ECLI:CZ:US:2023:2.US.615.23.1
sp. zn. II. ÚS 615/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavla Marouska, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 10 C 9/2022-47 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 21. února 2023 č. j. 10 C 9/2022-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 3. 2023 a doplněnou podáním ze dne 29. 3. 2023, se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základního práva podle čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušen článek čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Ze spisového materiálu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 9. 2020 č. j. 10 C 333/2019-51 byla (prodávající) žalované (v nyní souzené věci v postavení žalobkyně; dále jen "žalobkyně") uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem (v původním řízení v postavení žalobce, v nyní souzené věci v postavení žalovaného; dále jen "stěžovatel") v rozsudku specifikovanou kupní smlouvu (na kupní cenu 30 475 Kč), a to do jednoho týdne od právní moci rozsudku. Pokud žalobkyně tuto povinnost v uvedené lhůtě nesplní, kupní smlouva se bude považovat za (fiktivně) uzavřenou uplynutím jednoho týdne od právní moci rozsudku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ani přes výzvu žalobkyně s ní kupní smlouvu neuzavřel, kupní smlouva se považovala za uzavřenou ke dni 3. 6. 2021, kdy měla žalobkyně obdržet kupní cenu.
Předmětem žaloby v nyní souzené věci bylo zaplacení nákladů na právní zastoupení žalobkyně související s vymáháním kupní ceny ve výši 30 475 Kč a úroků s prodlení. Napadeným rozsudkem (ve znění v záhlaví uvedeného opravného usnesení) okresní soud rozhodl, že se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 645 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 6 400 Kč (výrok II.). Okresní soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel se kvůli nezaplacené kupní ceně dostal do prodlení a rozhodl o jeho povinnosti zaplatit úroky z prodlení a náklady právního zastoupení žalobkyně.
Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném a svévolném posouzení dané věci. Tvrdí, že v něm absentuje odůvodnění ve vztahu k právnímu titulu nároku uplatněného žalobou. Podle stěžovatele není dána příčinná souvislost mezi právní pomocí v podobě výzvy advokáta žalobkyně a úhradou kupní ceny. Za zásah do svých práv stěžovatel považuje také uložení povinnosti zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení. Okresnímu soudu dále stěžovatel vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, který považuje za nedůvodný a uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel nesouhlasí též s nákladovým výrokem napadeného rozsudku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 5 645 Kč, kterou okresní soud napadeným usnesením (ve znění opravného usnesení) uložil stěžovateli zaplatit, tak lze jednoznačně považovat za bagatelní. V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení II. ÚS 38/23 či III. ÚS 405/04), leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry.
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje ústavněprávní rozměr. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti ani žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho případu, v ústavní stížnosti neuvádí. V posuzované věci okresní soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil, a nelze tak přisvědčit námitkám stěžovatele o absenci řádného odůvodnění. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí okresního soudu neobsahuje žádnou z výše uvedených vad, které by mohly odůvodnit jeho ingerenci i přes to, že se jedná o tzv. bagatelní věc.
Tyto závěry se týkají i nesouhlasu stěžovatele s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Nejenom, že i v tomto případě se jedná o částku bagatelní, ale je třeba také připomenout, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi dlouhodobě k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 133/10). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2929/12). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal, neboť napadené rozhodnutí o nákladech řízení je řádně odůvodněno.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník,v. r.
předseda senátu