ECLI:CZ:US:2024:2.US.289.24.1
sp. zn. II. ÚS 289/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dipl. Ing. Jaroslava Konvaliny, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2022 č. j. 37 C 153/2021-51, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2023 č. j. 13 Co 353/2022-85 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2275/2023-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, bylo rozhodováno o žalobě proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se stěžovatel domáhal na žalované zaplacení jednak náhrady škody, která mu vznikla v důsledku nezákonného (posléze k dovolání zrušeného) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2007 č. j. 11 Cmo 224/2006-102, a dále náhrady škody odpovídající kapitalizovanému úroku z prodlení specifikovaného v napadených rozhodnutích a náhrady škody představované náklady stěžovatelova právního zastoupení při uplatnění nároku u žalované.
3. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl úspěšný ohledně nároku na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku výše uvedeného nezákonného rozsudku. Pokud jde o nárok na náhradu škody, kterou stěžovatel vyčíslil jako kapitalizovaný úrok z prodlení, byla jeho žaloba napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") zamítnuta (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 8. 2022 č. j. 37 C 153/2021-64, soud prvního stupně napadený rozsudek doplnil o výrok IV., kterým žalobu zamítl také ve vztahu k požadavku na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení.
4. K odvolání stěžovatele, které směřovalo do části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí nároku náhrady škody odpovídající kapitalizovanému úroku z prodlení, poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), který rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že prostá ztráta hodnoty peněz v čase, ať už kvantifikovatelná jakkoliv, není ani skutečnou škodou, ani ušlým ziskem. Odvolací soud k tomuto právnímu názoru dodal, že stěžovateli "jistě mohla vzniknout škoda v důsledku toho, že po určitou dobu nedisponoval částkou, kterou by býval disponoval, nebýt nezákonného rozhodnutí. Pak bylo ale na něm, aby v řízení ovládaném zásadami dispoziční a projednací tvrdil konkrétní skutkové okolnosti svědčící o tom, že mu z tohoto důvodu vznikla buď skutečná škoda, nebo že mu v příčinné souvislosti s touto skutečností ušel zisk. To však, jak správně shledal soud prvního stupně, neučinil, ztotožňuje škodu bez dalšího (a mylně) s úrokem z prodlení, in eventum pak s mírou inflace."
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné. S odkazem na svou judikaturu konstatoval, že odvolací soud se svým závěrem o tom, že prostá ztráta hodnoty peněz v čase není skutečnou škodou ani ušlým ziskem, nikterak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom poukázal na to, že tento závěr aproboval ve své judikatuře i Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3110/18, sp. zn. III. ÚS 609/20 či sp. zn. III. ÚS 591/21).
6. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a opětovně namítá, že v daném případě byla nedostatečně kompenzována skutečnost, že mu bylo po dlouhou dobu znemožněno nakládání s jeho finančními prostředky a byla mu vrácena pouze nominálně shodná částka bez zohlednění inflace. Na podporu svého názoru uvádí, že se závěry dosavadní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu nesouhlasí, a to i s ohledem na judikaturu ESLP. Stěžovatel namítá, že každý případ je jedinečný, a je třeba jej posoudit s ohledem na individuální okolnosti. S poukazem na úpravu úroků hrazených správcem daně v případě neoprávněného zadržení finančních prostředků v daňovém řádu namítá, že tím, že se na posuzovaný případ tato úprava nevztahuje, dochází k diskriminaci a k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele se závěrem soudů, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění nevzniká skutečná škoda podle občanského zákoníku. Ústavní soud se ve své judikatuře již vícekrát zabýval otázkou vztahu inflace, hodnoty pohledávky na peněžité plnění a náhrady škody, přičemž právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, byl jeho judikaturou aprobován (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 591/21, sp. zn. III. ÚS 609/20, sp. zn. II. ÚS 1712/16, sp. zn. III. ÚS 1609/15 či sp. zn. II. ÚS 1400/15). V posledně jmenovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že "řádně odůvodněný právní názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní, vychází ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000 ze dne 8. 2. 2001 (publikovaného pod C 181 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, sv. 2 nebo v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224) i rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1272/2001 ze dne 31. 3. 2003 a vyplývá i z novější judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 30 Cdo 3450/2013 ze dne 26. 8. 2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 96/2012 ze dne 18. 10. 2012)."
10. Z uvedené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že vyloučení existence žalovaného nároku stěžovatele však neznamená, že by v jeho důsledku došlo k nepřípustnému zúžení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Jakýkoliv nárok, mající základ v tomto ustanovení Listiny, totiž předpokládá vedle existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu splnění předpokladu, že v jeho důsledku vznikla poškozenému škoda. Stěžovatelem uplatněný nárok ovšem neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném občanském právu a definována právní teorií a z ní vycházející shora citovanou praxí obecných soudů, která byla zcela přiléhavě - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - použita rovněž v nyní projednávaném případě (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 609/20 či sp. zn. III. ÚS 591/21).
11. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, Nejvyšší soud v něm srozumitelně vyložil důvody, proč shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. Stěžovatelem předložená právní otázka, zda nárok na náhradu škody zahrnuje též škodu spočívající ve snížení hodnoty peněz (inflace) za dobu, po kterou poškozený nemohl s těmito penězi vinou nezákonného rozhodnutí disponovat, nezaložila totiž přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se ve svém závěru neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mimo jiné proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
12. Odkaz stěžovatele na závěry Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 14. 4. 2015 ve věci Chinnici proti Itálii, stížnost č. 22432/03 a rozsudek ze dne 4. 6. 2017 ve věci Žáková proti České republice, stížnost č. 2000/09) Ústavní soud považuje za nepřípadný, neboť v obou případech byla řešena otázka spravedlivého zadostiučinění ve vztahu ke zjišťování tržní hodnoty nemovitostí. Současně je vhodné uvést, že z judikatury ESLP vyplývá, že mezi náhradou škody, jíž se stěžovatel domáhá, a porušením Úmluvy musí být jednoznačná příčinná souvislost, přičemž v odůvodněných případech pak může tato náhrada zahrnovat i ušlý zisk. Tento závěr není v rozporu s výše uvedeným závěrem obecných soudů, podle něhož by stěžovateli jistě mohla vzniknout škoda tím, že po určitou dobu nedisponoval částkou, jíž by mohl disponovat, nebýt nezákonného rozhodnutí, pokud by tvrdil konkrétní skutkové okolnosti, že mu z tohoto důvodu vznikla buď skutečná škoda, nebo že mu v příčinné souvislosti s touto skutečností ušel zisk. To však stěžovatel neučinil a namísto toho ztotožnil škodu bez dalšího s úrokem z prodlení, resp. s mírou inflace (viz bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu).
13. S ohledem na shora uvedené tudíž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu