ECLI:CZ:US:2024:1.US.3207.23.1
sp. zn. I. ÚS 3207/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, č. j. 28 Cdo 2218/2023-1321, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2023, č. j. 10 Co 199/2021-1263, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Karla Svobody, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, Okresní soud v Domažlicích ("okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, č. j. 3 C 135/2016-757, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2021, č. j. 3 C 135/2016-801, nahradil v řízení o vydání náhradních pozemků k návrhu K. Svobody ("žalobce") projev vůle žalované stěžovatelky uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku ("zákon o půdě"). Ohledně dalších ve výroku I. konkretizovaných pozemků žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl. V případě pozemků specifikovaných ve výroku II. rozsudku řízení zastavil (po částečném zpětvzetí žaloby) a zrušil předběžné opatření ze dne 23. 8. 2016 vztahující se k těmto pozemkům. Okresní soud dále zastavil řízení ve vztahu k původně druhému žalujícímu Vojtěchovi Kolátorovi, jenž vzal žalobu zpět (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vydání náhradních pozemků v hodnotě 1 662 509,37 Kč (výrok IV.).
2. K odvolání žalobce (výslovně směřujícímu toliko proti zamítavé části výroku I. rozsudku okresního soudu týkající se pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Kojetín u Radonic a pozemků parc. č. X2, parc. č. X3, parc. č. X4, parc. č. X5 a parc. č. X6 v katastrálním území Drahotín, jakož i proti výroku IV.) i stěžovatelky (výslovně směřujícímu proti vyhovující části výroku I. rozsudku okresního soudu, jakož i proti nákladovému výroku) ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni ("krajský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v části dotčené odvoláním změnil tak, že se žaloba zamítá a současně je zrušil ve výroku IV., jímž se žalobce domáhal vydání náhradních pozemků v hodnotě 1 662 509,37 Kč (výrok I.). Krajský soud tento závěr odůvodnil tím, že žalobce již není vlastníkem pozemků (vydaných mu v této věci na základě dřívějšího pravomocného rozsudku soudu), potažmo tím, že tyto pozemky nemá ve svém vlastnictví ani stěžovatelka.
3. K dovolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu ve výroku I., jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba o povinnosti stěžovatelky uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. X7 v katastrálním území Radonice u Kadaně, obec R. byla zamítnuta, a dále v nákladovém výroku II., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbylé části Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Pro snazší orientaci v nyní posuzovaném případu lze shrnout, že obecné soudy žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení souhlasu stěžovatelky s převodem pozemků, zamítly. Ve vztahu k pozemku parc. č. X7 v katastrálním území Radonice u Kadaně, obec R., řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu nadále probíhá.
5. Stěžovatelka se závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Upřesňuje, že ačkoliv byla žaloba zamítnuta, a to z toho důvodu, že žalobce "pozemky, které nabyl na základě později zrušeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, v mezidobí převedl na třetí osoby, a že v době, kdy o věci Krajský soud v Plzni po vrácení věci z Nejvyššího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2343/2022-1053 ze dne 14. 9. 2022] rozhodoval znovu, již stěžovatelka nebyla vlastníkem těchto pozemků, čímž pozbyla pasivní legitimaci", obecné soudy dle jejího názoru nesprávně posoudily otázku aktivní věcné legitimace žalobce, tj. otázku, zda je v restitučním řízení podle zákona o půdě nositelem práva na vydání náhradního pozemku.
7. Stěžovatelka tudíž opakuje argumentaci uplatněnou již v průběhu předchozího řízení, že nárok na převod náhradních pozemků v případě žalobce (resp. jeho právních předchůdců) zanikl ke dni 31. 12. 2005 v souvislosti s tzv. restituční tečkou. Má za to, že obecnými soudy přijatý extenzivní výklad výjimek z aplikace §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, konkrétně výklad §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě, není ústavně konformní. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vzhledem k jednoznačnému taxativnímu výčtu osob z restituční tečky vyloučených a s přihlédnutím k úmyslu zákonodárce tento okruh osob nerozšiřovat o osoby blízké, nelze připustit, aby obecné soudy ustanovení §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě vykládaly pouze z důvodu zásady ex favore restitutionis extenzivně. Nesouhlasí s tím, aby se okruh osob, na něž se restituční tečka nevztahuje, rozšiřoval, a tedy aby dopadal rovněž na žalobcova děda, jenž nabyl restituční nárok coby osoba blízká od původní oprávněné osoby. Stěžovatelka tedy rozporuje názor obecných soudů, že restituční nárok v kvalitativně nezměněné podobě přešel z postupníka (žalobcova děda) po jeho smrti v dědické posloupnosti na další osoby, tedy v konečném důsledku na žalobce.
8. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
9. Ústavní stížnost může podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně směřovat pouze proti současnému, bezprostřednímu a osobu stěžovatele přímo postihujícímu negativnímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jinak řečeno, aby bylo ústavní stížnosti možné vyhovět, musí přetrvávat tvrzené negativní účinky napadených rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 25/08 ze dne 6. 5. 2008 je zásah do základních práv v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci aktuální tehdy, pokud "se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele". Tak tomu však v nyní posuzovaném případě není.
10. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, stěžovatelka není rozhodnutími obecných soudů dotčena přímo, neboť - a to je podstatné - proti ní podaná žaloba byla zamítnuta. O přímém zásahu do práv stěžovatelky by bylo možné hovořit např. až tehdy, došlo-li by na základě soudem nahrazeného souhlasu stěžovatelky k převodu náhradních nemovitostí na žalobce, což se zde ovšem - s ohledem na specifické okolnosti posuzovaného případu - nestalo. Stěžovatelka tedy v podstatě brojí "pouze" proti výkladu podústavního práva, jenž považuje za ústavněprávně nepřípustný, s tím, že tento výklad budou obecné soudy následovat i v dalších případech. Tato vcelku opodstatněná obava ovšem ještě nezakládá přímý (bezprostřední) zásah do právní sféry stěžovatelky. Řečeno ještě jinak, o přímém zásahu do práv stěžovatelky by bylo možné hovořit teprve až v navazujících restitučních řízeních, v nichž by obecné soudy s využitím výkladu §13 odst. 8 písm. b) zákona o půdě přijatého v nyní posuzované věci žalobě vyhověly. Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že stěžovatelce nic nebrání, aby své námitky v takovém případě uplatnila i pro futuro. Předkládá-li tyto námitky již nyní, je její argumentace předčasná.
11. Ve vztahu k pozemku parc. X7 v katastrálním území Radonice u Kadaně, obec R., je ústavní stížnost rovněž nepřípustná, neboť řízení v této části žaloby nadále probíhá. Za dané situace tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kde existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, či sp. zn. IV. ÚS 1743/20 ze dne 25. 8. 2020).
12. Pro úplnost je též vhodné uvést, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž ani Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v nyní posuzované věci neshledal.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj