ECLI:CZ:US:2023:1.US.889.23.1
sp. zn. I. ÚS 889/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem se sídlem Revoluční 724/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 3470/2022-247 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2022 č. j. 14 Co 119/2022-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy ve výši 6 435 042,60 Kč. Tato částka sestávala z náhrady škody ve formě ušlého zisku ve výši 2 457 707,60 Kč a 289 520 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 498 615 Kč, náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 3 000 000 Kč a náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup ve formě průtahů ve výši 189 200 Kč. Soud prvního stupně řízení co do částky 470 900 Kč zastavil (I.), žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli 271 533,45 Kč (II.), žalobu co do částky 5 692 609,55 Kč zamítl (III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IV.). Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalobu o zaplacení 271 533, 45 Kč zamítl (I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. ohledně částky 126 500 Kč změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit stěžovateli, ve zbytku výrok soudu prvního stupně potvrdil (II.). Výrokem III. a IV. rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Proti výrokům I., III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání ve vztahu k námitkám týkajícím se ušlého zisku odmítl jako nepřípustné, ve vztahu ke zbývajícím otázkám (výše zadostiučinění a nepřiměřená délka řízení) dovolání odmítl pro vady.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu týkajícími se odmítnutí dovolání z důvodu, že se část argumentace nevztahovala k napadeným výrokům. Stěžovatel uvádí, že jelikož z jeho strany byl napaden mimo jiné výrok I. rozsudku Městského soudu v Praze, kterým došlo k zamítnutí části nároku žalobce, tj. vztahují se na něj otázky zadostiučinění, délky trestního řízení i ušlého zisku. Další argumentace stěžovatele pak směřuje do právního posouzení výše jeho ušlého výdělku. Stávající praxe, kdy soudy neuznávají náhradu za ušlý výdělek žalobce, jelikož nevznikl, protože na umístění v zahraničí není právní nárok, je zcela chybný. Stěžovatel odkazuje na rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1790/21. Není podle něj dán důvod, aby nešlo toto rozhodnutí aplikovat i na jeho případ. K otázce zadostiučinění pak namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3271/20.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje odmítnutí dovolání pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti dovolání. Vymezení přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Ústavní soud z dovolání přiloženého stěžovatelem k ústavní stížnosti a z rozhodnutí Nejvyššího soudu ověřil, že se Nejvyšší soud zabýval veškerými námitkami stěžovatele obsaženými v dovolání a dostatečně a srozumitelně osvětlil, proč takto vymezené námitky nepostačují k naplnění požadavku vymezení přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud správně připomíná, že tyto námitky navíc směřují proti části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou žalobce svým dovoláním nenapadl. Napadeným výrokem I. rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o náhradě škody ve formě ušlého zisku, právní posouzení obsažené v dovolání týkající se otázek zadostiučinění nebo délky trestního řízení tak nejsou relevantní. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Stěžovatel dále namítá, že stávající praxe soudů v otázce náhrady škody ve formě ušlého výdělku není správná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v této věci nejde. Soudy se v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem vypořádaly s argumenty stěžovatele včetně jím uváděných rozhodnutí a přesvědčivě odůvodnily své právní závěry.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje také proti závěrům soudů o výši přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a uvádí, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jím uvedeným nálezem Ústavního soudu. Z důvodu absentujícího vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k této otázce a nedostatečně vymezenému rozsahu dovolání se však Nejvyšší soud nemohl touto námitkou zabývat. Ústavní soud proto musí konstatovat, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02, I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li podle čl. 4 Ústavy úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu