ECLI:CZ:US:2023:4.US.1644.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1644/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti K. Q., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 30 Cdo 891/2023-268, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 68 Co 300/2022-232 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. června 2022 č. j. 14 C 113/2020-188, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v minulosti trestně stíhán pro trestný čin zneužití informace v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, později překvalifikovaného na přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku. Poté, co byl stěžovatel opakovaně nepravomocně odsouzen Okresním soudem ve Žďáru nad Sázavou v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 153/2013 a odsuzující rozsudky tohoto soudu byly následně zrušeny Krajským soudem v Brně jako odvolacím soudem, byl v odvolacím řízení rozsudkem posledně uvedeného soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 4 To 211/2016-1423 obžaloby zproštěn. Tento rozsudek nabyl právní moci téhož dne.
3. Stěžovateli, který byl v daném období jediným společníkem a jednatelem obchodní společnosti X (dále jen "společnost X"), měla být v důsledku nezákonného trestního stíhání způsobena škoda spočívající ve snížení hodnoty jeho 100% obchodního podílu v uvedené společnosti. Výše této škody byla znaleckým posudkem obchodní společnosti Pražská znalecká kancelář, s. r. o. (dále jen "Pražská znalecká kancelář") vyčíslena ke dni 31. 8. 2017 částkou 6 080 000 Kč. Stěžovatel uplatnil nárok na zaplacení této částky dne 15. 1. 2019 žalobou proti vedlejší účastnici, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021 č. j. 31 C 11/2019-363 zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 2. 2022 č. j. 58 Co 419/2021-465. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1811/2022-485 odmítnuto zčásti jako nepřípustné, zčásti pro neodstraněné vady návrhu.
4. Pražská znalecká kancelář vypracovala dne 26. 2. 2020 Dodatek č. 1 k uvedenému znaleckému posudku, jímž stanovila výši škody již k datu ukončení trestního stíhání, resp. k datu 30. 11. 2016, celkovou částkou 13 336 000 Kč, tedy částkou o 7 256 000 Kč vyšší, než byla ta, které se stěžovatel domáhal první žalobou. Nárok na zaplacení částky představující tento rozdíl stěžovatel uplatnil druhou žalobou.
5. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla tato druhá žaloba stěžovatele zamítnuta. Obvodní soud se nejprve zabýval vedlejší účastnicí uplatněnou námitkou promlčení, kterou neshledal důvodnou. Pro její posouzení byl rozhodný §32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci"), podle něhož se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
6. Na základě skutkových zjištění učinil obvodní soud zjištění, že stěžovatel byl seznámen s obsahem daňového přiznání společnosti X za roky 2015 a 2016 a zprávou o výsledku hospodaření, z nichž měla vyplynout jeho vědomost o další škodě, teprve dne 9. 7. 2017 po podání daňového přiznání na příslušný úřad a zaslání příslušného formuláře do společnosti X. Nárok na náhradu škody ve výši 7 256 000 Kč tak byl promlčen nejdříve dnem 9. 7. 2020. U vedlejší účastnice byl proto tento nárok uplatněn dne 24. 6. 2020 a u soudu dne 26. 6. 2020, tedy včas a není promlčen. Obvodní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, podle něhož subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému nebo obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Dozvěděl-li se však o vzniku škody později, počíná tato doba běžet okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl a vázanost jejího počátku na doručení zrušovacího rozhodnutí (§32 odst. 1 věta druhá zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci) se neuplatní.
7. Jde-li o opodstatněnost nároku stěžovatele, podle obvodního soudu nelze uzavřít, že by vznik škody byl v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním. Případných příčin poklesu tržeb společnosti X bylo více a poměr jejich vlivu nelze ze zjištěného základu pro rozhodnutí objektivně určit.
8. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval městský soud, který napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, byť z jiných důvodů. Podle městského soudu musel mít stěžovatel již dne 29. 11. 2016, kdy mu byl oznámen zprošťující rozsudek, povědomí o tom, že mu vznikla újma na jeho majetku, včetně toho, o újmu jakého druhu a rozsahu šlo a kdo za ni odpovídá. Stěžovatel jako jediná osoba, od níž se veškerá činnost společnosti odvíjela, byl s její majetkovou situací nepochybně průběžně obeznámen, a již v průběhu trestního stíhání mu muselo být zřejmé, že v důsledku výrazného utlumení činnosti se hospodářské výsledky společnosti zhoršují (a promítají se tak do hodnoty jeho obchodního podílu). V okamžiku, kdy mu byl oznámen zprošťující rozsudek, musel vědět, že hodnota společnosti (a jeho obchodního podílu) se snížila a že subjektem, který za tuto majetkovou ztrátu odpovídá, je stát, jehož orgány nezákonné trestní stíhání zahájily.
9. K uplatnění požadovaného nároku není zapotřebí mít jistotu o vzniku škody a znát její přesnou výši. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu postačuje, aby si poškozený na základě skutečností, jež jsou mu známy, mohl učinit závěr o vzniku škody a alespoň přibližnou (orientační) představu o druhu a rozsahu této škody, jejíž výše se zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (městský soud odkázal např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006 sp. zn. 21 Cdo 551/2005 a ze dne 21. 2. 2006 sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 a usnesení ze dne 11. 1. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4554/2011). Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby není rozhodné, kdy společnost vykázala svůj hospodářský výsledek podle účetních a daňových předpisů, ani jakým způsobem byly její podklady pro tyto účely zpracovány, a tedy ani pozdější přesné vyčíslení hospodářského výsledku společnosti za rok 2016 nebo hodnoty stěžovatelova podílu.
10. Stěžovateli tak byly všechny skutkové okolnosti potřebné pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody známy již ke dni vyhlášení zprošťujícího rozsudku (k němuž došlo dne 29. 11. 2016). Poslední den tříleté promlčecí doby, během níž mohl stěžovatel uplatnit svůj nárok u soudu, připadl na den 29. 11. 2019. Stěžovatel jej však u vedlejší účastnice uplatnil až dne 24. 6. 2020 a u soudu dne 26. 6. 2020, tedy až po marném uplynutí promlčecí doby. Jelikož vedlejší účastnice se promlčení dovolala, nelze stěžovateli uplatněné právo přiznat. Za této situace bylo nadbytečné zabývat se naplněním zbývajících předpokladů pro vznik odpovědnosti státu, totiž zda stěžovateli tvrzená škoda skutečně vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.
11. Proti napadenému rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal, že městský soud posoudil otázku promlčení jeho právního nároku nesprávně a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel nárokoval škodu, o které se dozvěděl dne 9. 7. 2017 včas, protože subjektivní ani objektivní doba ještě v den podání žaloby dne 26. 6. 2020 neuplynula. Pro uplatnění nároku sice není nutné znát přesnou výši škody, je ale potřebné znát alespoň její orientační výši. Stěžovatel ji ale neznal ani orientačně, jinak by ji nárokoval již v první žalobě. Když se dozvěděl o další škodě, nezbylo mu, než podat další žalobu. V rozporu s dosavadními rozhodnutími Nejvyššího soudu městský soud nezohlednil, že při posuzování otázky, kdy se stěžovatel dozvěděl o škodě, bylo třeba vycházet z jeho prokázané vědomosti o vzniklé škodě (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. 25 Cdo 61/2003 nebo sp. zn. 25 Cdo 1029/2008) a že stěžovateli nesmí být upřen dostatečný časový prostor k náležitému zjištění podkladů o rozsahu a vzniku škody (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2534/2012). Městský soud měl naopak odkázat na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která na danou věc nebyla použitelná z důvodu odlišných skutkových okolností. Další námitky stěžovatele uplatněné v dovolání se týkaly příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním stěžovatele a vznikem škody.
12. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele. Námitka stěžovatele vztahující se k promlčení nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu postačí, že poškozený disponuje takovými skutkovými okolnostmi, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové, popř. o odškodňované nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích, a u níž lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001). Pro uplatnění nároku u soudu však není třeba, aby poškozený znal výši škody přesně. Postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 a ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 25 Cdo 721/2005). Není tedy v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí, když městský soud uzavřel, že žalobce byl se společností X natolik úzce provázán, že již v okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku disponoval vědomostmi umožňujícími mu uplatnit jeho nárok u soudu.
13. Nelze také vzít ze zřetele, že dovolatel si v tomto ohledu protiřečí v samotném dovolání. Na jednu stranu uvádí, že neznal výši předmětné škody ani orientačně, jinak by ji nárokoval již v jeho první žalobě ze dne 15. 1. 2019, na druhou stranu se z daňového přiznání společnosti X za zdaňovací období roku 2015 a 2016 již dne 9. 7. 2019 dozvěděl o vzniku další škody, tedy více než dva roky před podáním první žaloby. V pořadí druhou žalobu podal až poté, co byl vytvořen dodatek ke znaleckému posudku, ve kterém byla škoda vyčíslena vyšší částkou. K tomu Nejvyšší soud dodává, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 5058/2008).
14. K námitce stěžovatele týkající se posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím Nejvyšší soud uvedl, že se týká otázky, na jejíž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (městský soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil). Napadené rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné. Tvrdí-li stěžovatel porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, podle Nejvyššího soudu jej tato námitka nezbavuje povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání tím, že poukáže na konkrétní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, ve vztahu k níž mají být splněny předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolání bylo zčásti shledáno nepřípustným a zčásti trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 občanského soudního řádu odstraněny.
II.
Argumentace stěžovatele
15. Stěžovatel zastává názor, že v posuzované věci měla subjektivní promlčecí doba běžet ode dne 9. 7. 2017, kdy společnost X podala daňové přiznání. Teprve z něj se stěžovatel poprvé dozvěděl o vzniku zatím nevyčíslené škody, kterou následně bylo možné a nutné analyzovat, vyčíslit a znalecky popsat. O této škodě se tak dozvěděl až po oznámení rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, a v souladu se závěry obsaženými v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, na který odkázal již obvodní soud, začala subjektivní promlčecí doba běžet až od tohoto pozdějšího okamžiku. Nejvyšší soud nevysvětlil, z jakého důvodu není judikatura, na kterou stěžovatel odkazuje, použitelná a nevyřešil ani námitky o nepoužitelnosti judikatury, na kterou odkazoval odvolací soud. Pouze zjednodušeně uvedl, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, kterou cituje.
16. V této souvislosti stěžovatel poukázal na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkázaly Nejvyšší soud i městský soud ve svých rozhodnutích (viz body 9 a 12 tohoto usnesení), a vysvětlil, z jakého důvodu je odkaz na ně nepřiléhavý nebo lze v nich obsaženými právními závěry argumentovat odlišně. Současně vytkl Nejvyššímu soudu nedostatečné vypořádání se s argumentací týkající se posouzení počátku plynutí subjektivní promlčecí doby, jakož i s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která v této souvislosti odkázal (viz bod 11 tohoto usnesení). Nevyjádřil se ani k odkazu na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, v němž se Nejvyšší soud zabýval pochybením soudů nižšího stupně, které nesprávně dovodily, že u odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím se počátek promlčecí doby neodvíjí od okamžiku, kdy se tehdejší žalobkyně dozvěděla o vzniku škody, nýbrž od doručení rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno. Nejvyšší soud v předmětném řízení zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. V odůvodnění upozornil, že pozdější vědomost poškozeného o vzniku škody může být založena na různých subjektivních důvodech, kdy škoda vzniká, ale poškozený o ní neví, anebo na objektivních důvodech, kdy škoda vznikala i po doručení zrušovacího rozhodnutí. Dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody po doručení zprošťujícího rozhodnutí, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl. Počátek subjektivní promlčecí doby tedy není za každých okolností vázán na zprošťující rozhodnutí.
17. Paušálním odmítnutím dovolání, při němž se Nejvyšší soud nevypořádal s některými argumenty tvrzenými v dovolání, byl podle stěžovatele porušen zákaz odepření spravedlnosti, jenž vyplývá z práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud měl porušit toto právo stěžovatele tím, že jeho dovolání označil za nepřípustné a nesplňující podmínky stanovené v §237 občanského soudního řádu. Požadavek na výslovné podřazení každé jednotlivé dovolací námitky pod jeden ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání nemá oporu v zákoně. Jen na okraj stěžovatel uvádí, že ho překvapila rychlost rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu, který rozhodl 9 pracovních dní od přidělení věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněným navrhovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je také přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
19. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 14 C 113/2020 a vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
20. Nejvyšší soud vyslovil ve svém vyjádření ze dne 30. 8. 2023 nesouhlas s tvrzením, že dovolání bylo odmítnuto "paušálně". V mimořádném opravném prostředku bylo odkazováno převážně na rozhodnutí, která se ani podle stěžovatele na jeho věc nevztahovala. Stěžovatel použil na podporu své argumentace rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. 33 Odo 477/2001, z něhož však podle Nejvyššího soudu vyplývá závěr konvenující úvahám městského soudu. Stěžovatel posledně zmiňovaný rozsudek interpretuje pro sebe příznivým (extenzivním) způsobem, zatímco Nejvyšší soud přihlédl i k tomu, jak je počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody vnímán dřívější i současnou judikaturou. Za mnohé lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 28 Cdo 2329/2006, podle něhož "o škodě se poškozený dozví, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. K uplatnění nároku u soudu není třeba, aby znal výši škody přesně (např. na základě odborného posudku)". Počátek běhu subjektivní promlčecí doby tak nezávisí na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů, například znalecký posudek vyčíslující vzniklou škodu, jak tomu bylo u stěžovatele.
21. Pro věc je nerozhodné, jak vysokou částku se stěžovatel rozhodl "dožalovat", neboť její určení bylo odvislé jen od jeho subjektivní představy o (další) výši téže škody. Za určující lze naopak považovat, že žalobce sám konstruoval svůj (jediný) nárok tak, že jde o znehodnocení jeho obchodního podílu ve společnosti X. Nejde o dva samostatné škodní nároky, nýbrž o nárok jediný. Dodatečně zpracovaný znalecký posudek jen údajně "zpřesňoval" výši tvrzené škody a nešlo tak o žádnou "novou škodu". Stěžovatel jako jednatel a společník dané společnosti věděl o vzniku škody záležející ve snížení hodnoty obchodního podílu nejpozději při pravomocném skončení trestního stíhání, byť tehdy nemusel znát přesnou výši škody, která ale na běh promlčecí lhůty nemá vliv. Pro počátek běhu promlčecí doby bylo v projednávané věci rozhodné, kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že jeho obchodní podíl v důsledku utlumení podnikání ve společnosti ASTROM ztratil na hodnotě. Znalost přesné výše (jediné) škody v tomto ohledu rozhodná nebyla. Okolnost, že byl dodatečně zpracován dodatek ke znaleckému posudku, týkající se nikoli základu nároku, ale pouhé jeho výše, na již nastalý běh promlčecí doby vliv nemá. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2534/2012 neobstojí. Toto rozhodnutí se týkalo specifické restituční věci, u níž bylo nutno náležitě posoudit soulad námitky promlčení s dobrými mravy.
22. Nejvyšší soud vychází z přesvědčení, že na dovolací argumentaci reagoval způsobem odpovídajícím §243f odst. 3 občanského soudního řádu a odkázal na dlouhodobou ustálenou judikaturu, od níž se napadené rozhodnutí městského soudu nijak neodchýlilo. Stěžovatelem zpochybňovaný požadavek, aby vymezení přípustnosti dovolání bylo provedeno ke každé jednotlivé dovolací otázce, vyplývá nejen z logiky věci, ale i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatel nadto ve vztahu k té části dovolání, v níž bylo dovolání odmítnuto jako vadné, žádnou argumentaci nevznáší. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítnout.
23. Městský soud ve svém vyjádření ze dne 31. 8. 2023 uvedl, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a ve vztahu k posouzení vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku. Rovněž obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 24. 8. 2023 odkázal na odůvodnění jím vydaného napadeného rozsudku.
24. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2023 uvedl, že z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou zcela zřejmé důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud porovnal právní závěry městského soudu, pro které byla žaloba zamítnuta, se svou ustálenou judikaturou v předmětné otázce, kterou výslovně označil. Nespokojenost stěžovatele s výsledkem řízení sama o sobě nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
25. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice, který na ně reagoval podáním ze dne 11. 10. 2023. V něm setrval na své ústavní stížnosti a plně na ni odkázal s tím, že zaslaná vyjádření jsou převážně jen rekapitulací argumentů uvedených v napadených rozhodnutích. Nejvyšší soud a krajský soud nesprávně počítaly běh promlčecí doby od skončení trestního stíhání, což bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v ústavní stížnosti. Stěžovatel nevěděl a nemohl vědět o škodě požadované v žalobě ze dne 26. 6. 2020 ihned po skončení trestního stíhání. Podstata škody nemohla být v době zastavení trestního stíhání jasná, natož potvrzená. Z běžné hospodářské činnosti se ke dni skončení trestního stíhání nedalo stanovit a určit nic v tom smyslu, zda hodnota obchodního podílu společnosti X klesne. Jako jednatel a jediný společník a pracovník společnosti se stěžovatel snažil ze všech sil, aby minimalizoval ztráty a maximalizoval tržby, ale to jen při běžné obchodní činnosti. Měl přehled o finančních výkazech a uzávěrkách, nikoli o hodnotě obchodního podílu, která byla tím, co určovalo škodu. Stěžovatel podal obě žaloby vždy do tří let od momentu, ve kterém se o svém nároku dozvěděl. První formuloval podle znaleckého posudku č. 555-125/2017 zpracovaného Pražskou znaleckou kanceláří. Po obeznámení se s daňovým přiznáním ze dne 9. 7. 2017 se však začalo jevit, že mu vznikla i jiná škoda než požadovaná v první žalobě. Stěžovatel je přesvědčen o nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů konstatující promlčení stěžovatelova nároku a neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho trestním stíháním a škodou.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
27. Ve věci stěžovatele jde z ústavněprávního hlediska především o to, zda obecnými soudy provedený výklad a použití §32 zákona o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci nevybočuje ze záruk spravedlivého procesu, které vyplývají ze základního práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
28. Součástí záruk řádného procesu je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zárukám spravedlivého procesu by neodpovídal ani výklad podústavního práva, jenž by zjevně a neodůvodněně vybočoval ze standardů výkladu, který je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
29. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se žádného kvalifikovaného pochybení ve výše uvedeném smyslu nedopustily. Stěžovatel uplatnil postupně dvěma žalobami nárok na náhradu škody, která měla v obou případech vzniknout na stejném skutkovém základě a spočívala ve snížení hodnoty jeho 100% obchodního podílu v uvedené společnosti následkem trestního stíhání. Stěžovatel si musel být vědom již v době vydání zprošťujícího rozsudku, že trestní stíhání mohlo mít za následek uvedené snížení hodnoty, přičemž znaleckým posudkem a jeho dodatkem byla tato škoda pouze konkretizována. Skutečnost, že dodatek ke znaleckému posudku zohlednil daňové přiznání, s nímž se stěžovatel seznámil až dne 9. 7. 2017, nemění nic na tom, že šlo jen o další podklad pro určení výše tvrzené škody, jejíhož vzniku si stěžovatel byl vědom již dříve. Nešlo o situace, kdy se stěžovatel teprve po zprošťujícím rozsudku dozvěděl o okolnostech, z nichž mohl získat vědomost o případné škodě. Obstojí proto závěr obecných soudů, že tento jediný nárok stěžovatele, byť uplatněný dvěma žalobami týkajícími se dvou samostatných částek, byl promlčen uplynutím dne 29. 11. 2019. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na právní závěry vyslovené v některých svých dřívějších rozhodnutích. Nebylo přitom nezbytné, aby se vypořádal s odkazem na každé z rozhodnutí, na které ve své argumentaci odkázal stěžovatel v dovolání. Napadená rozhodnutí nejsou nepřezkoumatelná a závěr o promlčení stěžovatelem uplatněného nároku, který zaujal také městský soud, je v nich náležitě a přesvědčivě odůvodněn.
30. Vzhledem k tomu, že podle obecných soudů byl nárok stěžovatele uplatněný jeho druhou žalobou promlčen, se není třeba zabývat tím, zda byla dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním a tvrzenou škodou. Tato otázka byla pro výsledek řízení před obecnými soudy nerozhodná.
31. Důvodnou není ani námitka týkající se posouzení zákonných náležitostí dovolání. Požadavek, aby bylo u právní otázky, jejíž tvrzené nesprávné právní posouzení je důvodem dovolání (slovy stěžovatele dovolací námitkou), uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, má jednoznačný základ v §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Nedávalo by smysl, aby se tato náležitost vyžadovala jen u některého z uplatněných důvodů dovolání. Jejím účelem je totiž zajistit, že se advokát u každé otázky hmotného nebo procesního práva seznámí s judikaturou, zváží, zda ji má v jejím světle v dovolání uplatnit, a následně získané poznatky uplatní ve svém podání [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 46 odůvodnění].
32. Napadenými rozhodnutími proto nedošlo k namítanému porušení základních práv stěžovatele (viz bod 1 tohoto usnesení). Vzhledem k tomuto závěru Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu