU 467), usnesení ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759), usnesení ze dne 3. 6. 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10 (U 7/57 SbNU 621) či nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475) či nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
8. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do probíhajících řízení, v nichž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
9. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku [srov. nález ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12 (N 14/68 SbNU 201) či nález ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. I. ÚS 259/97 (N 60/11 SbNU 97)]. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, neumožnil-li stěžovatel předtím, než se obrátil na něj, obecným soudům napravit všechna jím namítaná porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a dokud nevyčerpal všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě obecných soudů.
10. Tak tomu je i ve stěžovatelově věci, neboť jde o věc dosud neskončenou, a to ani nepravomocně.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neargumentuje ani ve prospěch závěru, že jsou splněny podmínky §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který výjimečně Ústavnímu soudu umožňuje neodmítnout ústavní stížnost mimo jiné v dosud neskončené věci.
12. Posouzení, zda je namístě aplikovat §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nelze ztotožňovat s vlastním meritorním posouzením stěžovatelových námitek. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko namítá, že podle jeho názoru napadené usnesení vrchního soudu porušuje jeho právo na zákonného soudce, což je ovšem argumentace již ve prospěch důvodnosti, nikoliv však přípustnosti ústavní stížnosti. Nijak se nezmiňuje o tom, proč by ústavní stížnost měla podstatně přesahovat jeho zájmy.
13. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v některých případech může být tento podstatný přesah neoddělitelný od meritorní argumentace, nicméně ani po prostudování celého obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení neidentifikoval nic, co by svědčilo o splnění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vše, co stěžovatel uvádí, se týká toliko jeho konkrétního případu. Ani kupř. z nálezu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17 (N 129/90 SbNU 139) nevyplývá, že by tvrzení o porušení práva na zákonného soudce, mělo znamenat automaticky splnění podmínek §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel žádnou dosud neřešenou otázku ani jiný důvod pro aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nevznáší.
14. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že věcnou opodstatněností stěžovatelových námitek se pro účely tohoto rozhodnutí nemohl zabývat, toliko v nich hledal podstatný přesah zájmů stěžovatele, jenž nenalezl.
15. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává, a Ústavní soud v jeho věci neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2022
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj