ECLI:CZ:US:2023:3.US.1108.23.1
sp. zn. III. ÚS 1108/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 22 Cdo 2258/2021-460, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jiřího B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2020 č. j. 7 C 315/2016-283 přikázal část movitých věcí ze společného jmění manželů do výlučného vlastnictví stěžovatelky (výrok I.) a část movitých věcí přikázal do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok II.). Výrokem III. okresní soud přikázal prodej nemovitých věcí ve společném jmění manželů a rozdělení výtěžku prodeje mezi účastníky v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z nich. V části, v níž se stěžovatelka domáhala vypořádání tří nádrží obsahujících motorovou naftu, a vypořádání finančních prostředků odpovídajících kupní ceně za nemovité věci v katastrálním území X, žalobu zamítl (výrok IV.). Vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílů 253 355 Kč (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. - VIII.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 28 Co 143/2020-416, výrokem I. rozsudek okresního soudu ve vztahu k položce "traktor domácí výroby" a k položce "bubnová sekačka" zrušil, a řízení ohledně vypořádání těchto movitých věcí zastavil (v této části vzala stěžovatelka žalobu zpět). Dále krajský soud výrokem II. rozsudek okresního soudu vyjma výroku IV. změnil, když dospěl k závěru, že po právní stránce jsou v posuzovaném případě dány důvody pro odklon od principu rovnosti podílů (již v řízení před okresním soudem mělo vyjít najevo, že se žalovaný soustavně a dlouhodobě dopouštěl na stěžovatelce psychického a fyzického týrání a že byl za tento skutek pravomocně odsouzen), a nově rozhodl o rozdělení movitých věcí [výrok II. body a) a b)] i výtěžku prodeje nemovitých věcí mezi účastníky v poměru 70 % ve prospěch stěžovatelky a 30 % ve prospěch vedlejšího účastníka [výrok II. bod c)]. Dále zamítl návrh stěžovatelky na vypořádání traktoru [výrok II. bod d)], uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce doplatek na vyrovnání ve výši 215 147 Kč [výrok II. bod e)] a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. - V.).
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku II. bodů c) a e) podal žalovaný dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že rozsudek krajského soudu vyjma výroku I. zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný (vedlejší účastník) a žalobkyně (stěžovatelka) nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius. Opačný závěr by byl dle Nejvyššího soudu v rozporu s dispoziční zásadou a rovněž se smyslem a účelem opravných prostředků.
5. Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti posledně uvedenému kasačnímu usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje jeho zrušení, neboť má zato, že postupem Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva. Uvádí, že z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Poukazuje na skutečnost, že krajský soud, jako soud odvolací doplnil dokazování o předmětný rozsudek, jímž byl vedlejší účastník uznán vinným trestným činem, a že při svém rozhodování přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka byla vedlejším účastníkem deset let psychicky i fyzicky týrána, což v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu považoval za důvod pro okolnost mající dopad na paritu podílu manželů. Neztotožňuje se se závěry Nejvyššího soudu, který dovodil, že je na místě aplikovat v civilním řízení (zde řízení o vypořádání společného jmění manželů) zásadu reformationis in peius, která se uplatňuje v trestním řízení. Dle stěžovatelky není na místě aplikovat zásadu reformationis in peius obecně v civilním řízení, a zvláště pak to není na místě v tomto případě, kdy se jedná o vypořádání společného jmění manželů a z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Dle jejího názoru, Nejvyšší soud bez dostatečného odůvodnění dochází k závěru, že §212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud na základě nesprávného právního posouzení znemožnil odvolacímu soudu rozhodnout ve prospěch stěžovatelky nad rámec odvolání vedlejšího účastníka, a stěžovatelce tak bylo upřeno právo na dosažení spravedlivého rozhodnutí.
6. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
7. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá mj. ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 nebo usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. výše zmiňované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
8. Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání vedlejšího účastníka řízení zrušen rozsudek krajského soudu (vyjma výroku I. rozsudku krajského soudu).
9. S ohledem na to, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí krajského soudu (vyjma výroku I.) zrušeno, a věc byla vrácena krajskému soudu k novému řízení, nejde v této části o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka i nadále uplatňovat všechna svá práva. Proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].
10. To však znamená, že za dané procesní situace stěžovatelka bude moci v tomto řízení uplatnit všechny námitky, které uplatňuje nyní v ústavní stížnosti, a pouze nebude-li srozuměna s výsledkem řízení před soudy a bude mít za to, že z jejich strany dojde k porušení jejích základních práv a svobod, může následně zvážit (po vyčerpání všech opravných prostředků) podání nové ústavní stížnosti, která již bude věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu usnesení ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1131/16, usnesení ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 576/14, anebo usnesení ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 624/16).
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka netvrdí žádnou okolnost, která by mohla vést k prominutí podmínky nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky z důvodu přesahu jejích vlastních zájmů dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a žádnou takovou okolnost neshledává ani zdejší soud.
12. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj