ECLI:CZ:US:2023:1.US.3131.23.1
sp. zn. I. ÚS 3131/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ludmily Venkrbcové, zastoupené Mgr. Daliborem Franzem, advokátem, sídlem Mařákova 263/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2023 č. j. 22 Cdo 2361/2022- 218, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 28 Co 238/2021-164, ve znění opravného usnesení ze dne 4. února 2022 č. j. 28 Co 238/2021-177 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. dubna 2021 č. j. 14 C 18/2020-86, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Evy Horákové, Mgr. Jany Stojanovové, Pavla Horáka a Ing. Václava Horáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení, že smlouva uzavřená dne 19. 1. 2015 mezi čtvrtým vedlejším účastníkem jako čtvrtým žalovaným a první vedlejší účastnicí jako první žalovanou o manželském majetkovém režimu spočívající v zúžení rozsahu společného jmění manželů je vůči ní právně neúčinná (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva o zřízení služebnosti uzavřená dne 19. 1. 2015 mezi čtvrtým vedlejším účastníkem a první vedlejší účastnicí o zřízení bezplatného a doživotního užívání nemovitosti je vůči ní právně neúčinná (výrok II.) a zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že darovací smlouva uzavřená dne 7. 4. 2015 mezi první vedlejší účastnicí jako dárkyní na straně jedné a druhou vedlejší účastnicí jako druhou žalovanou a třetím vedlejším účastníkem jako třetím žalovaným na straně druhé, jako obdarovanými, je vůči ní právně neúčinná (výrok III.). Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VII.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil v nákladových výrocích V. a VI., ve výrocích I. - IV. a VII. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. - IV.).
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro vady odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je neprojednatelné, neboť v něm není řádně vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje přípustnost dovolání. Stěžovatelka uvedla dva důvody přípustnosti dovolání (doposud nevyřešenou otázku a zároveň požadavek, aby Nejvyšší soud vyřešil otázku jinak, než ji dosud rozhodoval), aniž by dále ve vztahu ke konkrétním námitkám specifikovala, o který z důvodů opírá její přípustnost. Oba důvody přípustnosti k jedné právní otázce se přitom vylučují. V dovolání stěžovatelka dále neformulovala zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud v dané věci zabývat, přičemž rozhodnutí krajského soudu je založeno na několika právních závěrech. V dovolání není vymezeno, jaká přípustnost by se k těmto jednotlivým otázkám měla vztahovat - zda má jít o právní otázku dosud neřešenou nebo právní otázku, která je rozhodována Nejvyšším soudem rozdílně, což platí tím spíše, že dovolání neobsahuje odkaz na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu a ani na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by měla tvrzený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu založit. Z dovolání tedy není ani patrno, která otázka hmotného nebo procesního práva by měla být Nejvyšším soudem posuzována a nebyl k ní vztažen ani důvod přípustnosti dovolání. Dovolání je tak pouze obecnou polemikou s rozhodnutím krajského soudu a vyjádřením nesouhlasu s konečným závěrem krajského soudu, což však zákonné náležitosti dovolání nesplňuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje průběh sporu mezi ní a vedlejšími účastníky, uvádí, že byla dlouholetou klientkou čtvrtého vedlejšího účastníka, který se vůči ní dopustil zpronevěry. Vedlejší účastníci pak stěžovatelku zkrátili na jejích právech tím, že první vedlejší účastnice a čtvrtý vedlejší účastník uzavřeli smlouvu o zúžení společného jmění manželů a dále smlouvu o vypořádání společného jmění manželů. Následně uzavřeli darovací smlouvu s druhou vedlejší účastnicí a s třetím vedlejším účastníkem a dále smlouvu o zřízení služebnosti.
6. Stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly na vypořádání majetku mezi manželi toliko obecnou promlčecí lhůtu s odkazem na §737 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, když úmyslem vypořádání bylo následné zkrácení stěžovatelky. Soudem zvolená interpretace vede k nevyváženosti v přístupu ke zkracujícím jednáním. Stěžovatelka má dále za to, že námitka promlčení je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, když uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Vedlejší účastníci jednali společně v úmyslu zkrácení budoucí náhrady škody v podobě zmaření zpronevěřených prostředků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné již k dispozici neměla.
8. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu je podaná ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz sub 22).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
12. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
14. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je navíc ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí rovněž jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
15. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
16. Nesplní-li dovolatel tuto svou základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, když jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
17. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jak z výše uvedené rekapitulace obsahu ústavní stížnosti vyplývá (viz sub 5 a 6), stěžovatelka žádnou konkrétní argumentaci v ústavní stížnosti neuplatnila.
18. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky pečlivě zabýval, avšak dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani důvod dovolání, což jsou obligatorní náležitosti dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval ústavně konformním způsobem, odmítl-li dovolání stěžovatelky jako vadné.
19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že dovolání trpí vadami, pro které nelze dovolání projednat. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve svém dovolání řádně nevymezila důvod dovolání a ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatelka tak zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála.
21. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
22. Jak z výše uvedeného vyplývá, stěžovatelka dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnila řádně, a tak způsobila, že její dovolání bylo jako vadné odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl například podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatelka materiálně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
23. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu