ECLI:CZ:US:2023:4.US.1208.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1208/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 9 To 57/2022-3115 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. ledna 2022 č. j. 3 T 21/2014-1306, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl, že podle §350m zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, výkon trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, jenž byl stěžovateli uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 3 T 21/2014, není promlčen. Okresní soud po přezkoumání důkazů shledal, že k promlčení výkonu trestu odnětí svobody nedošlo ani podle závěrů stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. Tpjn 301/2011, podle nichž urgence k dodání odsouzeného do výkonu trestu musí směřovat k realizaci zákonného pokynu a nesmí být jen formálním krokem. Přitom konkretizované úkony soudu ve stěžovatelově věci nebyly pouze formální, nýbrž směřovaly k výkonu trestu, o jehož promlčení stěžovateli jde, proto představovaly opatření přerušující běh promlčecí doby podle §94 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění přisvědčil závěrům okresního soudu a zdůraznil, že stěžovatel se nástupu do výkonu trestu odnětí svobody usilovně vyhýbá, nenastala zásadní disproporce mezi délkou uloženého trestu a dobou, po kterou stěžovatel k jeho výkonu nenastoupil, a tedy předmětný trest může nadále splnit svůj výchovný účel.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při posouzení jeho návrhu nepostupovaly správně. Dovozuje, že nerespektovaly stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2011, a tvrdí, že k přerušení běhu promlčecí doby došlo naposledy dne 11. 2. 2016, kdy okresní soud vydal žádost o provedení opatření nezbytných k vyžádání osoby z cizího státu. Následně okresní soud činil pouze opakované formální urgence, které s ohledem na absenci konkrétních kroků policejního orgánu vedoucích k realizaci příkazu k dodání do výkonu trestu nelze považovat za opatření podle §94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku. Za úkon splňující požadavky uvedeného ustanovení nelze považovat ani pokus okresního soudu z ledna 2020 o rozeslání mezinárodního zatýkacího rozkazu, který patrně dříve rozeslat opomenul, a to již z důvodu, že v této době předmětný institut neexistoval, v důsledku čehož nemohl vést k realizaci příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Podle stěžovatele došlo k promlčení výkonu trestu dnem 11. 2. 2021.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
7. Ke stěžovatelově argumentaci nejprve Ústavní soud uvádí, že opatřením podle §94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku není jen přímé nařízení výkonu trestu, ale jakýkoliv úkon obecného soudu směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde; nelze-li úkon učinit přímo k odsouzenému, patří se za něj považovat úkony, které mají potenciál dostat se do jeho povědomí.
8. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávní relevance v závěru krajského soudu, že okresní soud činil "vše, co bylo v jeho silách", když prováděl periodicky lustrace v informačních systémech a urgoval policejní orgán, aby řádně konal, vypátral pobyt stěžovatele a dodal ho do výkonu trestu, přičemž nešlo o pouze formální úkony, neboť na tyto soudní urgence policejní orgán reagoval faktickými úkony k naplnění příkazu, včetně informací o nových opatřeních (srov. např. vyrozumění policejního orgánu ze dne 26. 1. 2017, 4. 8. 2017, 18. 3. 2021 a 7. 7. 2021). Policejní orgán též získal některé poznatky, např. o komunikaci stěžovatele se svým otcem, a prověřoval kontakty stěžovatele v konkretizované lokalitě, což dále podporuje závěr, že je splněna i podmínka skutečné, a nikoliv toliko formální, snahy státní moci výkon trestu zajistit.
9. Okresní soud tedy uskutečňoval úkony k vymožení výkonu trestu (pátrání po stěžovateli), které přerušily běh promlčecí doby, přitom postupoval s respektem k osobní svobodě stěžovatele a úkony, které realizoval ve snaze zákonným způsobem (čl. 8 odst. 2 Listiny) zajistit výkon uloženého trestu, nelze označit za svévolné; srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451).
10. Ani stěžovatelovy námitky, které se týkaly nedodržení závěrů judikatury Ústavního soudu o slábnutí trestní represe pouhým během času, nejsou opodstatněné. Uvedené závěry [zejména obsažené v nálezu ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 (N 166/38 SbNU 327)] na stěžovatelovu věc v podstatě nedopadají. Uvedená judikatura především vytýkala pasivitu orgánům činným v trestním řízení ve věcech, kdy se odsouzená osoba nijak aktivně zadržení nebránila (útěkem do zahraničí, vytvořením falešné identity, apod.). Oproti tomu ve stěžovatelově věci existují poznatky, že stěžovatel se výkonu trestu odnětí svobody dlouhodobě a záměrně vyhýbá. Odsouzená osoba nemůže podle Ústavního soudu nabýt legitimní očekávání v nevykonání trestu, vyhýbá-li se aktivně zásahům orgánů České republiky činných v trestním řízení. Vyhovění návrhu na vyslovení promlčení trestu by v takovém případě šlo přímo proti smyslu tohoto institutu.
11. Jak bylo výše naznačeno, námitky stěžovatele jsou prakticky výhradně namířeny proti výkladu podústavního práva trestními soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, v nichž by výklad trpěl tak výraznými vadami, že by mohl zasáhnout i do základních práv a svobod, např. vykazoval-li by výklad znaky svévole [srov. usnesení ze dne ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13 či usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. V posuzované věci však k takové situaci nedošlo a z tohoto pohledu nemá Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle zjištění Ústavního soudu napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Ani stěžovatelova argumentace poukazující na nebezpečí vykonání uloženého trestu odnětí svobody neprokazuje, že mu bylo upřeno či porušeno právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
12. K námitce stěžovatele o porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud poznamenává, že již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97 (N104/9 SbNU 9)].
13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu