ECLI:CZ:US:2024:1.US.967.23.2
sp. zn. I. ÚS 967/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelů 1. K. J., zastoupeného Mgr. Michalem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Růžová 1416/17, 2. M. U., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, a 3. P. K., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1436/2019-15818 ze dne 24. srpna 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 66/2017-14233 ze dne 22. března 2018 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j 46 T 8/2015-13676 ze dne 10. února 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Napadená rozhodnutí
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal napadeným rozsudkem vinnými stěžovatele 1. a 2. ze spáchání (I) zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství a (II) zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a v části II a) ve stádiu pokusu. Třetího stěžovatele uznal nalézací soud vinným ze spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za uvedené jednání ve vztahu k 1. stěžovateli nalézací soud upustil od souhrnného trestu vzhledem k trestu uloženému mu rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 4 T 51/2013 ze dne 27. dubna 2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") sp. zn. 4 To 68/2016 ze dne 8. prosince 2016. Druhému stěžovateli uložil nalézací soud úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem a trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Třetímu stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s dozorem a peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání pěti měsíců; současně jej zprostil obžaloby pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství, neboť nebylo prokázáno, že se stíhaného jednání dopustil.
2. K odvolání státního zástupce i stěžovatelů odvolací soud částečně zrušil rozsudek nalézacího soudu ohledně 1. stěžovatele ve výroku, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu a ohledně 2. a 3. stěžovatele o způsobu výkonu trestu. Odvolací soud rozhodl nově tak, že prvnímu stěžovateli za zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem nalézacího soudu, a dále za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. prosince 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem nalézacího soudu sp. zn. 46 T 6/2015 ze dne 23. března 2017, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 4 To 23/2017 ze dne 26. října 2017, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let ve věznici s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Odvolací soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku nalézacího soudu sp. zn. 46 T 6/2015 ze dne 23. března 2017, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu sp. zn. 4 To 23/2017 ze dne 26. října 2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pozbyla-li vzhledem ke zrušení podkladu. Ohledně 2. a 3. stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že je pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou.
3. Nejvyšší soud dovolání všech stěžovatelů odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněná.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé podali ústavní stížnosti samostatně; jejich trestná činnost byla provázána a vzhledem ke shodnému obsahu byly jejich návrhy spojeny ke společnému projednání. První a druhý stěžovatel byli statutárními zástupci akciové společnosti vyrábějící palivo, v níž každý držel 50 % akcií. Stíhané jednání spočívalo v tom, že 2. stěžovatel uzavíral smlouvy, podle kterých společnost 3. stěžovatele měla akciové společnosti poskytovat poradenské služby, přičemž odměna byla stanovena úměrně k palivu dodanému na základě poskytnutých rad. V průběhu let 2009 až 2011 odsouhlasili 1. a 2. stěžovatel proplacení faktur na úhradu poradenské činnosti v celkové výši téměř 20 milionů korun a tyto platby zahrnuli jako výdaj do výpočtu daně z příjmu právnických osob. Obecné soudy uzavřely, že poradenské služby nebyly reálně poskytnuty, uvedená částka byla vyvedena z majetku akciové společnosti a současně s tím byla zkrácena daň.
5. Podle stěžovatelů byly obchodní smlouvy řádně uzavřeny, plnění bylo pod kontrolou auditorů a poradenství mělo reálný dopad na hospodaření akciové společnosti. Rozhodnutí přijmout poradenství bylo učiněno s nejlepším vědomím a úmysly a od uzavření smluv bylo možno očekávat budoucí efekt. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že jejich vina nebyla prokázána, v řízení vyvstaly pochybnosti a bylo namístě uplatnit presumpci neviny a z ní plynoucí zásadu in dubio pro reo [viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. listopadu 2000 (N 181/20 SbNU 267), sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. dubna 2009 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. března 2009 (N 65/52 SbNU 635) či sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. července 2013 (N 132/70 SbNU 221)]. Stěžovatelé namítají porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť popsaným jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku; akciové společnosti nemohla vzniknout škoda a pouhý odkaz na §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), není postačující, což do jisté míry připustil i Nejvyšší soud (odst. 158). První a druhý stěžovatel byli 100% vlastníky akciové společnosti, a nespravovali tedy cizí majetek. Mají za to, že je-li osoba společnosti odlišná od osoby společníka, neznamená to, že je cizí osobou a jde o cizí majetek. Škodu uplatnila akciová společnost teprve tehdy, kdy 1. a 2. stěžovatel již nebyli jejími statutárními zástupci. Společníci mohou, jsou-li ve shodě a plní-li závazky vůči ostatním subjektům, nakládat s majetkem podle svého uvážení (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1081/2004 ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005 ze dne 24. března 2005, či usnesení velkého senátu sp. zn. 15 Tdo 294/2009 ze dne 26. srpna 2009). Jednání obecných soudů ve své věci považují za "ultima ratio" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. listopadu 2001 (N 169/24 SbNU 255)] a v rozporu se subsidiaritou trestní represe (§12 odst. 2 trestního zákoníku). Třetí stěžovatel uvádí, že poradenství přispělo k rozvoji akciové společnosti a odměna byla zasloužená; nebyl prokázán úmysl neposkytovat poradenství a jeho účastenství nebylo správně posouzeno. Neví, jak měl pomoci vzniku škody, nebyl-li prokázán skutečný (zastřený) důvod k vyvedení prostředků akciové společnosti.
6. První a druhý stěžovatel rovněž zpochybňují naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nebyla-li prokázána fiktivnost poradenství, nemohlo být plnění protiprávní a šlo o náklad na zajištění (budoucích) příjmů. V roce 2011 byla akciová společnost ve ztrátě, nemohla krátit daně, neboť zkrácením daně není neoprávněné zvýšení daňové ztráty. Mezi provedeným dokazováním a právními závěry spatřují stěžovatelé extrémní nesoulad, namítají, že obecné soudy se nevypořádaly (opomenuly) s jimi navrženými důkazy, jejich námitky zlehčovaly, nebraly je na zřetel, získané informace uváděly mimo příslušný kontext, a naopak upřednostnily důkazy v neprospěch obžalovaných, uplatnily analogii v jejich neprospěch a nešlo o volné hodnocení důkazů [viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. listopadu 1994 (N 46/2 SbNU 87)].
7. První stěžovatel dále namítá, že nebyla zohledněna míra jeho zapojení, na rozdíl od 2. stěžovatele a dalšího (mírněji potrestaného) odsouzeného neuzavíral smlouvy a jeho srozumění, že jde o plnění bez důvodu, bylo dovozeno z vystavených faktur, přestože neměl povědomí, čeho se týkají; pokyn k jejich proplácení dával, při miliardovém obratu, formálně a automaticky. Zpochybňuje též naplnění subjektivní stránky a odmítá, že šlo minimálně o nepřímý úmysl, který musí být prokázán [viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1179/2012-32 ze dne 5. prosince 2012 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. ledna 2010 (N 2/56 SbNU 11)]; v jeho případě nebyl uspokojivě rozlišen nepřímý úmysl a nedbalost. Dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí, porušení práva na obhajobu a na dvojinstančnost řízení - ač nalézací soud upustil od uložení souhrnného trestu, odvolací soud o něm rozhodl.
8. Druhý stěžovatel je přesvědčen, že byl odsouzen za skutek, o němž existují důvodné pochybnosti, rozhodnutí jsou vystavena na neprokázaných tvrzeních, domněnkách, zjednodušení a mylné interpretaci důkazů, neboť obecné soudy nepochopily povahu činnosti akciové společnosti; odkazuje na nálezy Ústavního soudu, podle kterých musí obecné soudy detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj postup a své závěry [sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185)], rozhodnutí nesmí být projevem libovůle a samo vysoké podezření není zákonným podkladem pro odsuzující výrok [sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. dubna 2008 (N 79/49 SbNU 153)] a napadená rozhodnutí považuje za nespravedlivá a věcně neudržitelná [sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Již přípravné řízení trpělo vadami, které nebyly obecnými soudy zhojeny, a proces nebyl nestranný a spravedlivý [sp. zn. IV. ÚS 615/99 ze dne 6. března 2000 (N 34/17 SbNU 241)]. Své odsouzení považuje druhý stěžovatel za "vedlejší produkt" obchodních sporů s třetími osobami, které chtěly pomocí trestního řízení převzít společnost a zmocnit se ojedinělé technologie. Namítá, že v řízení nebyly zjišťovány skutečnosti ve prospěch obviněných, některé osoby byly stíhány jen pro vytvoření psychického nátlaku (aby vypovídaly); policejní orgán nabízel za postavení spolupracujícího obviněného peněžitou úplatu a další svědek byl podpořen finančně Nadačním fondem proti korupci. Druhý stěžovatel zpochybňuje pravost datových souborů, tvrdí porušení fair procesu [sp. zn. II. ÚS 2014/07 ze dne 14. května 2008 (N 86/49 SbNU 217)] a odmítá závěr Nejvyššího soudu, že opravné prostředky představují jen polemiku se závěry vyslovenými obecnými soudy.
9. V postupu obecných soudů spatřuje 1. stěžovatel porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě č. 7 (dále jen "Dodatek") a v čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Druhý stěžovatel má za to, že byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, třetí stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z uvedených důvodů navrhují stěžovatelé 1. a 2. zrušení všech rozhodnutí, 3. stěžovatel jen rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnosti byly podány včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k projednání věci příslušný; stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV. Vlastní posouzení věci
11. Stěžovatelé opakují své námitky užité již v trestním řízení, s nimiž se obecné soudy náležitě a dostatečně vypořádaly, čímž staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby ani přehodnocovat provedené důkazy (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), respektive důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
12. V řízení o ústavní stížnosti nelze zpochybňovat obecnými soudy učiněná skutková zjištění a závěry, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem; zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud reaguje jen na taková pochybení při aplikaci trestních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Jinak řečeno, ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva procesně nebo jinak vadný, působí porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, ani kdyby s ním nesouhlasil. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy; takové pochybení však v posuzované věci zjištěno nebylo.
13. V podrobnostech lze odkázat na přesvědčivá odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž nelze dovodit, že by obecné soudy skutkový děj rekonstruovaly na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obecné soudy logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě a na základě jakých důkazů vyslovily závěry o vině a trestu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a jaké závěry z nich vyvodily. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Obecné soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétních zločinů, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
14. Z napadených rozhodnutí se podává, že obžaloba byla podána proti deseti osobám, nalézací soud čtyři uznal vinnými, šest z nich obžaloby zprostil zcela, dva odsouzené částečně a stran dvou zproštěných odvolací soud věc nalézacímu soudu vrátil. Obecné soudy uzavřely, že účelem smluv nebylo poskytování poradenské činnosti, jednalo se spíše o zprostředkovatelské smlouvy, které měly sloužit k vyvedení prostředků z akciové společnosti za blíže neobjasněným účelem. Poradenství probíhalo výhradně formou schůzek 2. a 3. stěžovatele a bez jakéhokoli záznamu. Poradenství nevedlo k zajištění odbytu ani k zavedení nového způsobu výroby, neboť odbornost 3. stěžovatele se ani netýkala nových technologických postupů, nadto obecně známých, a rovněž nemohla přinést nové informace ohledně vývoje legislativy a výběrových řízení - šlo o informace obecně známé.
15. Podle usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 294/2009 nelze ani vlastníka sta procent akcií "ztotožňovat s akciovou společností jako právnickou osobou coby poškozeným v trestním řízení, neboť jde o dva odlišné subjekty. Jestliže obviněný, který je předsedou představenstva a stoprocentním akcionářem, způsobil trestným činem škodu akciové společnosti (srov. §154 a násl. obch. zák.), nevznikla tím škoda současně obviněnému, jakožto jejímu akcionáři, protože majetek akciové společnosti jako právnické osoby je pro něj majetkem cizím, ale vznikla škoda pouze akciové společnosti.". Lze sice připustit formální pochybení, spočívající v "pouhém" odkazu na §194 odst. 5 obchodního zákoníku, při popisu stíhaného jednání, to však není způsobilé porušit zaručená práva stěžovatelů. První a druhý stěžovatel nedůvodně vycházeli z předpokladu, že jako statutární zástupci akciové společnosti disponují svým majetkem a z rozsudku nalézacího soudu je seznatelné, že v důsledku toho porušili "povinnost, která vyplývá jednak přímo z určitého zákonného ustanovení a je dána již přirozeným vztahem ... určité osoby k cizímu majetku vyplývajícím z jejího právního postavení..." [srov. Púry, F. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2817, odst. 4]. Opodstatněná není ani námitka, že obecné soudy se nezabývaly daňovým odečtem v situaci, kdy akciová společnost byla v roce 2011 ve ztrátě. Podle Nejvyššího soudu, i kdyby se jednalo o trestně právně irelevantní jednání, nemělo by to z hlediska právní kvalifikace žádný význam, neboť značnou škodu představuje už zkrácení daně za roky 2009 a 2010.
16. Mezi základní principy trestního řízení patří povinnost pečlivě a úplně popsat provedené důkazy a z nich vyvodit logické a přesvědčivé závěry. V projednávané věci obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatelů a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily (§125 trestního řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Je nepřípustné, aby rozhodnutí byla založena na zjevně nesprávně založených skutkových zjištěních, taková rozhodnutí by nesla stopy libovůle překračující zákonné meze rozhodování (§2 odst. 6 trestního řádu), avšak taková situace nenastala - napadená rozhodnutí jsou srozumitelná a přezkoumatelná; je z nich patrné, proč bylo jednání stěžovatelů posouzeno jako trestný čin, jak závažného jednání se stěžovatelé dopustili, a proto nelze sdílet jejich přesvědčení, že bylo na místě jejich konání posoudit jen jako "obchodní jednání", nedosahující trestněprávního rozměru. I z hlediska způsobených škod jde o jednání, které nelze vyřešit mimo trestní řízení.
17. Princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného (viz například nález sp. zn. I. ÚS 4457/12). Obligatorním předpokladem je existence pochybností, které nejde nahradit ani vysokým stupněm podezření, ani vyvrátit provedením dalšího důkazu. Stěžovatelé zpochybňovali skutková zjištění a opakovaně se snažili dosáhnout přijetí vlastní interpretace, avšak považují-li subjektivně závěry obecných soudů za pochybné, neznamená to, že taková pochybnost existuje objektivně. Stěžovatelé opakovaně odmítali připustit, že závadnost jejich jednání byla prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
18. Nebyl opomenut ani tvrzený extrémní nesoulad, jímž se zabýval jak odvolací soud (odst. 66 a násl.), tak i Nejvyšší soud. Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jemuž vyvozené právní závěry odpovídají. Porušením práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) ani opomenutím důkazů není, vyvodily-li obecné soudy z navržených důkazů jiné právní závěry. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se s nimi důkladně vypořádaly a jejich rozhodnutí mají zákonný podklad.
19. Stěžovatelé se dopustili jednání, které zákon považuje za trestný čin (čl. 39 Listiny), a byl jim uložen odpovídající trest, jímž byla omezena jejich osobní svoboda v souladu s limity v čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), obdobně jako právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) poskytuje účastníkům řízení záruku, že jejich věc projedná nezávislý a nestranný soud na základě předem zákonem stanovených pravidel. Tato práva nezaručují, že bude vyhověno každému návrhu účastníka, ani že rozhodnutí obecného soudu bude odpovídat jeho očekávání.
20. Právo na opravné prostředky (čl. 2 odst. 1 Dodatku a čl. 14 odst. 5 Paktu) poskytuje odsouzenému možnost nechat přezkoumat rozhodnutí trestního soudu soudem vyššího stupně. Nalézací soud neuložil 1. stěžovateli souhrnný trest s ohledem na předchozí pravomocné odsouzení (viz odst. 1) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let (v té době vykonávanému) a odvolací soud rozhodoval v situaci, kdy uvedený trest byl zrušen (kasační usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 574/2017-93 ze dne 27. června 2017, ve spojení se zprošťujícím rozsudkem krajského soudu sp. zn. 4 T 51/2013 ze dne 8. září 2017). Odvolací soud proto nově uložil souhrnný trest, a to i s ohledem na jiné rozhodnutí (viz odst. 2), jímž byl 1. stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Z uloženého souhrnného trestu je zřejmé zohlednění (nižší) míry zapojení prvního stěžovatele do trestné činnosti. Výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu tak mohl být k odvolání přezkoumán; rozhodnutí odvolacího soudu splňuje zákonem presumovaný postup a nejde o porušení práva na dvojinstančnost.
21. Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za ústavně konformní, a proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné; v části směřující proti dříve zrušeným výrokům rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán je zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu