ECLI:CZ:US:2023:1.US.3024.22.1
sp. zn. I. ÚS 3024/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., zastoupené JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem, sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti výroku I. písm. b) usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. května 2022 č. j. 95 Co 86/2022-218, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a R. H., zastoupené JUDr. Ing. Janem Fišerem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném výroku, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 15. 12. 2021 č. j. 11 C 41/2015-196 Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") zastavil řízení o určení vlastnictví ke dvěma vozidlům (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici jako žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalované náhradu nákladů řízení ve výši 50 246,63 Kč (výrok II.). Zastavení řízení okresní soud odůvodnil s odkazem na §96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tím, že dne 11. 3. 2020 vzala vedlejší účastnice žalobu zpět a stěžovatelka podáním ze dne 2. 6. 2020 se zpětvzetím souhlasila. Výši nákladů řízení stěžovatelky sestávajících z nákladů jejího právního zastoupení stanovil okresní soud podle §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Při stanovení odměny advokáta stěžovatelky okresní soud považoval za tarifní hodnotu cenu věcí ve výši 1 110 000 Kč za každý ze sedmi úkonů právní služby.
3. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu a) ve výroku I. potvrdil, b) ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše nákladů řízení činí 32 084,28 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k nákladovému výroku krajský soud dovodil, že okresní soud správně podle §146 odst. 2 o. s. ř., přiznal stěžovatelce vůči vedlejší účastnici, na jejíž straně shledal zavinění na zastavení řízení, nárok na náhradu nákladů řízení. Okresní soud však podle krajského soudu nesprávně určil výši odměny advokáta stěžovatelky, když vycházel z tarifní hodnoty 1 110 000 Kč určené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu, kterou okresní soud zřejmě (z odůvodnění jeho rozhodnutí to výslovně nevyplývá), zjistil z rozsudku téhož soudu č. j. 5 T 188/2015-479, kterým byla pro účely trestního řízení obžalovaného (bývalého manžela stěžovatelky) zjištěna výše škody způsobené stěžovatelce odcizením motorových vozidel značky Hymer C 642 a Volvo XC 90 v říjnu 2014 ve výši 1 110 000 Kč. Krajský soud poukázal na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, jestliže např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty věci a její zjišťování by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty. Ve vztahu k posuzované věci krajský soud dospěl k závěru, že v trestním rozsudku uváděnou hodnotu (cenu) mohla mít vozidla v roce 2014, kdy byla stěžovatelce odcizena, ale nikoli v letech pozdějších, tj. od roku 2015 do roku 2021, kdy právní zástupce stěžovatelky vykonával v tomto řízení jednotlivé úkony právní služby, neboť cena vozidel nepochybně časem klesala. Podle krajského soudu tedy nelze pro účely stanovení výše odměny advokáta aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu. Jelikož hodnota vozidel v době započetí jednotlivých úkonů právní služby advokáta stěžovatelky (hodnota sporu) nebyla (jak vyplývá z obsahu spisu) spolehlivě zjištěna a náklady na zjišťování této ceny by byly neúměrné účelu, kterému má takové zjištění sloužit, je třeba podle krajského soudu pro zjištění tarifní hodnoty použít pravidla uvedená v §9 advokátního tarifu. Jelikož v tomto řízení se vede spor o určení vlastnického práva ke dvěma vozidlům, tj. věcem movitým, je třeba vycházet z tarifní hodnoty 2 x 35 000 Kč podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je majitelkou motorových vozidel značky Hymer C 642 a Volvo XC 90, která jí prodal její bývalý manžel, který je po té údajně daroval vedlejší účastnici - své dceři. Toto jeho jednání bylo předmětem trestního řízení vedeného proti němu u okresního soudu pod sp. zn. 5 T 188/2015. Před pravomocným skončením tohoto řízení však bývalý manžel stěžovatelky zemřel. Vedlejší účastnice u okresního soudu podala proti stěžovatelce ohledně uvedených vozidel určovací žalobu, kterou následně vzala zpět (řízení bylo vedeno u okresního soudu pod sp. zn. 11 C 41/2015). Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť náhrada nákladů řízení jí byla přiznána pouze podle §9 advokátního tarifu a nikoli podle §8 advokátního tarifu. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by se cena věcí (tarifní hodnota) v průběhu řízení měnila a že by ji bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení
6. Soudce zpravodaj zaslal podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu a vedlejší účastnici.
7. Krajský soud ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, neboť napadeným usnesením nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve vztahu k jednotlivým důvodům rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před okresním soudem krajský soud odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení.
8. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že napadené usnesení krajského soudu je správné a ústavní stížnost není důvodná.
9. Stěžovatelka ve své replice setrvala na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti, že předmět sporu měl a musel mít po celou dobu řízení konstantní hodnotu, a to tu, kterou měl v okamžiku jeho odcizení. Krajský soud měl proto vycházet z §9 advokátního tarifu a výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení potvrdit.
10. Vedlejší účastnice Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě repliku neposlala.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
14. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další]. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud v předmětné věci nedopustil.
15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výší náhrady nákladů jejího právního zastoupení, která jí byla krajským soudem přiznána podle §9 advokátního tarifu, a nikoli podle §8 advokátního tarifu, jak požadovala. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že se cena věcí (tarifní hodnota) v průběhu řízení měnila a že by ji bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že §9 odst. 1 advokátního tarifu lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi [srov. nález ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, a obdobně v nálezy ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01(N 6/29 SbNU 41) nebo ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56 SbNU 571), ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747) a ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671)].
17. Při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví či neplatnosti právních úkonů soud primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu, schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor ve smyslu §9 odst. 3 písm. a), popř. §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu, tedy toliko při absenci ověřitelného údaje o ceně věci je spor o určení vlastnictví sporem ve smyslu §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Pro posouzení nyní napadeného postupu krajského soudu je tedy rozhodná otázka, zda v předmětném řízení měly soudy k dispozici ověřitelný údaj o ceně věcí [viz nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763)].
18. V předmětné věci se krajský soud při rozhodování o nákladech právního zastoupení neztotožnil se závěry okresního soudu. Okresní soud podle krajského soudu nesprávně určil výši odměny advokáta stěžovatelky, když vycházel z tarifní hodnoty 1 110 000 Kč, kterou okresní soud zřejmě zjistil z rozsudku tohoto soudu č. j. 5 T 188/2015-479. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v trestním rozsudku uváděnou hodnotu (cenu) mohla mít vozidla v roce 2014, kdy byla stěžovatelce odcizena, ale nikoli v letech pozdějších, kdy právní zástupce stěžovatelky vykonával v tomto řízení jednotlivé úkony právní služby, neboť cena vozidel časem klesala. Podle krajského soudu tedy nelze pro účely stanovení výše odměny advokáta v předmětné věci aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu. Protože hodnota vozidel v době započetí jednotlivých úkonů právní služby advokáta stěžovatelky (hodnota předmětu sporu) nebyla podle obsahu spisu spolehlivě zjištěna, a náklady na zjišťování této ceny by byly neúměrné účelu, kterému má takové zjištění sloužit, vyšel krajský soud z tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu.
19. Krajský soud tedy v předmětné věci pro právně relevantní podklad pro závěr o hodnotě věci podle §8 odst. 1 advokátního tarifu ve spisu žádný podklad nenašel. Znalecky obvyklá cena předmětných věcí v průběhu řízení zjištěna nebyla, ani to pro rozhodnutí o zastavení řízení nebylo zapotřebí. Krajský soud proto při stanovení výše odměny právního zástupce stěžovatelky správně stanovil podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu hodnotu ve výši 35 000 Kč (2x), když v předmětném řízení nebyla cena předmětu sporu spolehlivě zjištěna cena a žádná ze stran pro rozhodování o nákladech řízení nepředložila znalecký posudek, který by obvyklou cenu věcí stanovil.
20. Ústavní soud poukazuje na to, že §9 odst. 1 advokátního tarifu lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Konstatování možnosti zjištění hodnoty předmětu řízení jen s nepoměrnými obtížemi je výsledkem individuálního posouzení každé věci, přičemž jediným orgánem povolaným k učinění takového závěru je obecný soud, před nímž rovněž k této otázce probíhá dokazování (srov. nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15).
21. Ústavní soud v postupu a rozhodnutí krajského soudu v předmětné věci neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že krajský soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval. Závěr krajského soudu o nutnosti stanovit tarifní hodnotu předmětného sporu podle §9 advokátního tarifu byl krajským soudem řádně a srozumitelně odůvodněn. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč vycházel z tarifní hodnoty 35 000 Kč stanovené podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (a nikoliv tedy z hodnoty stanovené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu) a v čem je možné spatřovat nepoměrné obtíže při stanovení hodnoty věcí. Byť lze v návaznosti na nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 připustit možnost určení hodnoty věci znalcem, popř. jiným způsobem, podle Ústavního soudu není možné přehlédnout, že v nyní posuzované věci (na rozdíl od nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15) neexistovalo dostatečně objektivizované a aktuální posouzení hodnoty věci (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1431/18). V této souvislosti je možno přihlédnout rovněž k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1492/2016, podle kterého pouze pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí.
22. Ústavní soud konstatuje, že právnímu závěru krajského soudu, přijatému v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, podle něhož odměnu advokáta za poskytování právních služeb je nutné v případě stěžovatelky, kdy šlo o zastupování v řízení o určení vlastnictví, stanovit podle §9 advokátního tarifu, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva, ve stěžovatelčině případě dokonce pouze podzákonného právního předpisu, sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
23. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu