ECLI:CZ:US:2023:1.US.865.23.1
sp. zn. I. ÚS 865/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Parisa L Azarbal, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023 č. j. 3 Cmo 103/2022-130, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadeném výroku, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 27. 6. 2022 č. j. 73 Cm 157/2021-35 výrokem I. zastavil řízení o uložení povinnosti předložit požadované listiny a uložil Společenství vlastníků X (dále jen "SVJ") povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů řízení 20 570 Kč (výrok II.). Výrokem III. rozhodl, že se stěžovatelce vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Zastavení řízení městský soud odůvodnil s odkazem na podání stěžovatelky ze dne 10. 6. 2022, kterým vzala svůj návrh zpět, protože vedlejší účastník po podání žaloby jí zpřístupnil všechny požadované dokumenty a poskytl jí i dostatečnou součinnost z poskytnutých listin. Stěžovatelce byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 20 570 Kč a vrácena poměrná část soudního poplatku 1 000 Kč dle §10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, protože ke zpětvzetí a zastavení řízení došlo před jednáním ve věci samé.
3. Proti usnesení městského soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") přezkoumal předcházející řízení, k jeho výzvě se vyjádřil vedlejší účastník a doplnil důkazy k prokázání svých tvrzení a dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka je důvodné, avšak jen ohledně některých odvolacích námitek a tedy v jiném než tvrzeném rozsahu. Vrchní soud v Praze usnesení městského soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení výrokem I. a výrokem II. nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je majitelkou bytové jednotky č. X1 a spoluvlastnického podílu na domě č. p. X2 na adrese XXX a je též členem SVJ. Začala se zajímat o správu a hospodaření se společným majetkem, protože měla pochybnosti, zda rozhodnutí výboru SVJ nejsou činěna ke škodě společného majetku. Požadované dokumenty SVJ ji nebyly poskytnuty, proto se obrátila s žalobou na soud. Teprve po zahájení řízení obdržela požadované dokumenty a byla ji poskytnuta součinnost, proto žalobu vzala zpět. Městský soud řízení zastavil, ale SVJ podalo odvolání, protože nesouhlasil s povinností nahradit stěžovatelce náklady řízení. Stěžovatelka se vyjádřila k odvolání vedlejší účastnice SVJ prostřednictvím právního zástupce, ale žádné další písemnosti jí vrchní soud již nezaslal a vydal překvapivé rozhodnutí, kterým změnil rozhodnutí městského soudu.
5. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť řízení probíhalo v rozporu s procesními předpisy (§205a občanského soudního řádu). Vrchní soud neprovedl řádně dokazování, neměla možnost se seznámit s důkazy před podáním žaloby, vyjádřit se a vznést závažné námitky, které by důkazy SVJ zpochybnily. Dokumenty byly nahrány chaoticky na cloudu bez logického uspořádání, tím bylo znemožněno se s nimi seznámit. Vrchní soud nekriticky převzal tvrzení SVJ, že 8 z 15 požadovaných dokumentů bylo poskytnuto před podáním žaloby a nespravedlivě rozhodl, že procesní zavinění je u účastníků řízení zhruba stejné, proto nepřiznal náklady řízení žádnému z nich. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím vrchního soudu, proto navrhla, aby Ústavní soud zrušil nálezem usnesení napadené ústavní stížností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
10. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou jen výjimečné [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), usnesení ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 633/05 a další]. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však vrchní soud v předmětné věci nedopustil.
11. Ústavní soud v postupu a rozhodnutí vrchního soudu v předmětné věci neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nepřiznáním náhrady nákladů jejího právního zastoupení vrchním soudem, který změnil rozhodnutí městského soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že vrchní soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval a odůvodnil je v souladu s §169 občanského soudního řádu. Vrchní soud dospěl k závěru, že procesní zavinění řízení u obou účastníků řízení je zhruba stejné, takže právo na náhradu nákladů řízení dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu nemá ani jeden z nich. Vrchní soud dostatečně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že SVJ požadované dokumenty stěžovatelce zpřístupnilo před podáním žaloby (8 bodů z 15 žádaných). Vrchní soud vycházel z rozsáhlé korespondence mezi účastníky řízení, která započala v listopadu 2020 a ze které vyplynulo, že stěžovatelka má zájem se seznámit a nahlížet do úplně všech dokladů, které od vzniku SVJ existují. Vrchní soud přisvědčil SVJ, že jelikož větší část dokladů byla všem vlastníkům včetně stěžovatelky postupně zpřístupňována a zpřístupněna na úložišti (cloudu), což vrchní soud považoval za dostatečný způsob, jak umožnit nahlížet do dokumentů, racionální jádro měl i jeho požadavek vznesený v rámci komunikace před podáním žaloby vyjádřený v několika reakcích na výzvy stěžovatelky, aby doklady, které podle ní ještě schází, blíže specifikovala. Ústavní soud konstatuje, že právní závěr vrchního soudu byl přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, podle něhož právo na náhradu nákladů řízení dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu nemá ani jeden z nich.
12. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. Rozdílný názor ve stěžovatelčině případě sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. května 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu