ECLI:CZ:US:2023:4.US.53.23.1
sp. zn. IV. ÚS 53/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem, sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2022 č. j. 21 Cdo 1632/2022-258 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 12 Co 110/2021-220, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a statutárního města Ú., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Před obecnými soudy bylo vedeno řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla ve shodě soudů všech instancí odmítnuta.
2. Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti sice formálně nenapadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění a příloh podání je však patrné, že argumentaci stěžovatelky lze vztáhnout i na toto rozhodnutí; od jeho doručení ostatně stěžovatelka počítá i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svou judikaturou (srov. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu (které je v souladu se současnou rozhodovací praxí rovněž nutno napadnout, neboť z důvodu právní jistoty není žádoucí stav, aby po případném kasačním zásahu Ústavního soudu vůči rozhodnutí krajského soudu zůstalo pozdější, je přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu, nedotčeno), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad podání.
3. Ústavní stížností se tedy stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení svých práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Rozsudkem okresního soudu byla žaloba stěžovatelky o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník dal stěžovatelce výpověď z pracovního poměru z důvodu organizační změny podle §52 písm. c) zákoníku práce, a to pro nadbytečnost. Vedlejší účastník prokázal, že přijal rozhodnutí o organizační změně, která byla v příčinné souvislosti s danou výpovědí. Podkladem pro výpověď bylo rozhodnutí Rady města Ú. ze dne 11. 2. 2019 o zrušení předmětného pracovního místa ke dni 1. 3. 2019. S organizační změnou byla seznámena stěžovatelka nejpozději ve výpovědi. Podle okresního soudu nešlo o účelovou změnu. Okresní soud neshledal neplatnost výpovědi ani z důvodu nesplnění tzv. nabídkové povinnosti. Konečně okresní soud zvažoval neplatnost výpovědi z pracovního poměru i z hlediska §16 odst. 2 zákoníku práce a provedl dokazování ke stěžovatelkou tvrzenému diskriminačnímu jednání z důvodu zdravotního postižení stěžovatelky. Dospěl k závěru, že ke dni výpovědi byla stěžovatelka osobou se zdravotním postižením s ohledem na její pracovní neschopnost delší než rok a následně zjištěnou invaliditu II. stupně. Okresní soud provedl dokazování k invaliditě stěžovatelky, k počtu zaměstnanců na oddělení kontroly vedlejšího účastníka, k pracovní náplni i pracovnímu hodnocení stěžovatelky, k jejímu odměňování, jakož i k odměňování jejích spolupracovníků. Podle okresního soudu stěžovatelka prokázala existenci skutečností nasvědčujících tomu, že s ní bylo zacházeno znevýhodňujícím způsobem oproti osobám ve srovnatelném postavení. Podmínky pro přenesení důkazního břemene tak byly naplněny. Dále uzavřel, že vedlejší účastník unesl důkazní břemeno, když v řízení bylo prokázáno, že kritéria zvolená při volbě nadbytečné zaměstnankyně byla neutrální a výběr stěžovatelky nebyl veden zakázanou diskriminační pohnutkou.
5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle krajského soudu okresní soud provedl ve věci dokazování ke všem rozhodným skutečnostem, důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Zjištěný skutkový stav tvořil dostatečný podklad pro právní posouzení a rozhodnutí věci. Právní posouzení shledal rovněž přiléhavým a správným. Krajský soud zcela přisvědčil závěrům okresního soudu, že vedlejší účastník dal (doručil) stěžovatelce řádnou výpověď z pracovního poměru s vymezením důvodu podle §52 písm. c) zákoníku práce, a že přijal rozhodnutí o organizační změně, které bylo v příčinné souvislosti s výpovědí. Rovněž se ztotožnil s posouzením, zda jednání vedlejšího účastníka lze považovat za diskriminační. Objektivitu a nediskriminaci při výběru nadbytečného zaměstnance prokazoval vedlejší účastník především svědeckou výpovědí nadřízené dotčených zaměstnanců, kterou shledal věrohodnou, a která podle své úvahy určila, který konkrétní zaměstnanec bude v důsledku organizační změny propuštěn jako nadbytečný. Svědkyně ve výpovědi věrohodně popsala poměry na pracovišti i úvahy, jimiž se řídila při výběru propuštěné zaměstnankyně. Bylo tak prokázáno, že výběr stěžovatelky nebyl zatížen jakoukoliv diskriminační pohnutkou.
6. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Podstatou dovolacích námitek byl nesouhlas s hodnocením důkazů, tedy nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž bylo rozhodnutí obecných soudů postaveno, což však nelze dovoláním úspěšně napadnout. Rozsudek krajského soudu shledal souladným s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Pakliže obecné soudy vyšly při závěru o neexistenci diskriminačního motivu při výběru nadbytečného zaměstnance z výpovědi svědkyně I. Č., není tento postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť nejde o důkazní prostředek zjevně nezpůsobilý, nezákonný, popř. provedený v rozporu se zásadou koncentrace řízení; pouze skutečnost, že svědkyně je zaměstnankyní vedlejšího účastníka a byla přímou nadřízenou stěžovatelky, sama o sobě nikterak důkazní hodnotu její výpovědi nedevalvuje v tom smyslu, že by byla nevěrohodná, ba (dokonce) lživá. V úvahách krajského soudu tak neshledal znaky zjevné svévole ani porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že v rozporu s doporučením veřejného ochránce práv, v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 1213/13 (N 172/78 SbNU 563) a i v rozporu s logikou vyšly z věrohodnosti svědkyně I. Č., která je však vedoucím zaměstnancem vedlejšího účastníka, a nezhodnotily ji dostatečně kriticky, ani nezohlednily její motiv svou výpovědí "pomoci" vedlejšímu účastníkovi.
8. Okresnímu soudu současně vytýká, že poučil vedlejšího účastníka o hmotném právu, čímž vybočil ze své poučovací povinnosti a narušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jakož i porušení zásady hospodárnosti, když namísto vyhovění žalobě na prvním jednání, svým postupem řízení protáhl a navýšil náklady obou stran.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soustavy soudů podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu se zdůrazňuje zásada minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, jež vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený soudy je ústavně souladný, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu [srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
11. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 občanského soudního řádu respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) či ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156)]. Vždy je přitom třeba vycházet z individuálních rozměrů každé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti primárně brojí proti hodnocení důkazu svědeckou výpovědí I. Č. provedeného obecnými soudy, když zpochybňuje věrohodnost této svědkyně, neboť je v postavení vedoucího zaměstnance vedlejšího účastníka.
13. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádný z výše naznačených rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů či jiné ústavněprávní nedostatky. Argumentace stěžovatelky představuje pokračující polemiku s právními a zde především skutkovými závěry nalézacích soudů, které učinily při posouzení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí dané stěžovatelce vedlejším účastníkem, když tato argumentace je vedena především v rovině práva podústavního. Stěžovatelka se nesprávně domnívá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Taková úloha mu totiž nepřísluší.
14. Jak si Ústavní soud z rozhodnutí soudů ověřil, stěžovatelkou namítané skutečnosti, týkající se věrohodnosti svědkyně I. Č., jakož i hodnocení její výpovědi, byly obecnými soudy náležitě posouzeny. Při posouzení platnosti výpovědi z hlediska možné diskriminace z důvodu nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky obecné soudy provedly řádné dokazování a náležitě zjistily skutkový stav. Poté, co shledaly za naplněné podmínky pro přenesení důkazního břemene dle §133a občanského soudního řádu, bylo na vedlejším účastníkovi, aby prokázal, že kritéria volby stěžovatelky jako nadbytečné zaměstnankyně byla neutrální a její volba tak nebyla vedena zakázanou diskriminační pohnutkou. To bylo prokázáno především výpovědí svědkyně I. Č., která byla vedoucí zaměstnankyní vedlejšího účastníka a která popsala pracovní poměry na pracovišti, jakož i důvody, které ji k rozhodnutí o volbě stěžovatelky jako nadbytečné vedly. Obecné soudy dostatečně objasnily své myšlenkové postupy při hodnocení výpovědi této svědkyně, její výpověď považovaly za věrohodnou, spontánní, bez jakýchkoli nonverbálních náznaků nasvědčujících nepravdivosti. K hodnocení výkonu práce stěžovatelky svědkyně vypověděla, že z hlediska pracovních výkonů byla stěžovatelka zcela průměrná, byly jí ústně vytýkány nedostatky ve vykonávané práci (chyby v kontrolních protokolech), bez následné pozitivní odezvy, resp. nápravy. Stěžovatelka se rovněž ucházela o jiná pracovní místa a sama tak zvažovala změnu zaměstnavatele. Vysokoškolské vzdělání bylo pro daný typ práce samo o sobě bezvýznamné, neboť šlo o pedagogické zaměření studia a pro výkon dané práce u vedlejšího účastníka nebylo součástí kvalifikačních předpokladů.
15. Lze uzavřít, že obecné soudy se otázkou, zda byl výběr stěžovatelky, které byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, veden diskriminační pohnutkou, zabývaly odpovídajícím způsobem, přičemž provedly dokazování za účelem náležitého zjištění skutkového stavu, na který aplikovaly příslušnou právní úpravu. Napadená usnesení jsou řádně odůvodněna, jejich závěry nevykazují prvky přepjatého formalismu ani extrémní nespravedlnosti. V podrobnostech lze plně odkázat na jejich odůvodnění (viz body 70. a násl. rozsudku okresního soudu, bod 11. rozsudku krajského soudu).
16. Námitku stěžovatelky, jíž vytýká okresnímu soudu poskytnutí poučení o hmotném právu vedlejšímu účastníkovi, shledal Ústavní soud za materiálně nepřípustnou. Jsou-li totiž stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti povinni vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práv, které jim zákon poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), předpokládá to, že v rámci všech těchto prostředků řádně přednesou argumentaci, která umožní rozhodujícímu orgánu ochranu práv stěžovatelů skutečně poskytnout. Neučiní-li tak a uplatní-li z jejich pohledu relevantní námitky až v ústavní stížnosti, činí tak opožděně, a tyto námitky jsou materiálně nepřípustné, neboť opravné prostředky, které měli stěžovatelé k dispozici, ve vztahu k těmto námitkám řádně nevyčerpali. Právě tak tomu je v nyní posuzované věci. Stěžovatelka námitku mohla a měla uplatnit již v odvolání proti rozsudku okresního soudu, avšak tohoto práva nevyužila, ačkoli tak učinit mohla. Bylo by proto v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, zabýval-li by se Ústavní soud blíže touto námitkou [srov. body 16. a 17. nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565) či bod 13. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2453/20].
17. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu