ECLI:CZ:US:2023:2.US.3186.22.1
sp. zn. II. ÚS 3186/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky SPR a.s., se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1, zastoupené Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem Jungmannova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022, č. j. 23 Cdo 347/2022-259, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2021, č. j. 29 Co 241/2021-225, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. ledna 2021, č. j. 25 C 132/2020-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními soudy
1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ("ERÚ") ze dne 15. 10. 2019, č. j. 03274-54/2018-ERU, sp. zn. SLS-03274/2018-ERU, ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ ze dne 21. 4. 2020, č. j. 03274-64/2018-ERU, tak, že jí vznikl nárok na podporu elektřiny vyrobené fotovoltaickou elektrárnou ("FVE") Dubí ve formě zeleného bonusu stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a že žalovaná společnost OTE, a. s. (vedlejší účastnice) je povinna zaplatit stěžovatelce částku 165 812,76 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 1. 2021, č. j. 25 C 132/2020-175, zamítl žalobu o nahrazení výše uvedeného správního rozhodnutí ERÚ ve spojení s rozhodnutím Rady ERÚ (výrok I) a o zaplacení 165 812,76 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vyšel přitom z výše uvedených zamítavých rozhodnutí ERÚ a provedl důkaz výpovědí svědka. Správní orgány své rozhodnutí odůvodnily tím, že podmínkou vzniku nároku na podporu elektřiny vyrobené využitím slunečního záření je skutečnost, zda FVE Dubí bylo možné považovat za uvedenou do tzv. ostrovního provozu do konce roku 2010 pro účely podpory tak, aby bylo možno uvažovat o uplatnění přechodných ustanovení zákona č. 330/2010 Sb. Z hlediska cenového rozhodnutí č. 4/2009 bylo rozhodné, kdy výrobce začal poprvé vyrábět elektřinu, a to účelně, což znamená, že musel být naplněn účel zákona o podpoře elektřiny. Podle rozhodovací praxe ERÚ výroba elektřiny nemůže být považována za účelnou, pokud dochází k napájení spotřebičů pouze v objektu výrobny. Otázkou bylo, zda elektřina vyrobená v předmětné výrobně sloužila jiné elektrárně, tj. konkrétně zda sloužila k vytápění buněk společnosti SKANSKA, které byly využívány i pro stavbu jiných elektráren v okolí. Účelnost je míněna ve smyslu §1 a §2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), dle kterého je účelem ochrana klimatu a životního prostředí. Otázka účelnosti výroby elektřiny v předmětné elektrárně byla řešena u společnosti SKANSKA, která sdělila, že dne 28. 12. 2010 byla provedena zkouška dodávky elektřiny prostřednictvím přímotopů SKANSKA v areálu staveniště, avšak nešlo o vytápění buněk, neb přímotopy se nacházely vně buněk. Podle zjištění ERÚ elektřina vyrobená v předmětné výrobně nebyla využívána pro jiné objekty. Podle názoru ERÚ nebylo prokázáno, že označená výrobna do konce roku 2010 vyráběla tzv. účelnou elektřinu, tedy elektřinu sloužící životnímu prostředí, a že by tak vznikl nárok na podporu dle zákona o podporovaných zdrojích energie (jinými slovy, že by předmětná elektrárna vyráběla tzv. zelenou energii). Elektrárna je uvedena do provozu, vyrábí-li legálně elektřinu a dodává ji do elektrizační soustavy - s výjimkou ostrovních provozů, což nebyl případ výrobny stěžovatelky. Není-li elektrárna zcela dokončena, nelze hovořit o uvedení výrobny do provozu. Vzhledem k tomu, že na konci roku 2010 proběhla pouze zkouška provozu elektrárny (ta byla sice připravena k trvalému spuštění a disponovala příslušnou licencí, avšak nebylo dokončeno galvanické připojení elektrárny k distribuční soustavě), nedošlo k uvedení výrobny žalobce do provozu. Stěžovatelka by musela splnit podmínku připojení k distribuční soustavě do 28. 2. 2011, aby jí vznikl nárok na podporu a byl mu zachován i po datu 1. 3. 2011 (čl. II. bod 1 zákona č. 330/2010 Sb.). K připojení výrobny do distribuční soustavy došlo až v listopadu 2011, a proto dle prvostupňového soudu stěžovatelce nárok na podporu nepřísluší.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Obvodní soud podle něj rozhodl na základě dostatečných skutkových zjištění a věc posoudil správně i po právní stránce. Městský soud zdůraznil, že licence byla stěžovatelce udělena pravomocně dne 25. 11. 2010, přičemž sama tvrdí, že v roce 2010 začala ve své provozovně, která fungovala v tzv. ostrovním provozu, vyrábět elektřinu. Je proto rozhodné, zda skutečně byla předmětná výrobna uvedena do ostrovního provozu, a to do 31. 12. 2010. Podle stanoviska ERÚ je předpokladem uvedení do provozu nejenom to, že elektrárna je dokončená, ale i to, že je splněna podmínka účelného využití elektřiny. Přitom nestačí provoz umožňující využívání zanedbatelného množství elektřiny v porovnání s instalovaným výkonem výrobny. Protože nebylo dokončeno galvanické připojení elektrárny k distribuční soustavě, nemohla stěžovatelka zahájit výrobu elektřiny do 31. 12. 2010 účelně, tedy v souladu s účelem zákona č. 180/2005 Sb. I podle městského soudu v prosinci 2010 došlo pouze ke zkoušce provozu elektrárny. Novelou zákona č. 180/2005 Sb. provedenou zákonem č. 330/2010 Sb. došlo s účinností od 1. 3. 2011 k omezení podpory pro FVE pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobně s instalovaným výkonem do 30 kWp, umístěné na střešní konstrukci nebo obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem, evidované v katastru. To se nevztahovalo na výrobnu stěžovatelky, která tyto předpoklady nesplňovala. Ve smyslu čl. II. bodu 1. zákona č. 330/2010 Sb. bylo nezbytné, aby splnila podmínku připojení k distribuční soustavě do 28. 2. 2011, aby jí vznikl nárok na podporu a byl mu zachován po 1. 3. 2011. Elektrárna ale byla připojena do distribuční soustavy až v listopadu 2011. Z těchto důvodů stěžovatelce nevznikl nárok na podporu elektřiny z obnovitelného zdroje uvedeného do provozu v roce 2011. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nenaplnění podmínek přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí za rozporná s právem na ochranu majetku a právem na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí jsou podle její rozsáhlé rekapitulace řízení vystavěna na závěru, že podmínkou uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu pro účely podpory elektřiny je využití v ní vyrobené elektřiny účelným způsobem, tzn. v souladu s účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. K takovému účelnému využití přitom podle obecných soudů může dojít teprve v okamžiku, kdy je výrobna elektřiny připojena k distribuční soustavě.
6. Uvedený závěr obecných soudů je ale dle stěžovatelky v rozporu s principem právní jistoty založen na extenzivním výkladu bodu 1.9 CR 4/2019, který nepřípustně rozšiřuje okruh taxativně stanovených podmínek pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu. Tím dochází k porušení zásady předvídatelnosti práva, která je neoddělitelnou složkou principu právní jistoty. Bod 1.9 CR 4/2009 připouští i jiný výklad, který je pro stěžovatele příznivější, protože nerozšiřuje okruh výslovně stanovených podmínek pro uvedení výrobny elektřiny do provozu. Obecné soudy ale v rozporu s principem in dubio pro libertate zvolily takový výklad, který je pro stěžovatele méně příznivý. Výklad přijatý obecnými soudy nerespektuje legitimní očekávání stěžovatele na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, pokud v roce 2010 splní podmínky pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie do provozu, které byly stanoveny bodem 1.9 CR 4/2009.
7. Obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že se vůbec nevypořádaly s námitkami a argumenty stěžovatelky uvedenými v odvolání a dovolání, kterými stěžovatelka brojila proti nepřípustnému rozšiřování podmínek uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu a kterými zpochybňovala aplikovatelnost závěrů Nejvyššího soudu uvedených zejm. v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 5137/2017 ze dne 9. 5. 2018 a sp. zn. 23 Cdo 2545/2019 ze dne 27. 11. 2019. Uvedený postup odvolacího a dovolacího soudu je v rozporu se závěry, k nimž dospěl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 968/2018 ze dne 29. 1. 2019. Odvolací soud rovněž ignoroval judikaturu Nejvyššího správního soudu rozhodnou pro posouzení otázky, zda mohlo při funkční zkoušce výrobny elektřiny a při výrobě zanedbatelného množství elektřiny ve vztahu k instalovanému výkonu výrobny dojít k naplnění účelu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Celkově nebyly argumenty stěžovatele řádně vypořádány.
8. V důsledku porušení práva na spravedlivý proces došlo též k porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Napadená rozhodnutí znamenají, že stěžovatelce bylo odepřeno právo na podporu elektřiny, jež je majetkovým právem. Stěžovatelka podmínky uvedení výrobny do ostrovního provozu splnila v roce 2010. V roce 2011 pak došlo k připojení výrobny do distribuční soustavy, čímž bylo založeno legitimní očekávání stěžovatelky, že má nárok na podporu elektřiny stanovenou pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Tomuto legitimnímu očekávání stěžovatelky je třeba přiznat ochranu.
9. Stěžovatelka vznesla před Ústavním soudem požadavek na předložení předběžných otázek k Soudnímu dvoru Evropské unie ("SDEU"), konkrétně (i) zda je v souladu s unijním právem, když jsou ve vnitrostátním právním prostředí pro naplnění podmínky uvedení výrobny elektřiny ze slunečního záření do provozu, pouhým výkladem dovozovány další věcné podmínky, které přitom vnitrostátní zákon ani cenové rozhodnutí (jako normativní právní akt) výslovně nestanoví; (ii) zda lze účel směrnice 2009/28/ES, tedy nahrazení elektřiny z neobnovitelných zdrojů elektřinou z obnovitelných zdrojů, naplnit výrobou a spotřebou elektřiny bez využití distribuční (či přenosové) soustavy v režimu tzv. ostatní vlastní spotřeby, tj. spotřeby elektřiny přímo výrobcem elektřiny nebo třetí osobou připojenou přímým vedením k výrobně elektřiny; (iii) pokud bude odpověď na předchozí otázku kladná, pak přichází na řadu otázka, proč by k této výrobě a spotřebě elektřiny nemělo být pro účely stanovení okamžiku uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu přihlédnuto; (iv) zda je v souladu s unijním právem, zejména se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES, když vnitrostátní právo dovozuje, že k účelu směrnice 2009/28/ES, tedy nahrazení elektřiny z neobnovitelných zdrojů elektřinou z obnovitelných zdrojů nelze přispět výrobou a spotřebou elektřiny bez využití distribuční (či přenosové) soustavy v režimu tzv. ostatní vlastní spotřeby, tj. spotřeby elektřiny přímo výrobcem elektřiny nebo třetí osobou připojenou přímým vedením k výrobně elektřiny; (v) zda je v souladu s unijním právem, že národní úprava nepřipouští soudní ani jiný přezkum rozhodnutí regulačního úřadu, kterým se stanoví výše jednotkových výkupních cen energie vyrobené z obnovitelných zdrojů. Uvedené otázky dle stěžovatele spočívají v posouzení souladu národní úpravy, zejména o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších předpisů (zejména ve znění zákona č. 330/2010 Sb.), a souladu příslušných Cenových rozhodnutí ERÚ, s ustanoveními směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (směrnice 2009/28/ES).
III. Posouzení Ústavním soudem
10. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
11. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
13. Spor mezi oběma stranami lze stručně rekapitulovat tak, že stěžovatelka před obecnými soudy požadovala, aby jí vedlejší účastnice uhradila částku 165 812,76 Kč s příslušenstvím od 1. 1. 2018 do zaplacení, a aby o tomto požadavku bylo rozhodnuto jak ve správním řízení, tak i v řízení dle části páté o. s. ř. Před obecnými soudy stěžovatelka namítala, že provozuje FVE o výkonu 4,987 MV, která byla uvedena do provozu 28. 12. 2010, neb tehdy bylo na elektroměru naměřeno konkrétní množství vyrobené elektřiny. Výrobnu začala provozovat v tzv. ostrovním provozu v době do 31. 12. 2010. K prvnímu paralelnímu připojení výrobny k distribuční soustavě došlo 16. 11. 2011. Podle stěžovatelky výrobna splnila podmínku čl. II. bod 2. zákona č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a proto jí za vyrobenou elektřinu přísluší podpora ve výši stanovené pro zdroje uvedené do provozu od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011. Vedlejší účastnice výrobnu stěžovatelky odmítla registrovat jako výrobnu podporovanou s tím, že nesplnila podmínku v §3 odst. 5 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Zmíněné ustanovení omezilo s účinností od 1. 3. 2011 podporu pro zdroje využívající slunečního záření maximálním výkonem 30 kWp, což není případ stěžovatelky. Podle názoru vedlejší účastnice nebylo prokázáno, že došlo k uvedení do ostrovního provozu v roce 2010. Elektrárna byla uvedena do provozu dnem 16. 11. 2011, tedy jde o nepodporovaný zdroj. Právě posouzení vedlejší účastnice přitom obecné soudy srozumitelným způsobem přisvědčily, odůvodnění obecných soudů přitom nevybočuje z ústavních kautel práva na spravedlivý proces.
14. Nejvyšší soud se vypořádal se stěžovatelkou namítanou judikaturou tím, že její závěry rekapituloval a zdůraznil, z jakých důvodů argumentace stěžovatelky neobstojí. Nejednalo se tedy pouze o povšechné vypořádání, jak ve své stížnosti stěžovatelka naznačuje. Nejvyšší soud konkrétně vyložil, že již v rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, dovolací soud konstatoval, že účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů není, aby se stavěly FVE, nýbrž jeho účelem je zvýšení podílu dodávané elektřiny, která pochází z obnovitelných zdrojů. Je zřejmé, že FVE dosáhne svého účelu až v okamžiku, kdy dodává elektřinu do distribuční soustavy, a pro naplnění tohoto účelu je logicky nezbytný předpoklad jejího zapojení do distribuční soustavy. Energetický regulační úřad je pak v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit pojem "uvedení do provozu". Následně v rozsudku ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na podporu podle zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010 spočívající v tom, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, platí i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy. Nejvyšší soud těmito rozhodnutími jednak upřesnil právní posouzení vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněného pod číslem 104/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak z jejich závěrů vycházel i v navazující judikatuře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1272/2021, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019). Nejvyšší soud stěžovatele rovněž upozornil, že správnost právních závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, resp. jejich souladnost s ústavním pořádkem pak potvrdil i Ústavní soud, jestliže ústavní stížnosti proti nim odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2689/18, a usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 787/20). Závěry vyslovené Nejvyšším soudem Ústavní soud považuje za racionální a pečlivě odůvodněné.
15. Stěžovatelka před Ústavním soudem požadovala předložení předběžné otázky SDEU. V obecné rovině dojde k porušení práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, v případě nepoložení předběžné otázky SDEU pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, nebo je-li spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. Jak již konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17, standardy ústavního přezkumu nepoložení předběžné otázky nejsou totožné se standardy, jež na soudy posledního stupně klade unijní právo. Zatímco unijní právo ukládá soudům posledního stupně povinnost obrátit se na SDEU vždy, když mají o správném výkladu unijního práva důvodnou pochybnost (srov. koncept acte clair, jak plyne z rozsudku ve věci CILFIT, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4468/2008 ze dne 25. 7. 2002), Ústavní soud respektuje uvážení obecných soudů při výkladu unijního práva a klade na ně pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
16. V nyní projednávané věci Ústavní soud ve světle citované judikatury shledal, že nebylo prima facie zjevné nutné položení předběžné otázky, aby již na tomto místě mohl Ústavní soud shledat pochybení obecných soudů ústavně-právní relevance. Ústavní soud se proto dále zabýval tím, zda stěžovatelka požaduje položení předběžné otázky poprvé před Ústavním soudem, nebo tak učinila již před Nejvyšším soudem. Za tím účelem si vyžádal obsah stěžovatelčina dovolání. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2839/21 ze dne 22. 11. 2022 přitom není právo na soudní ochranu porušeno, nepředloží-li Nejvyšší soud SDEU předběžnou otázku týkající se merita podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"), shledá-li, že je dovolání vadné či nepřípustné podle pravidel občanského soudního řádu bez ohledu na případnou odpověď SDEU. Namítá-li však dovolatel v dovolání, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku práva EU a vymezí-li zároveň, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud poruší právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítne-li dovolání bez dalšího jako vadné.
17. V posuzované věci se dovolací soud neměl příležitost vyjádřit k postupu podle čl. 267 SFEU, neboť stěžovatelka toto nenamítala. Jak plyne z dovolání, které si Ústavní soud vyžádal, stěžovatelka toto po Nejvyšším soudu nepožadovala. V rámci subsidiarity řízení o ústavní stížnosti tak tento soud nemohl jejímu návrhu vyhovět. Předně je k předkládání předběžných otázek příslušný Nejvyšší soud jako soud sjednocující judikaturu civilních soudů. Lze přitom odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3378/2018, v němž tento soud při posuzování odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením unijního práva dovodil, že Ústavní soud nemá v řízení o ústavních stížnostech povinnost obracet se s předběžnými otázkami na SDEU. Z pohledu práva stěžovatelky na spravedlivý proces je však podstatné, že požadavek stěžovatelky na předložení předběžných otázek (a jejich vymezení z její strany), nemá místo poprvé až před Ústavním soudem. Nejvyšší soud nepochybil, když k jejich předložení sua sponte nepřistoupil na základě rozumných a odůvodněných měřítek.
18. Ústavní soud neshledal důvodné žádné stěžovatelkou vznesené námitky. Na základě těchto skutečností ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o naléhavém (přednostním) projednání ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neb svým postupem fakticky návrhu vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu