ECLI:CZ:US:2023:2.US.779.23.1
sp. zn. II. ÚS 779/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti S. B., zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 11. ledna 2023, č. j. 4 KZN 3242/2022-13, usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 19. října 2022, č. j. 10 ZN 4701/2022-5, a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná, ze dne 6. října 2022, č. j. KRPT-72218-59/TČ-2022-070312, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí a vyrozumění orgánů činných v trestním řízení.
2. Z příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Policie ČR, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Karviná, provedla úkony trestního řízení ve věci podezření ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit R. N. ke škodě stěžovatele, a poté usnesením uvedeným v záhlaví věc podle §159a odst. 1 tr. řádu odložil s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu okresní státní zastupitelství posoudilo jako nedůvodnou a zamítlo ji. V odůvodnění napadeného usnesení vysvětlilo, z jakých důvodů nelze v jednání jmenované spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, ani jiného trestného činu či přestupku, a konstatovalo, že prověřování bylo plně dostačující a dokazování nebylo třeba jakýmkoliv způsobem doplňovat.
3. Na základě podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") krajské státní zastupitelství prověřilo postup okresního státního zastupitelství a ve shodě s jeho závěry zopakovalo, že se nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by podezřelá osoba jednala způsobem, který by naplnil všechny zákonné znaky některého z trestných činů majetkové povahy, zejména zločinu podvodu, pro který bylo vedeno prověřování.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se státní zastupitelství obou stupňů dostatečně nevypořádala s jeho argumenty a nebyly prověřeny všechny rozhodné skutečnosti. Jejich rozhodování jsou svévolná a ve svém důsledku znemožňují poškozenému účinně se bránit v trestním řízení. Mezi povinnosti státu patří použití trestněprávních nástrojů mimo jiné i v případě porušení majetkových práv. Podle stěžovatele však orgány činné v trestním řízení této povinnosti nedostály a odpovědnost nepřípustně přenášejí na stěžovatele.
5. Po přezkoumání vyrozumění krajského státního zastupitelství a usnesení okresního státního zastupitelství z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291), usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7SbNU 343)].
7. Ústavní soud s odkazem na svoji judikaturu připomíná, že právo na účinné vyšetřování ve smyslu účinného prošetření trestního oznámení a trvání na nutnosti vynaložení všech možných prostředků pro trestní vyšetřování lze z ústavněprávního hlediska vyžadovat především v případech újmy ohrožující či poškozující zpravidla nenahraditelné individuální zájmy. Uplatní se zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161), nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 (N 216/79 SbNU 475), nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91), nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)].
8. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti zasahující do majetkových práv, ve smyslu závěrů rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. října 2008 (stížnost č. 70930/01), neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018), jinými slovy vyjádřeno, požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. II. ÚS 540/17 dne 4. 4. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1594/15 ze dne 27. 8. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013 a další). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Pouze tehdy, jsou-li v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy, je namístě závěr, že stát nedostál své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituoval zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13, usnesení sp. zn. II. ÚS 3860/18 ze dne 18. 12. 2018 a další).
9. V posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné pochybení, jež by odůvodnilo jeho zásah. Státní zastupitelství obou stupňů se stížností stěžovatele, resp. jeho podnětem k výkonu dohledu, zabývala, a shodně s policejním orgánem dospěla k závěru, že po vyhodnocení provedených důkazů se nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by R. N. jednala způsobem, který by naplnil všechny zákonné znaky některého z trestných činů majetkové povahy. Z uvedeného vyplývá, že orgány dozoru i dohledu hodnotily postup policejního orgánu při prověřování trestního oznámení stěžovatele jako přiměřený a dostačující pro objasnění skutkového stavu, samy se věcí zabývaly a na námitky stěžovatele přiměřeným způsobem reagovaly.
10. Ústavní soud uzavřel, že v posuzované věci neshledal nic, co by nasvědčovalo porušení ústavněprávních požadavků na účinné vyšetřování, jak byly shora vymezeny. Nepřisvědčil ani námitce o porušení práva na spravedlivý proces, neboť státní zastupitelství obou stupňů se věcí přiměřeným způsobem zabývala. Pokud jde o trestněprávní vztah obviněná - poškozený, který je nezbytným předpokladem toho, aby se stěžovatel vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu, ten v této fázi tr. řízení není dán. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ve fázi prověřování podle §158 až 159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze prošetřuje podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků nebo na základě trestního oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 tr. řádu. Proto u osob, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3322/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010). Obdobný názor zastává též ESLP, který judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (srov. rozhodnutí ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006, stížnost č. 29858/03).
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu