ECLI:CZ:US:2024:1.US.1406.23.1
sp. zn. I. ÚS 1406/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Právovárečného měšťanstva v Plzni, sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2023 č. j. 28 Cdo 88/2023-296, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2022 č. j. 36 Co 100/2022-224 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 31 C 476/2019-152, spojené s návrhem na zrušení rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, a České republiky - Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4 - Nusle, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2023, vydaný opatřením předsedy Nejvyššího soudu JUDr. Petra Angyalossyho, Ph.D., pod spisovou značkou Si 12/2022, včetně jeho změn provedených opatřeními předsedy Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, 23. 2. 2023, 31. 3. 2023 a 28. 4. 2023 (dále jen "rozvrh práce Nejvyššího soudu pro rok 2023").
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel jako žalobce domáhal určení, že je vlastníkem (či spoluvlastníkem) ve výroku specifikovaných nemovitých věcí (pozemků) nacházejících se v obci Praha a zapsaných na příslušných LV, k. ú. Smíchov (dále jen "předmětné pozemky") [výroky I. až V.], a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům jako žalovaným náklady řízení [výrok VI.].
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
5. V předmětné věci soudy obou stupňů založily závěr o nedůvodnosti žaloby na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům na výsledku řízení o zřízení věcných břemen, jež probíhalo u obvodního soudu pod sp. zn. 13 C 264/2010 (u městského soudu pod sp. zn. 35 Co 30/2016; usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. 28 Cdo 3897/2016-999 bylo dovolání odmítnuto a ústavní stížnost podaná stěžovatelem byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17 odmítnuta; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soudy uvedly, že v odkazovaném řízení byla jako předběžná řešena otázka vlastnictví k předmětným pozemkům, jež byla posouzena s využitím judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o nemožnosti uplatnit vlastnickou žalobu podle obecných předpisů soukromého práva, mohl-li se žalující svého nároku domáhat vydáním věci podle některého z restitučních předpisů. Na skutkovém pozadí věci, v níž se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, jež měl stát převzít bez právního důvodu [s využitím argumentace, že dekret presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále "dekret č. 101/1945 Sb."), byl ve vztahu k majetku stěžovatele proveden nezákonným způsobem], městský soud konstatoval, že v konkurenci obecného prostředku ochrany vlastnického práva a uplatnění práva na vydání věci podle restitučních předpisů je postup (a právní úprava) restituční vůči obecné úpravě speciální, a tudíž cestou obecné ochrany práva vlastnického nelze postupovat. Městský soud s odkazem na §135 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), uzavřel, že o podstatné otázce vlastnictví stěžovatele k předmětným pozemkům již bylo rozhodnuto v řízení o zřízení věcných břemen, a byť se její řešení neprojevilo ve výrokové části, je z odůvodnění zřejmé. Městský soud pak z předchozího rozhodnutí vycházel, neboť po skutkové stránce není mezi věcí odkazovanou a aktuálně posuzovanou žádný rozdíl, jenž by měl vést k vydání odlišného rozhodnutí.
6. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že již ve skutkově i právně téměř totožné věci v minulosti rozhodoval [v řízení o určení vlastnického práva stěžovatele k pozemkům nacházejícím v k. ú. Plzeň-město proti žalované Plzeňský Prazdroj, a. s. (věc vedená u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 109/2015 a u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 61 Co 234/2019)], a usnesením ze dne 3. 6. 2020 č. j. 28 Cdo 836/2020-947 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, když je na základě shodných či obdobných námitek neshledal přípustným. Ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Nejvyšší soud s odkazem na zásadu stare decisis, vtělenou do §13 občanského zákoníku, neshledal důvod, pro který by měl v této právní věci přípustnost dovolání stěžovatele posoudit jinak než v právní věci předešlé. Určení vlastnického práva stěžovatele k jiným pozemkům totiž není diferenciačním kritériem, jež by s sebou přinášelo potřebu odlišného posouzení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nebyl oprávněn jeho dovolání z procesních důvodů odmítnout, ale měl se jím věcně zabývat. Poukazuje na to, že ve smíchovské kauze I., na kterou Nejvyšší soud odkázal, byla řešena jiná - odlišná - materie, a proto z hlediska právně procesního není možné se ve smíchovské kauze II. (řešené v nyní ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 28. 3. 2023 č. j. 28 Cdo 88/2023-296) na toto rozhodnutí ze smíchovské kauzy I. (tj. usnesení ze dne 20. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 3897/2016-999) odvolat. Zatímco ve smíchovské kauze I. bylo předmětem žalobního žádání zřízení věcného břemene povinnému stěžovateli (jako historickému vlastníkovi pozemku) ve prospěch oprávněné České republiky - Ministerstva vnitra (jako vlastníku staveb na předmětných pozemcích postavených), předmětem smíchovské kauzy II. je určení vlastnictví k nemovitostem ve prospěch stěžovatele.
8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Ústavní soud v odmítavém usnesení ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17 de facto přisvědčil závěru obvodního soudu, že jako vhodné a účelné se nabízí nejprve dosáhnout určení, že stěžovatel jako žalobce je vlastníkem předmětných pozemků. Rovněž nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04 (N 32/36 SbNU 359), který nebyl stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (č. 477/2005 Sb.), dotčen, podle stěžovatele připouští možnost postupu podle obecných předpisů (tedy možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva formou občanskoprávní žaloby na určení vlastnictví), a to i v případě jako je nyní případ stěžovatele.
9. Stěžovatel namítá, že městský soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu dospěl k závěru, že hmotněprávní účinky znárodnění - a tím i pozbytí majetku stěžovatelem - nastaly již ke dni vyhlášení znárodňovacího dekretu ve Sbírce zákonů, tedy ke dni 27. 10. 1945. Uvedená argumentace městského soudu je podle stěžovatele v rozporu se závěry vyslovenými Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 10. 1999 sp. zn. II. ÚS 405/98 (N 146/16 SbNU 87) a v odmítavém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1347/2005.
10. Stěžovatel namítá, že vzhledem k tomu, že jakožto specifická právnická osoba nebyl v důsledku opomenutí moci zákonodárné restituční legislativou zahrnut do okruhu osob oprávněných, obecné soudy odmítly jeho majetkový nárok věcně vyřešit s argumentem, že tomu brání stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Stěžovatel má za to, že uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu nelze v této konkrétní kauze mechanicky aplikovat. Se zřetelem na zjištěný skutkový stav je zřejmé, že tento případ je natolik zvláštní, že na něj nelze stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 použít, protože se na něj nevztahuje, neboť míří na osoby v restitučních předpisech a ve stanovisku uváděných jako osoby oprávněné. Stěžovateli (jakožto právnické osobě), a ani jednotlivým jeho členům s československým nebo českým státním občanstvím nebyla náhrada za znárodněný majetek nikdy vyměřena, a z tohoto důvodu taktéž ani vyplacena, a to přesto, že tzv. legitimační řízení bylo zahájeno, avšak nebylo nikdy dokončeno. To pojmově vylučuje započetí běhu jak promlčecích, tak i prekluzivních lhůt.
11. Stěžovatel má dále za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jeho práva na zákonného resp. nestranného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel jednak poukazuje na to, že jádro právní argumentace městského soudu uvedené v dovoláním napadeném rozsudku městského soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 36 Co 100/2022-224 je vybudováno na zamítavém rozsudku obvodního soudu ze dne 13. 1. 2015 č. j. 13 C 264/2010-827, který byl vydán samosoudkyní JUDr. Lucií Bičákovou, která se jako členka (soudkyně) odvolacího senátu č. 36 městského soudu účastnila projednávání tímto odvoláním napadené věci, tedy rozhodování skutkově totožné věci, když podle §14 odst. 1 o. s. ř., u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak.
12. Stěžovatel dále namítá, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem nesprávně zařazeno do soudního oddělení 28 Nejvyššího soudu, neboť z dovoláním napadeného rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že kauza stěžovatele není kauzou restituční. Stěžovatel vznesl včasnou námitku mylného zařazení dovolání stěžovatele do soudního oddělení 28 Nejvyššího soudu, avšak Nejvyšší soud na tuto námitku nereagoval a věcně ji nevypořádal. Stěžovatel tak má za to, že i v řízení před Nejvyšším soudem došlo k zásahu do zaručeného práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
13. Stěžovatel se dále domáhá zrušení rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2023, neboť je toho názoru, že rozvrh práce soudu musí být "právním předpisem" a proto je oprávněn proti němu brojit spolu s ústavní stížností návrhem na zahájení řízení o konkrétní kontrole norem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
17. Ústavní soud především konstatuje, že jak z výše uvedené rekapitulace vyplývá, stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá vypořádání shodných námitek, jaké předložil Ústavnímu soudu již v ústavních stížnostech, které Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/2021 a usnesením ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. II. ÚS 2624/17. Ústavní soud v obou výše uvedených rozhodnutích přisvědčil závěrům Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usneseních ze dne 20. 6. 2017 č. j. 28 Cdo 3897/16-999 a ze dne 3. 6. 2020 č. j. 28 Cdo 836/2020-947, ve kterých Nejvyšší soud s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyložil, že domáhat se ochrany vlastnického práva zpochybněním právních skutečností, na základě nichž došlo k zániku vlastnického práva před rokem 1948, lze pouze cestou restitučních předpisů. Ústavní soud tak potvrdil závěry obsažené ve výše uvedených usneseních Nejvyššího soudu o nemožnosti domáhat se nápravy tvrzené majetkové křivdy prostřednictvím určovací žaloby podle obecných předpisů občanského práva, včetně závěru, že ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege, a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu.
18. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených zejména v usnesení ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 836/2020-947 odchýlit, když určení vlastnického práva stěžovatele k jiným pozemkům není diferenciačním kritériem, jež by s sebou přinášelo potřebu odlišného posouzení. Nejvyšší soud s odkazem na usnesení ze dne 3. 6. 2020 sp. zn. 28 Cdo 836/2020-947 především nepřisvědčil požadavku stěžovatele na správnou a ústavně konformní aplikaci stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jež mu přiznává aktivní věcnou legitimaci k podání určovací žaloby a naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, a možnost žalobu věcně projednat s cílem dosáhnout změny stavu zápisu v katastru nemovitostí, jenž je založena na vadně provedeném procesu znárodnění. Stěžovatel dovodil, že může využít při ochraně vlastnického práva postup podle obecných předpisů soukromého práva, neboť žádný právní předpis vydaný po roce 1989 mu nepřiznal postavení oprávněné osoby (restituenta), která by se mohla domáhat nápravy majetkových křivd spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. l. 1990. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal to, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 Ústavní soud odpověděl záporně na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, tedy nikoli způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů. V uvedeném stanovisku, jehož závěry Ústavní soud používá i ve své další nálezové judikatuře, a obdobně postupuje i Nejvyšší soud ve své judikatuře, Ústavní soud uzavřel, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných předpisů, ačkoliv by jinak bývalo v některých případech možné uplatnit k takovému majetku vlastnické právo podle obecných předpisů". S odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud dovodil, že stejný závěr se uplatní také v případě vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, tedy před rozhodným obdobím, a vztahuje se i na nároky osob, jimž postavení osob oprávněných nepřiznával žádný restituční předpis.
19. Ve vztahu k odkazům stěžovatele na rozhodnutí vydaná ještě před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že k časovému působení tohoto stanoviska se vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 355/21, ve kterém vyložil, že náhled na účinky stanoviska, podle kterého stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 směřovalo pouze vůči rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. I. ÚS 539/98 (N 46/21 SbNU 411) a ze dne 21. 12. 1998 sp. zn. IV. ÚS 403/98 (N 156/12 SbNU 431), by byl zužující a formalistický. Na závěry obsažené v uvedeném stanovisku je třeba nahlížet především z materiálního úhlu pohledu, což potvrzuje i výklad obsažený v usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2306/20 vydaný ve věci stěžovatele. Proto nálezy Ústavního soudu přijaté před účinností stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 je třeba vykládat v souladu s tímto stanoviskem, byť se vůči nim formálně právně nevymezuje.
20. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené v napadeném usnesení argumentaci, kterou se stěžovatel snažil zpochybnit samotný proces znárodnění žalobou podle obecných předpisů soukromého práva, odmítl s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, s tím, že není možné domáhat se za použití obecných občanskoprávních institutů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, nikoliv tedy způsoby stanovenými restitučními předpisy. Nejvyšší soud dále upozornil, že v usnesení ze dne 3. 6. 2020 č. j. 28 Cdo 836/2020-947 se věnoval také předpokladům znárodnění majetku stěžovatele ve smyslu dekretu č. 101/1945 Sb., které byly naplněny, přičemž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že ke znárodnění podniků na základě znárodňovacích dekretů prezidenta republiky docházelo ex lege a nikoliv až příslušným správním rozhodnutím, byť vydaným na základě znárodňovacího dekretu. Uvedené závěry Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud jako ústavně konformní.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele ohledně porušení jeho práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny spočívající v tom, že Nejvyšší soud mylně zařadil jeho dovolání do soudního oddělení 28, ač jeho kauza není podle něj kauzou restituční.
22. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá porušení svého práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že v odvolacím řízení rozhodovala podjatá soudkyně odvolacího senátu městského soudu.
23. Ve vztahu k namítané zmatečnostní vadě spočívající v tom, že v odvolacím řízení rozhodovala podjatá soudkyně odvolacího senátu městského soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., Nejvyšší soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pouze shledá-li dovolání přípustným. Jelikož v předmětné věci Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, nebyl povinen k tvrzeným zmatečnostním vadám řízení přihlédnout [§229 odst. 1 písm. o. s. ř.], ani tehdy, pokud by byly dány. Z uvedeného vyplývá, že v nyní posuzované věci Nejvyšší soud nebyl povinen se namítanou zmatečností vadou podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., zabývat.
24. Pro úplnost však Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud se i přesto zabýval námitkou stěžovatele, že členka senátu odvolacího soudu JUDr. Lucie Bičáková byla z projednávání a rozhodnutí věci se zřetelem na §14 odst. 2 o. s. ř. vyloučena, avšak neshledal tuto námitku důvodnou. V té souvislosti Nejvyšší soud poukázal na to, že označuje-li stěžovatel jako důvod pro vyloučení členky senátu odvolacího soudu JUDr. Lucie Bičákové skutečnost, že jako samosoudkyně obvodního soudu projednala a rozhodla věc, v níž byl vysloven názor, jenž se stal jádrem argumentace v nyní posuzované právní věci využité městským soudem, pak jde o okolnost, která spočívá v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jiných věcech, jež podle §14 odst. 4 o. s. ř., není důvodem k vyloučení soudce. Nejvyšší soud proto uzavřel, že řízení o odvolání stěžovatele, jež proběhlo před městským soudem pod sp. zn. 36 Co 100/2020, tvrzenou zmatečnostní vadou definovanou v §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. postiženo nebylo. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
25. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že dovolání není přípustné. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
26. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti zrušení části rozvrhu práce Nejvyššího soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Rozvrh práce je specifickým aktem předsedy soudu, a byť může zakládat též subjektivní práva účastníků řízení (zejména ústavně zaručené právo na zákonného soudce), není rozhodnutím ani právním předpisem, k jejichž přezkumu je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti povolán (srov. čl. 87 odst. 1 Ústavy ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu; dále viz usnesení ze dne 23. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1062/23).
27. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení rozvrhu práce Nejvyššího soudu pro rok 2023 Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu