ECLI:CZ:US:2023:4.US.2413.22.1
sp. zn. IV. ÚS 2413/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Y. V., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 9 Azs 59/2022-41, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2022 č. j. 9 A 71/2020-43 a rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 22. května 2020 č. j. MV-63656-4/SO-2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, konkrétně práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo vnitra"), usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. OAM-33258-12/DP-2019 zastavilo řízení o žádosti stěžovatele o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), a to z důvodu nedoložení dokladu o bezdlužnosti na veřejném zdravotním pojištění. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců odvolání, která ho napadeným rozhodnutím zamítla a potvrdila usnesení ministerstva vnitra.
3. Následně stěžovatel podal proti zamítnutému odvolání správní žalobu podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a k porušení namítaných ustanovení správního řádu nedošlo.
4. Stěžovatel rozsudek městského soudu napadl kasační stížností, ve které namítal, že městský soud při rozhodování nevycházel primárně z principu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, a tudíž dospěl k nesprávnému závěru při posuzování přiměřenosti procesního rozhodnutí o zastavení řízení, a dále brojil proti údajně formalistickému výkladu koncentrace řízení dle §82 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění konstatoval, že v předchozím řízení správní orgán postupoval plně v souladu s §66 odst. 1 písm. c) správního řádu, vzhledem k tomu, že zákon správnímu orgánu nedával možnost správního uvážení, zda řízení zastavit, či nikoliv. Jelikož byly splněny podmínky zákonem stanovené, správní orgán byl povinen řízení o žádosti zastavit. Dále také Nejvyšší správní soud souhlasil s hodnocením městského soudu, který nepotvrdil nepřiměřený a formalistický přístup správních orgánů, neboť ty postupovaly v souladu se zákonem a judikaturou správních soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že dotčené soudy a správní orgány v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte neučinily při rozhodování z principu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte požadovaný středobod všech úvah a nepřiznaly mu rozhodující význam, v důsledku čehož dospěly k nesprávnému závěru ohledně povinnosti posuzovat přiměřenost procesního rozhodnutí o zastavení řízení a taktéž interpretovaly ryze formalisticky bez kontextuálního uchopení skutkových okolností a v rozporu s procesními požadavky vyplývajících z principu nejlepšího zájmu dítěte §82 odst. 4 správního řádu zakotvující zásadu koncentrace správního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci je podstatné, zda se v řízení skončeném procesním rozhodnutím, kterým bylo zastaveno řízení podle §66 odst. 1 písm. c) správního řádu o povolení k dlouhodobému pobytu, měl uplatnit princip nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, měla být posouzena přiměřenost tohoto rozhodnutí a zda v tomto případě mohla být prolomena koncentrace řízení dle §82 odst. 4 správního řádu.
9. Ve stěžovatelově věci bylo vydáno rozhodnutí o zastavení řízení, které do života cizince zasahuje méně, než je tomu u rozhodnutí o zamítnutí žádosti ve věci samé. Existuje nespočet rozhodnutí týkající se této otázky a obecně je lze do závěru, že při zastavení řízení o žádosti o vydání (prodloužení doby platnosti) povolení k dlouhodobému pobytu se neposuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele, jelikož o žádosti není věcně (meritorně) rozhodováno (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015 č. j. 6 Azs 226/2015-27, ze dne 28. 7. 2016 č. j. 2 Azs 76/2015-24, ze dne 19. 1. 2017 č. j. 10 Azs 206/2016-48, ze dne 3. 5. 2017 č. j. 7 Azs 46/2017-28, ze dne 14. 12. 2017 č. j. 9 Azs 256/2017-57, ze dne 21. 2. 2018 č. j. 4 Azs 246/2017-35, ze dne 18. 9. 2018 č. j. 8 Azs 163/2018-50, ze dne 27. 2. 2019 č. j. 9 Azs 284/2017-27, ze dne 14. 1. 2021 č. j. 6 Azs 255/2019-46 a ze dne 7. 1. 2022 č. j. 8 Azs 314/2019-39). Ani sám stěžovatel potenciální dopad do soukromého a rodinného života v odvolání proti usnesení o zastavení řízení nezmínil (velice obecně se k němu vyjádřil až v podané žalobě).
10. Potřebou zohledňování nejlepšího zájmu dítěte se zabýval také Ústavní soud [viz nález ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 950/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Zdůraznil, že je potřeba rozlišovat, o jaký typ řízení ve vazbě na dítě jde. Tato řízení rozčlenil do čtyř základních kategorií, zhodnotil, jakou roli hraje kritérium nejlepšího zájmu dítěte v jednotlivých kategoriích, a uvedl, že nejlepší zájem dítěte jako rozhodující faktor zeslabují a zesilují různá kritéria, přičemž současně zdůraznil potřebu vážení těchto kritérií proti dalším konkurujícím zájmům a potřebu jejich materiálního obsažení v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí. Do třetí kategorie zařadil řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale která mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte, a dodal, že se zde otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde "nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním, byť nepochybně významným, z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat a které mohou být stejně významné či dokonce významnější." Nyní posuzovaná věc spadá do kategorie třetí. Jak vyplývá z příloh ústavní stížnosti, dcera stěžovatele má povolení k trvalému pobytu a v současné době je zletilá, přičemž v době rozhodování správních orgánů byla pár měsíců před dosažením zletilosti. Mimo to, jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel neuvedl ani nedoložil žádné skutečnosti svědčící o nepřiměřenosti dopadu rozhodnutí na jeho dceru. Z těchto důvodů je stěžovatelova námitka o nerespektování nejlepšího zájmu dítěte neopodstatněná.
11. Řízení bylo vedeno o žádosti stěžovatele, tedy nebylo zahajováno z moci úřední; nebylo rozhodováno o uložení povinnosti ani o správním trestu. Zásada koncentrace řízení je v tomto případě namístě (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. 2 As 17/2009-60, ze dne 4. 11. 2015 č. j. 3 Azs 162/2015-43, ze dne 3. 3. 2016 č. j. 10 Azs 95/2015-36 nebo ze dne 29. 8. 2016 č. j. 7 Azs 99/2016-36). K čemuž Ústavní soud uvádí, že prolomení koncentrace řízení podle §82 odst. 4 správního řádu se ve stěžovatelově věci nemůže uplatnit.
12. Ústavní soud dodává, že zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, které doklady musí cizinec ke své žádosti o pobytové oprávnění přiložit, chce-li na území České republiky pobývat delší dobu. Tyto doklady umožňují správnímu orgánu posoudit zájem cizince pobývat na českém území s protichůdným zájmem státu regulovat za účelem ochrany ekonomické, politické a bezpečnostní stability počet cizinců na svém území. Řízení v předmětné věci bylo v souladu s §66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno z důvodu neodstranění vad žádosti (tj. nepředložení všech zákonem požadovaných dokladů), a proto se Ústavní soud ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, že v daném případě nebyl dán prostor pro posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. Zákon nedával správnímu orgánu možnost správního uvážení, zda řízení o žádosti zastavit, či nikoliv. Jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, správní orgán je povinen řízení o žádosti zastavit. Nešlo proto o přepjatě formalistický postup, jak tvrdí stěžovatel, ale o postup v souladu se zákonem.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových základních práv, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jan Filip v. r.
předseda senátu