ECLI:CZ:US:2024:1.US.3289.23.1
sp. zn. I. ÚS 3289/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Zvěřinové, zastoupené Mgr. Janem Procházkou, advokátem, sídlem 9. května 678/20, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2023 č. j. 22 Cdo 1493/2023-171, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. ledna 2023 č. j. 15 Co 26/2022-151 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 1. března 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Radka Zvěřiny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), především osobního automobilu značky Citroen (dále jen "osobní automobil") a pozemku p. č. X v k. ú. Klokoty (dále též jen "pozemek"). Vedlejší účastník jako žalovaný tvrdil, že osobní automobil je v jeho výlučném vlastnictví, neboť byl zakoupen za peníze, které mu daroval jeho otec Antonín Zvěřina, a uplatnil k vypořádání vnos vynaložený z jeho výlučných prostředků (dar od otce) na koupi pozemku.
3. Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2021 č. j. 11 C 165/2020-87 vypořádal zaniklé SJM tak, že z věcí, jež měli účastníci v SJM, přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka pozemek p. č. X v k. ú. Klokoty v ceně 1 150 000 Kč (výrok I.), vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na vyrovnání jejího podílu částku ve výši 575 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Okresní soud osobní automobil nevypořádal, neboť měl za prokázané, že vedlejší účastník ho zakoupil z peněz, které mu daroval otec. Peníze zaplacené na kupní cenu pozemku však byly podle okresního soudu darem otce vedlejšího účastníka oběma účastníkům. Tím, že otec vedlejšího účastníka za oba zaplatil kupní cenu, dal najevo svoji vůli, aby byl pozemek koupen do jejich společného jmění.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107 k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek okresního soudu ve výroku o přikázání pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka potvrdil, ve výroku o platební povinnosti vedlejšího účastníka jej změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl neuložil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Pozemek byl přikázán do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka na základě shodného návrhu obou účastníků, proto byl výrok I. napadeného rozsudku jako věcně správný potvrzen. V souvislosti s tímto způsobem vypořádání by sice vedlejší účastník měl zaplatit stěžovatelce polovinu zjištěné ceny pozemku, ale současně by měl od ní obdržet polovinu toho, co na pozemek ze svého vynaložil, což částku, kterou by měl platit, dokonce převyšuje. Vedlejší účastník se však žádného takového plnění nedomáhal, a proto krajský soud v souladu s odvolacím návrhem vedlejšího účastníka výrok II. o jeho platební povinnosti změnil tak, že mu povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl neuložil.
5. Na základě dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2022 č. j. 22 Cdo 2185/2022-126 výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud krajskému soudu vytkl, že podle §556 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), nepoužil výkladová pravidla pro zjištění společného úmyslu jednajících stran, tedy že se nezabýval tím, zda úmysl otce vedlejšího účastníka darovat peníze vedlejšímu účastníkovi byl účastníkům znám nebo o něm museli vědět. Tedy, že při výkladu projevu vůle krajský soud nepřihlížel k těm okolnostem, které mohli vnímat i účastníci jako adresáti právního jednání (zejména k tomu, co projevu vůle předcházelo, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají, příp. k praxi zavedené mezi stranami v právním styku), a to za situace, kdy kupní cenu za pozemek zaplatil otec vedlejšího účastníka za oba účastníky, kteří byli kupujícími a pozemek kupovali do SJM. Nejvyšší soud souhlasil se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že otec vedlejšího účastníka si byl vědom toho, že jím poskytnuté peníze budou použity na koupi pozemku do SJM účastníků, nevylučuje, že jeho úmyslem bylo darovat peníze jen vedlejšímu účastníkovi. Nejvyšší soud dále uvedl, že neměl-li krajský soud podle odůvodnění rozsudku důvod pochybovat o tom, že svědek (otec vedlejšího účastníka) vypovídal pravdivě, nevypořádal se s námitkami stěžovatelky přednesenými při odvolacím jednání, že svědek má zájem na výsledku řízení a byl seznámen s výpověďmi účastníků.
6. Krajský soud poté v záhlaví uvedeným rozsudkem shora uvedený rozsudek okresního soudu opět potvrdil ve výroku I. o přikázání pozemku do vlastnictví vedlejšího účastníka (výrok I.) a změnil jej ve výroku II. tak, že vedlejšímu účastníkovi se povinnost zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl neukládá (výrok II.), výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Krajský soud nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že byl-li si otec vedlejšího účastníka vědom toho, že účastníci kupují pozemek do SJM, musel být dar určen oběma účastníkům. Krajský soud uzavřel, že z hlediska okolností předcházejících a doprovázejících poskytnutí prostředků otcem vedlejšího účastníka z provedeného dokazování vyplývá pouze vůle vedlejšího účastníka k přijetí daru peněžních prostředků na úhradu kupní ceny na pořízení pozemku. Ve shodě s tímto závěrem byla i zavedená praxe poskytování darů otcem vedlejšího účastníka pouze jeho synům (nikoliv i jejich manželkám). Krajský soud proto dospěl ke stejnému závěru jako v předchozím zrušeném rozsudku, že na zaplacení kupní ceny za pozemek patřící do SJM účastníků byly použity výlučné prostředky vedlejšího účastníka, které mu otec daroval. Vedlejší účastník tak má podle §742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku právo požadovat, aby mu tyto prostředky byly nahrazeny.
7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, pouze předkládá polemiku s hodnocením důkazů a tvrdí, že krajský soud postupoval v rozporu s jí uvedenou judikaturou. Pro nedostatek jednoznačně vymezené právní otázky, která má být předmětem dovolacího přezkumu, dovolání podle Nejvyššího soudu trpí vadou, pro kterou nelze v řízení pokračovat. K vypořádání vnosu vedlejšího účastníka na zakoupení pozemku Nejvyšší soud dále poukázal na to, že je třeba rozlišovat samotný dar otce vedlejšího účastníka na straně jedné a koupi pozemku na straně druhé. Okolnost, že otec vedlejšího účastníka souhlasil s tím, že bezpodílovými spoluvlastníky pozemku se stanou oba účastníci, že tu byl takový společný úmysl a že peníze poslal přímo prodávajícímu, ještě neznamená, že šlo o dar určený jim oběma. Otec vedlejšího účastníka vysvětlil, že souhlasil s koupí pozemku do SJM proto, aby umožnil čerpání hypotéky. S tím sice stěžovatelka polemizuje, ovšem o zjevně absurdní vysvětlení nejde a ze spisu nevyplývá nic, co by toto tvrzení vyvrátilo. Ani to, že peníze nepředal přímo vedlejšímu účastníkovi, ale poslal je na plnění z kupní smlouvy, pojmově nevyvrací darování (plnění za jednoho z účastníků smlouvy učiněné s vůči němu projeveným úmyslem jej obdarovat). Jeho výpověď pak nezpochybnil ani okresní soud. Nejvyšší soud připomněl, že hodnocení důkazů nepodléhá dovolacímu přezkumu. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky projednatelným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že oba rozsudky krajského soudu pro ni byly překvapivé a nepředvídatelné. Krajský soud tvrzený vnos vyhodnotil jako dar, aniž by stěžovatelku upozornil na tuto změnu argumentace, kterou však do sporu nevnesl žádný z účastníků. Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoli Antonín Zvěřina při jednání, které se ve věci konalo dne 14. 1. 2020, uvedl, že souhlasil s tím, aby byl pozemek kupován oběma, tedy i bývalou snachou, soud vyhodnotil toto tvrzení svědka tak, že jeho úmyslem bylo věnovat dar pouze svému synovi. Takový výklad je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a důkazy. Stěžovatelka namítá, že krajský soud zhodnotil důkaz jinak než okresní soud a na základě toho dospěl k odlišnému skutkovému závěru. Stěžovatelka dovozuje, že napadená rozhodnutí krajského soudu jsou založena na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé, což má za následek porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Krajský soud tím, že založil své rozhodnutí na odlišném právním názoru než okresní soud, aniž by umožnil účastníkům řízení vyjádřit se k věci a navrhnout nové důkazy, porušil i čl. 38 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník po celou dobu řízení poukazoval na to, že nešlo o dar Antonína Zvěřiny. Teprve krajský soud věc posoudil odlišně a překvapivě, aniž by dal účastníkům prostor k vyjádření podle zásady kontradiktornosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že již při odvolacím řízení opakovaně zdůrazňovala, že byla-li kupní cena pořizované věci zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavřeni kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do společného jmění, pak se tato věc stává předmětem SJM.
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že v předmětné věci šlo o překvapivé rozhodnutí, když krajský soud vydal téměř totožná rozhodnutí s podobnými argumenty, proti nimž stěžovatelka podala totožná dovolání s podobnými argumenty, a přesto o nich bylo Nejvyšším soudem, resp. stejným senátem 22 Cdo, rozhodnuto úplně jinak. Stěžovatelka namítá, že také napadené usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro ni bylo překvapivé, když i dovoláním byla napadena téměř totožná rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ve svém v pořadí druhém (odmítavém) rozhodnutí při zjištění, že stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod otázku skutkovou, neměl tuto skutečnost ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241b odst. 2 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud měl posoudit, zda dovolání bude považovat za přípustné z důvodu, že předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle §237 o. s. ř. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl její dovolání pro vady namísto toho, aby dovolání projednal a případně jej následně odmítl pro nepřípustnost, čímž porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v této části přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu ze dne 1. 3. 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107 dospěl Ústavní soud k závěru, že k projednání tohoto návrhu není Ústavní soud příslušný (viz sub 23).
13. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu ze dne 19. 1. 2023 č. j. 15 Co 26/2022-151 je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 24).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
16. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
17. V souladu s §241a odst. 1 věty první o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Občanský soudní řád tedy jasně stanovuje, jaké má mít dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek náležitosti.
18. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Úkolem Ústavního soudu je také posoudit, zda rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 1495/22).
19. V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou relevantní ústavně právní argumentaci ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu neuplatnila, a ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nedostatky. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, že stěžovatelka v dovolání nevymezila v rozporu s §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a při jejímž řešení by mohlo být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka v posuzované věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva (§237 o. s. ř.), důvod dovolání, a tedy ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
21. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
22. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, z jakého důvodu shledal dovolání stěžovatelky vadným. Odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na srozumitelné a logické úvaze Nejvyššího soudu, přičemž napadené usnesení Nejvyššího soudu žádnou kvalifikovanou vadu nevykazuje. V závěrech ve věci Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
23. Z rekapitulace uvedené v bodě 5 tohoto usnesení vyplývá, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu ze dne 1. 3. 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2022 č. j. 22 Cdo 2185/2022-126 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Bylo-li výše uvedené ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno, právně již neexistuje a jako takové nemůže být předmětem přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud tedy není k rozhodování o jeho ústavnosti příslušný (není povolán jej eventuálně zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v části směřující proti výše uvedenému neexistujícímu rozhodnutí krajského soudu posoudil jako návrh, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný (srov. usnesení ze dne 21. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 662/23, ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. III. ÚS 1/23 či ze dne 6. 12. 2023 sp. zn. I. Ú 1874/23).
24. Jak z výše uvedeného dále vyplývá, stěžovatelka dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v posuzované věci představuje mimořádný opravný prostředek podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neuplatnila řádně, a tím způsobila, že její dovolání bylo jako vadné odmítnuto. Podání vadného opravného prostředku přitom představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl například podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec. Protože tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 19. 1. 2023 č. j. 15 Co 26/2022-151 podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 atd.).
25. Ústavní soud ještě dodává, že napadený v pořadí druhý rozsudek krajského soudu nemohl být pro stěžovatelku překvapivý. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za "překvapivé", nebylo-li ho možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Například v usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 Ústavní soud konstatoval, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další]. V nyní posuzované věci nejde o tento případ.
26. V předmětné věci otázka, zda finanční částka poskytnutá otcem vedlejšího účastníka na koupi pozemku byla darem pouze jeho synovi, byla řešena v průběhu celého řízení vedeného před obecnými soudy. Poté, co Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku krajskému soudu vytkl, že nepoužil výkladová pravidla pro zjištění společného úmyslu jednajících stran, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, se krajský soud uvedenou otázkou znovu zabýval. Účastníci řízení se k předmětné otázce mohli vyjádřit, což také, jak vyplývá z odůvodnění napadeného (v pořadí druhého) rozsudku krajského soudu, učinili. Stěžovatelka podle odůvodnění rozsudku v dalším řízení vedeném před krajským soudem k verzi uváděné vedlejším účastníkem své námitky k úmyslu otce vedlejšího účastníka darovat peníze pouze synovi, jakož i k zakoupení pozemku účastníky do společného jmění, uplatnila. Na tyto námitky krajský soud v odůvodnění svého druhého rozsudku reagoval.
27. Brojí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu, poukazuje Ústavní soud, na to že ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.
28. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 19. 1. 2023 č. j. 15 Co 26/2022-151 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný. V části směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 1. 3. 2022 č. j. 15 Co 26/2022-107 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu