ECLI:CZ:US:2023:3.US.2425.23.1
sp. zn. III. ÚS 2425/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Zuzanou Segediovou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2023, č. j. 6 To 235/2023-78, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 2. června 2023, č. j. 2 PP 91/2023-70, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Mostě (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň okresní soud nepřijal záruku stěžovatelovy manželky za dovršení jeho nápravy. Po vyhodnocení provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že u stěžovatele není dán předpoklad prognózy vedení řádného života na svobodě. Stěžovatel se úmyslné trestné činnosti dopouštěl opakovaně a ani výkon citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody v minulosti (z kterého byl navíc podmíněně propuštěn) neměl na jeho chování vliv. Nelze přeceňovat zajištěné bydlení a práci, neboť ve stejné situaci byl stěžovatel rovněž v minulosti. Totéž se týká záruky stěžovatelovy manželky za jeho chování. Jejich manželství trvá již 29 let a oba manželé jej označili za "po celou dobu funkční", přesto se během této doby stěžovatel opakovaně dopouštěl trestné činnosti. Význam rodinného zázemí v této podobě byl proto marginální.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V případě stěžovatele, jakožto osoby se zjevnými sklony k páchání trestné činnosti, považoval krajský soud za zásadní skutečnost, že podmíněné propuštění (a to ani s dohledem) nedokázalo v minulosti naplnit svůj účel. U stěžovatele převládá příliš velké riziko recidivy a předložené záruky bydlení, zaměstnání a rodinného zázemí jsou v tomto směru nedostatečné. Skutečnost, že stěžovatel povede řádný život, nelze pouze předpokládat, musí být podložena konkrétními okolnostmi. Srovnal-li krajský soud stěžovatelovu nynější situaci se situací při předchozím podmíněném propuštění, nelze dospět k závěru, že by měl stěžovatel vybudováno nové a spolehlivější zázemí, které by mělo paralyzovat příčiny dřívějšího páchání trestné činnosti. Spoléhat nelze ani na institut dohledu, který v minulosti stěžovateli nebránil v páchání trestné činnosti. Stěžovatel tak bude muset nadále prokazovat své polepšení vzorným chováním a absolvovat některé resocializační programy, aby bylo možné proces jeho nápravy považovat za naplněný. Zdravotní stav stěžovatelovy manželky není v tomto směru rozhodující.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že závěry napadených rozhodnutí jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že splnil veškeré podmínky, aby mohl být propuštěn. Stěžovatel dobrovolně nastoupil do výkonu trestu a obratem uhradil veškeré své závazky. Má zajištěné zaměstnání a bydlení, které vlastní se svou manželkou. Ta nyní trpí onkologickým onemocněním, na které se přišlo až v průběhu výkonu trestu, což soudy hodnotily velmi laxně. Stěžovatel vyjádřil skutečnou lítost nad spáchanou trestnou činností. Hodnocení věznice má nadprůměrné. To vše soudy řádně nevyhodnotily a dospěly k paušálním závěrům, které v podstatě znemožňují jakékoliv dřívější propuštění stěžovatele. Odůvodnění je nedostatečné a formalistické. Soudy by měly konkrétně uvést, jakým způsobem se má stěžovatel chovat, aby mohl v budoucnu s novou žádostí uspět.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy v případech porušení zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. To platí i pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech přezkumu soudních rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), a ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323), či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13, a ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14]. Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
8. Jde-li o posouzení tzv. třetí podmínky podmíněného propuštění (tedy existenci záruk vedení řádného života na svobodě), v této oblasti soudního rozhodování je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda jiná důležitá kritéria neopomněly zohlednit. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je použily předpojatým způsobem bez důkazní opory [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411)]. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
9. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by jeho žádost o podmíněné propuštění byla odmítnuta pouze paušálními odkazy na jeho trestní minulost (u níž je navíc třeba zohlednit počet odsouzení ve vztahu k věku pachatele) za současného přehlédnutí všech ostatních (zejména pozitivních) okolností. Takový postup by byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21). Soudy však vzaly v potaz všechny okolnosti, jichž se stěžovatel ve svůj prospěch dovolává. Dospěly nicméně k závěru, že nepřevažují zjevná rizika recidivy. Především krajský soud v souladu se závěry výše uvedené judikatury Ústavního soudu porovnal situaci předchozího podmíněného propuštění se současným stavem. Následně dospěl k důkazně podloženému závěru, že k žádné významné proměně nedošlo. Za významnou skutečnost (z hlediska rizika recidivy) nepovažoval ani onemocnění stěžovatelovy manželky, neboť není zjevné, jakou zárukou řádného chování by mohlo být, vzhledem k tomu, že stěžovatelovo rodinné zázemí, jakož i institut dohledu, v minulosti selhalo. Tyto závěry nelze považovat za paušální, jak namítá stěžovatel. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by manželka byla v nemoci odkázána pouze na jeho péči. Za protiústavní nelze považovat ani to, že soudy hledí na stěžovatele, který již v minulosti po propuštění (v prakticky totožné situaci) selhal, přísnějšími měřítky. Neuplatnění zásady presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16) je v souladu s ústavním pořádkem, a to zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti.
10. Za chybný postup nelze považovat ani to, že krajský soud požaduje, aby stěžovatel v budoucnu absolvoval více resocializačních programů. Z judikatury Ústavního soudu nevyplývá, že by "návod", kterým mají soudy odsouzené osoby motivovat, musel být seznamem zcela konkrétních požadavků (viz např. nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1711/21).
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu